Chráněnci

4. 9. 2017
Renata Veselá

Asi budu mluvit z duše mnoha lidí, když vyslovím přesvědčení, že v současné době rodiče zbytečně chrání své děti před vším nebezpečenstvím světa. Často mají pocit, že překonávání překážek a plnění úkolů je týráním dětí. Takže děti zvláště o prázdninách chodí spát, kdy chtějí. Třeba i  kolem  půlnoci. Druhým dnem dopoledne kolem deseti, kdy se potomek probudí, uslyší: „Ty ses vlastně včera ani neumyl, když jsi šel spát. Nechceš teda do vany?“ A dítě samozřejmě CHCE. Zcela rozbitá struktura normálního žití. Když je tma, má se spát. A nemusí dítě vědět, že si tělo ve tmě při spaní vytváří zdraví prospěšný melatonin, kterého když se nám nedostává, tak se vystavujeme zvýšenému riziku tvorby zhoubných nádorů.

Nebo slyšíme: „Co chceš jíst?“ Děj následující – dítě se stejně kroutí nad talířem a odbíhá od stolu v naději, že matka zapomene, že má vlastně papat. Některé matky dokonce chodí za běhajícím poupátkem, aby si proboha aspoň trochu zoblo, jako kdyby kolem nás běžně umíraly děti hlady. Že by po ukončených manévrech dítě za jídlo poděkovalo, to už je nadstandard z oblasti sci-fi.

Některé matky se také pokoušejí chránit hlavu svých dětí při prvních krůčcích přilbou v situaci přirozeného rizika pádu, které jistě dítě přežije. Za pár let později jej klidně vystaví vzoru chlapáků, kteří při parkuru skáčí ze střechy na střechu. Nedávno jsem takového chlapáčka viděla na zastávce. Čekání na autobus si krátil skákáním salt. Byl sám a na tvrdém chodníku. Co kdyby se mu náhodou nepodařilo to salto dotočit? Riziko neúnosné.

Co se vlastně musí, může a nesmí a nemůže? Naše „tekutá doba“ přináší zmatení norem, hodnot a cílů. Nezvladatelnost, nespokojenost, snížená schopnost pozornosti u dětí to jsou časté následky této atmosféry.  Světem vládne „cochcárna“ a opičí láska. Ano, nejdůležitější, co má rodič dítěti dát, je láska, kvalitní strava a stabilní bezpečí domova. Veledůležitá je ale i pochvala. A za co chcete pochválit dítě, které nic nemusí, nic nepřekonalo, nic nezvládlo? Dokonce může vesměs, co chce?

Nedávno jsem slyšela z úst jednoho tatínka, který roběti před večeří dopřával sladkost: „Ale já chci, aby moje dítě mělo šťastné dětství“…. Neví, že  štěstí dítěte je přímo úměrné množství podařených báboviček a tunelů z písku, přeskočených švihadel, vybarvených sluníček a výškou postavených komínů. Taky pochvalami: „No, ty sis dnes pěkně uklidil hračky.“ Nebo: „Vidíš, dnes to šlo bez reptání –  sám ses uložil do postýlky.“ Obtížnost úkolů musí samozřejmě odpovídat věku dítěte. Ale to přece všichni víme…Víme? A co víme o výchově? Nedávno jsem též slyšela, že výchova je zastaralý pojem. A kázeň? To už je možná vulgarismus. Ale vlastně – co se zbytečně starat, vždyť škola vše zachrání, dožene a doladí. Ano my pedagogové jsme šikovní, vzdělávací plány všeobjímající a naše platy královské.

Jak moc nechci mentorovat, jak moc nechci dávat nevyžádané rady, jak moc si vážím lidí, kteří se otáží, jak tedy působit na  dítě, aby bylo v životě šťastné a zvládalo běžné těžkosti života? Je jich pramálo. Ale já vážně nechci ovlivňovat ty soukromé „výchovné systémy“ jednotlivých rodin. Dokonce mi ani nevadí, že do škol nastupují, promiňte mi ten výraz, „rozcapenci“. Neučím totiž na prvním stupni a na druhém je to už jiná muzika.

A co si tedy vlastně přeju? Sdělila jsem nedávno své lékařce: „Paní doktorko, pohlídejte mi prosím moje zdraví, abych se dožila vysokého věku. Proč? Jsem totiž zvědavá, jak to vše dopadne. Jak budou spokojení ti malí princátkové a princezny, kteří s rodiči cvičí lépe, jak na Spartakiádě. Že nevíte, co je Spartakiáda? Tak se koukněte na Google. Nějaká pozitiva tato doba přece jen má….

PS: Právě se doprošuji digitálně vzdělaného vnuka, aby mi vypreparoval z té bedýnky moje zapomenuté heslo: „Dobře babi, ale dej čokočku, a teď před obědem. ;)“

Renata Veselá
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články