A ještě jednou o vzdělání, tentokrát o vzdělání o lidech

30. 1. 2017
Josef Valenta
IMG_6598 (1) (1)

„ʽTy krávo blbá. Jsi pěkně pitomá, že jsi nejela na olympiádu. Jsi namyšlená fiflena, která hraje jen pro peníze.ʼ Takové vzkazy jsem dostala. Přitom ti lidi o mých rozhodnutích nic neví.“, konstatovala jedna velmi úspěšná česká tenistka v rozhovoru pro magazín Dnes. A dodala: „Asi nejsou moc chytří.“ Dobrá diagnóza (a odhlédněme od toho, že za podobnými vzkazy nestojí zdaleka vždy jen nějaká nechytrost, nýbrž zhusta mindráky či jiné „ego-poruchy“). Slovo „chytrý“ má více významů. Tady může znamenat kupř. i to, že „nejsou dostatečně vzděláni v usuzování o chování lidí a jejich motivech“. U čehož se chci zastavit. Nejprve příklady. „Jsem přesvědčen, že padesátka v obcích povede jen k tomu, že řidiči budou neustále hledět na tachometr, nebudou se dívat se na cestu, a proto přibude dopravních nehod!“, hlásali různí politici či všelijací samosezvoucí dopravní experti, když se před léty omezovala rychlost v obcích ze 60 na 50 km/hod. Pokud jsem měl možnost zjistiti (rešerše!), předpověď chování řidičů v podobě úzkostného sledování budíku pod volantem a z něj vyplývajících karambolů nebyla naplněna.

Ten výrok nese hned dvě zajímavosti. Poměrně značné množství lidí vystupujících ve veřejném prostoru používá obrat „jsem přesvědčen“. Dokonce velmi často, když mluví o chování lidí, což jest téma, u nějž je „být přesvědčen“ ošidné ‒ na (své) „přesvědčení“ si zjevně potrpí i ti, kteří o psychologii chování nevědí evidentně zhola nic. S potěchou připomenu bonmot(!), že „přesvědčení je největším nepřítelem pravdy“. Ze zkušenosti placeného pozorovatele lidského behavijóru mohu říci, že to u nás opravdu dosti platí …

Druhá zajímavost spočívá v tom, že dotyčný mluvčí prostě ví, jak se budou všichni chovat: budou civět na tachometr a ne na silnici. Jenže už ze samé podstaty je takové tvrzení nepřesné, zavádějící, nerespektující realitu a ‒ vzhledem k cíli jeho říkání ‒ může být dokonce manipulativní atd. Podobně jako ta tvrzení o tenistce (rešerše!).

A další příklady? Kdekoliv kdykoliv. Třeba: Kolik z nás není schopno řešit problém tím, že si s druhým promluví, ale volí místo toho taktiky typu (např.) „neřešit nic přímo, ale říkat to druhým, kteří to ale nesmějí nikomu říkat“ či „ztropit někomu scénu“ apod. Nebo: Kolik lidí má tendenci takřka bez přestání ostatní o něčem poučovat, aniž by tušili, že tohle chování je hodně dobrá cesta k tomu, jak nebýt oblíben. A když jsme u „vysvětlování všeho druhým“, máme tu i oblíbené kauzální atribuce: Osoba A (konstatuje): „Hele, Adalbert kouká do výkladní skříně.“ Osoba B (atribuuje a poučuje): „Protože on je z chudých poměrů, nic si nemohli koupit, tak teď pořád kouká po zboží, víš?!“ Osoba Adalbert: Čučí do výkladu, jelikož průzorem mezi figurínami vidí do výstřihu prodavačce sklánějící se nad bednami. Nebo: Kolik lidí hltá lži, doložitelné polopravdy či dezinformace z úst svých oblíbených představitelů a ani v případě zřetelných nesmyslů mnozí nerozpoznají, že jsou oběťmi interakční strategie zvané „manipulace“ (k čemuž by se jim jisté poučení fakt hodilo – viz i Beduin 4/17). Nebo: Hrdá hlásání chytrolínů, že lidé se musejí smířit s tím, že neexistují jistoty (nu, nemusejí …). A začínali-li jsme s řidiči, skončeme s nimi. Pochybuju, že byste si nevšimli těch borců za volanty, které jejich špatně nastavené ego (o čemž mnozí z nich nemají ani tušení) vede k mohutnému přesvědčení, že mají všude absolutní přednost.

