Děti s vysokým potenciálem

22. 5. 2014
EDUin
Stehlikova_foto

psychologická charakteristika

V naší terminologii je zvykem mluvit spíše o nadaných dětech či nadaných žácích a pod tímto pojmem se rozumí děti s výjimečně superiorní inteligencí, případně mimořádným talentem. V poslední době se téma rozvoje nadání a talentu těchto dětí začalo objevovat i v médiích. V této souvislosti se hovoří hlavně o nutnosti podpořit nadané děti ve škole a o vhodných metodách výuky pro ně určených.

Naproti tomu se v posledních letech hlavně ve frankofonní literatuře prosazuje nový termín děti s vysokým potenciálem. Důvodem je snaha odlišit kvantitativně nadprůměrnou inteligenci v případě nadaných dětí od kvalitativně odlišné inteligence dětí s vysokým potenciálem. V našem článku se chceme zaměřit právě na pojem vysoký potenciál a v tomto prvním příspěvku k danému tématu především na psychologickou charakteristiku dětí s vysokým potenciálem.

Velmi nadané děti mají tedy, jak bylo řečeno, IQ převyšující 130. V případě dětí s vysokým potenciálem není ale takové IQ podmínkou nezbytnou (přesto, že nejčastěji mají vysoce nadprůměrnou inteligenci, tedy IQ vyšší než 120. To, co charakterizuje děti s vysokým potenciálem, je právě ona kvalitativní odlišnost myšlení a fungování mozku, které se projevuje rozdílným prožíváním a chováním. Nebo bychom mohli přímo říct, že specifikem dětí s vysokým potenciálem je neobvyklé emocionální fungování. Určitým způsobem by se také dalo říct, že tyto děti myslí nejprve srdcem než hlavou. A právě v této jejich specifičnosti je zdroj nepochopení a problémů těchto dětí.

Odlišnost nervového systému
U dětí s vysokým potenciálem je část limbického mozku, která se nazývá amygdala a která je zodpovědná za citové prožívání, vysoce citlivá, reaktivní. Amygdala jako první reaguje na obrazy, zvuky, vůně a počitky přicházející zvenčí. Je automatickým spouštěčem emocí bez vědomé kontroly. Čím vyšší je receptivita amygdaly, tím četnější a častější bude percepce a emocionální reakce. A to až taková, že se automaticky zablokuje neokortex, vývojově nejmladší část mozku, zodpovědná právě za emocionální kontrolu. V takové situaci jsou děti s vysokým potenciálem doslova zavaleny či unášeny emocemi, které nemohou dále řídit. V takovém stavu jsou velmi zranitelné a jejich reakce pro nic netušící okolí může působit nepatřičně, nepochopitelně až agresivně.

Charakteristika dětí s vysokým potenciálem
Jejich neuropsychologická odlišnost jim způsobuje velké potíže, se sebou samými i v komunikaci s ostatními. Velkým zdrojem problémů je pak to, že se snaží vytvořit si obranné mechanizmy, přizpůsobit se, změnit svoji osobnost, aby byly víc přijímány okolím. Tím se některý jejich povahový rys může změnit v pravý opak, jak uvidíme níže.

Jak vyplývá z neuropsychologické charakteristiky, nemusí se u těchto dětí jednat o výrazně jiné povahové rysy než u zbytku populace, ale spíše o zvýšenou intenzitu, o zesílení prožívání. Také to vysvětluje jejich zvýšenou citlivost, která se manifestuje nadprůměrnou citovostí, velkým zájmem či zvídavostí, nebo naopak chladností, indiferencí či apatií, zafunguje-li obranný mechanizmus.

Dále to vysvětluje i hyperestezii. Hyperestezie je zvýšená citlivost na senzorické podněty. Dítě s vysokým potenciálem má výrazně vyšší vizuální, auditivní, olfaktivní i kinezické schopnosti, než je tomu u průměrné populace.

Zvýšená vnímavost způsobuje, že dítě s vysokým potenciálem je vlastně takovou „houbou“, která neustále nasává podněty z okolí, ale i pocity druhých. To je to, co nazýváme empatií. Děti s vysokým potenciálem jsou skutečně velmi empatické, dokáží se vžít do pocitů druhých, ale na druhou stranu jim tato propustnost brání v uvolněném a obyčejném vnímání druhých a přirozenému vztahu s nimi.