Tak o co že mi jde? Řekl bych, že zdejší vzdělávací systém podceňuje jednu věc: výuku jakési ‒ zjednodušeně řečeno ‒ „praktické psychologie chování“.[1] Drtíme se data bitev, víme, kdo jsou láčkovci a kde se těží molybden. A táhne se to s námi: „[učitelé] Hovořili velmi podrobně o vzniku pohoří“, cituju spisovatele J. Lusseyrana: „o zavraždění Julia Caesara, o vlastnostech trojúhelníků, o rozmnožování chroustů nebo spalování uhlí. Někdy dokonce mluvili i o lidech, ale […] jakoby šlo o panáky: byli tu panáci ze starověkých dějin, z renesance nebo z Molliérových komedií, byl tu panák podivnější než všichni ostatní – říkalo se mu případ od případu jedinec nebo občan –, o němž jsem si nemohl udělat ani nejmenší představu. […] Téma všech témat, skutečnost, že svět nekončí venku, nýbrž pokračuje v nás, se neobjevilo nikdy.“ Tenhle citát mluví o období před nějakými 80. roky. Jenže když se ptám dnešních studentů VŠ na jejich zkušenost, jen cca jeden z osmi ‒ deseti řekne, že měl to štěstí a učil se ve škole prakticky(!) tomu, jak co nejlépe rozumět sobě i druhým a jak jednat s lidmi. A jinak? Cézar a pohoří …

Chybí nám akcent na dobré vzdělání v použitelné psychologii ‒ na porozumění chování a jednání vlastnímu i cizímu.

Jistě by takové vzdělání nevyřešilo „vše“, avšak leccos zlepšit by rozhodně mohlo. Někdo má štěstí ‒ naučí ho to rodiče, někdo má pro to navíc i jistý, řekněme, „talent“. Ale hodně lidí evidentně nemá ani to ani ono. A ačkoliv RVP k takovému vzdělání vytvářejí dobrý prostor, jen některé školy se oné praktické psychologii věnují opravdu důkladně. Vraťme se k větě „[učit se,] jak co nejlépe rozumět sobě i druhým a jak jednat s lidmi“. Vyjmenovává vlastně učivo. Co by se tedy mělo učit? Nu, myslím, toto: Dobré je (či bylo by) praktické(!) poučení, jak lidé (vč. mne) a jejich chování vůbec fungují. Různé varianty „různého“ chování jsou vyzkoumány a popsány tzv. behaviorálními vědami. Je to jako u každého jiného předmětu. Učit se dají. Nejde o poučky. Jde o „praktickou znalost“ různých schémat chování a jejich dynamiky. Žádná teoretická suchařina, prosím! Tahle látka bývá dokonce výsostně zábavná! Ruku v ruce by mělo jít učení se o sobě (za koho se považuji? jak vnímám lidi a jak se k nim chovám? atd.) s učením dívat se na druhé a poslouchat je a s učením se prověřovat, jak si vnímané vysvětluju (s použitím oněch „schémat“). A též ruku v ruce se zkoušením si dovedností pro dobrý kontakt s druhými lidmi. A konečně: s reflektováním toho všeho právě řečeného.

Co tedy můžeme (i my, na „vejškách“) udělat pro to, abychom nevěnovali tolik času jen bitvám, pohořím či gerundiu, ale taky tomu, co je v našem životě k užití či k řešení ‒ a řeknu vám to přesně! ‒ skoro každou chvíli?

 

[1] Viz i prosincový blog kol. Veselé.

josef_valenta-1
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články