Mozek těchto dětí je ve stavu zvýšené aktivace a zvýšené rychlosti zpracování podnětů a informací (rychlost je o 0,05 m/s vyšší na jeden bod inteligenčního kvocientu). To jednak výrazně rozšiřuje možnosti myšlení, zároveň však je pro takové dítě velmi obtížné takové myšlení usměrňovat, řídit. Znamená to také, že za stejný časový úsek je zpracováno a analyzováno mnohem víc informací a že tyto informace jsou integrovány simultánně. Co je výsledkem? Permanentní přítomnost rychlého myšlení, odborně řečeno nízká latentní inhibice. Latentní inhibice je kognitivní proces, který umožňuje hierarchizovat a třídit myšlenky a informace, který náš mozek musí zpracovat. U dětí s vysokým potenciálem mluvíme o deficitu latentní inhibice, vše se tedy v mozku objevuje zrychleně a zároveň, jakoby se stejnou důležitostí, můžeme proto u těchto dětí mluvit o převažujícím divergentním druhu myšlení. Výhodou divergentního typu myšlení, na rozdíl od toho konvergentního, které jde uvážlivě, logicky a organizovaně vytyčenou cestou, je potenciál objevovat nové cesty a možnosti, tedy kreativita. Nevýhodou jsou těžkosti, s jakými tyto děti strukturují svoje myšlení a v obrovském množství jakoby rovnocenných informací určují a vybírají ty v dané situaci důležité a relevantní. Je pochopitelné, že tento způsob fungování mozku může vést k psychickému přetížení.

Jiným neurovědním přístupem k fungování mozku je studium mozkových hemisfér, dvou rozdílných částí mozku, a jejich funkcí. Každá mozková hemisféra je zodpovědná za jinou oblast schopností. Levá mozková hemisféra je zodpovědná za analytické, logické a racionální myšlení. Pravá mozková hemisféra naopak za intuitivní inteligenci, emocionalitu, kreativitu a simultaneitu při zpracování informací.  Z tohoto základního rozdělení je patrné, že u dětí s vysokým potenciálem se více uplatňuje právě pravá mozková hemisféra. Máme-li blíže porozumět těmto dětem, musíme se podívat na funkce jednotlivých hemisfér více do hloubky.

Lineární, sekvenční myšlení umožňuje při hledání řešení vyjít z nějakého předpokladu, postupovat logicky a dojít k doložitelnému závěru. Aktivace tohoto způsobu zpracování informací zároveň spouští automatickou inhibici informací, které nejsou v daném kontextu relevantní. Naopak simultánní, divergentní, mohli bychom říci „rozvětvené“ zpracování informací postupuje v daném kontextu úplně jiným způsobem. Po prvotním stimulu se spouští celý asociativní řetězec myšlenek, a to s velkou rychlostí. Jedna myšlenka generuje druhou bez větší logické kontroly. Navíc se přidávají vjemy, obrazy a emoce a tyto větve se rozšiřují téměř do nekonečna. Hustota myšlenek je tak velká, že je nepravděpodobné, že by bylo možné je organizovat, usměrnit a strukturovat. Přínosem je abstraktní myšlení, vznik nových, originálních a kreativních myšlenek a velká fantazie a imaginace. Z daného popisu je zřejmé, že zde může tkvět příčina případných problémů se školním prospěchem, je-li výuka zaměřena víc na osvojování znalostí než na objevování a tvoření. I když se může zdát, že vysoká inteligence je zárukou dobrých výsledků ve škole, často tomu u těchto dětí bývá právě naopak.

Z výše uvedeného vyplývají další psychologické charakteristiky dětí s vysokým potenciálem. Tyto děti se mohou jevit jako příliš aktivní, živé, neklidné a rychlé, nebo naopak velmi klidné a soustředěné, jsou-li zaujati tématem, anebo dokonce inhibované, zapojí-li se obranný mechanizmus. Vzhledem ke své citovosti a empatii mohou působit altruisticky a idealisticky či jasnozřivě a připomínat takové „malé andílky“. Také se mohou často dostat do stavů úzkosti, frustrace nebo deprese. Ty vyplývají mimo jiné i z jejich častého perfekcionizmu, tendence k dokonalosti a přesnosti, úzkostlivost navíc ještě z pocitu méněcennosti a často i z nízkého sebevědomí způsobeného pocitem odlišnosti. Nízké sebevědomí může vyplývat i z nízké sebedůvěry vůči vlastnímu rychlému a nekontrolovanému myšlení i ze schopnosti těchto dětí všechno „prokouknout“, vidět „pod povrch“, vidět nedokonalost světa a tím i svou vlastní.

Největším problémem, jak tyto děti rozpoznat a jak je podpořit v jejich jinakosti, je horší rozpoznatelnost. Ta je dána tím, že vzhledem ke své vysoké inteligenci „klamou tělem“, a také tím, že se „brání“, že si vytvářejí obranné mechanismy.

Obranné mechanizmy
Mezi nejvýraznější způsoby obrany organizmu patří mnohdy prudké emocionální reakce, které mohou na okolí působit násilně až arogantně. Je to ve chvíli, kdy vše se pro takové dítě stává jakoby nekontrolovatelné, kdy emoce „přetékají“ a reaktivita stoupá a s ní, jak bylo vysvětleno, klesá emocionální regulace. Je to dáno i tím, že vzhledem ke své zvýšené citovosti a reaktivnosti je takové dítě mnohem zranitelnější, sebemenší věci se ho více dotýkají, a proto na ně i prudčeji a silněji reaguje, pro okolí až neadekvátně.

Ještě závažnějším obranným mechanizmem proti emoční zátěži je kognitivní obrana. To znamená osvojení si způsobu kognitivní manipulace s vlastními emocemi, a to za účelem držet si od nich odstup, s cílem „držet si je od těla“. Zde je jasné riziko umrtvení: jakoby už nechtít nic cítit skrze tělo, nic neprožívat. Anebo naopak řešit situaci tak, že se dítě, nejčastěji dospívající, vydá směrem k různým závislostem či poruchám chování.

Další obrannou je obrana proti zamilovanosti (v době dospívání). Zamilovanost je prožívání citu, otevření sebe sama druhému, přináší větší zranitelnost, což je právě to, čemu se dospívající s vysokým potenciálem brání, čeho se bojí. Bojí se toho, že by nebyl schopen takové emoce kontrolovat, že by se stal ještě zranitelnějším a že by trpěl.

Mezi další mechanizmy obrany patří intelektuální inhibice. Jediným jejím cílem je snížit myšlenkovou činnost, která se dítěti s vysokým potenciálem jeví jako zbytečná (odvádí ho od vrstevníků) a namáhavá, vyčerpávající. Někdy tato inhibice může vést až vytvoření jakési masky pseudodebility s cílem skrýt svoji odlišnost. Je také zdrojem školní fobie a špatného prospěchu.

Za úplně nejvážnější mechanizmus obrany můžeme považovat vznik jakési pseudoosobnosti, v anglofonní literatuře nazývané false-self, která má jediný cíl, a to chránit vlastní individuality daného člověka. Tato maska slouží k tomu, aby se dotyčný necítil jiný, odlišný, a vychází vstříc tomu, co od něho druzí očekávají. Osobnost takového dítěte či dospívajícího se stane konformní vůči přáním druhých, což mu umožní být přijímáno, milováno. Je pochopitelné, že člověk, který není sám sebou, nemůže být ani spokojený a šťastný. Navíc to potlačené pravé já se občas nepředvídatelně projeví a jeho manifestace působí destabilizačním způsobem, reakce je proto prudká a neadekvátní. Na udržování této masky musí být vynaloženo hodně energie, která takovému člověku chybí v jiných oblastech, způsobuje zvýšenou únavu či vyčerpání.

Jedinou cestou ke spokojenému a plně rozvinutému životu je přijetí sebe sama se všemi specifiky a odlišnostmi. Na to ale často takový jedinec nemá sílu, znalosti ani odvahu. Je nutná podpora ze strany rodičů, učitelů, psychologů, celé společnosti. Pokud totiž neuznáme odlišnost dětí s vysokým potenciálem, pokud naše společnost – škola, rodina, psychologové – nezačne respektovat jejich osobnostní specifika, zanedbáme tím celou jednu skupinu naší populace. Být dítětem s vysokým potenciálem neznamená, jak jsme si mohli všimnout, nějaký výjimečný dar nebo něco, co by ostatní měli závidět. Chci zdůraznit, že se jedná především o odlišnost, o odlišnost intelektu a citového prožívání, jejichž potenciál může být pro takové dítě přínosem, jen pokud bude rozpoznán, uznán a pochopen. Pak bude možné, aby tito jedinci naplno projevili svoji kreativitu. Tím jim bude umožněno, aby svobodně rozvíjeli svoji osobnost, a využili ji pro dobro celé společnosti a ne, jak se dnes děje, aby potlačovaly svoji skutečnou osobnost a prožily svůj život jakoby „vedle sebe“, s hlubokým pocitem rozdílnosti, nenaplněnosti a nepochopení v tom lepším případě a s neadekvátní léčbou zakládající se v chybné psychologické diagnostice v tom horším. Jedině v respektování jejich odlišností je cesta k tomu, jak předejít nejen tomu, že svůj život neprožijí šťastně, ale hlavně, jak předejít vzniku mnohem vážnějších psychologických problémů a poruch, jako je například nízké sebevědomí a sebedůvěra, pramenící z pocitu jinakosti a rozdílnosti, který vede k pocitu méněcennosti, některé poruchy učení, poruchy spánku, inhibice chování, myšlení, prožívání, či dokonce deprese a školní nebo sociální fobie a další.

Článek vyšel původně v časopise Rodina a škola

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články