Renata Veselá: Otevřený dopis

Nedávno jsem se dozvěděla, že paní ředitelka školy, odkud byla moje kamarádka „odejita“, protože dle dvou biomatek měla přehnané nároky na čtvrťáky, a která působí tak, že z její školy v hojné míře odcházejí kvalifikovaní učitelé a místo nich učí inženýrky, asistentky, vychovatelky a pan školník, bude oceněna za inovativní přístup. Podívala jsem se tedy ze zvědavosti na inovativní projekty v dané soutěži. Zmíněnou školu se soutěžním projektem jsem ani nestačila najít – ohromilo mě totiž něco jiného. Jsem člověk z praxe a bohužel „psavý“, takže jsem nelenila a jednu organizaci, která zde projekt LARPU měla, jsem oslovila:

Dobrý den,
učím 30 let, v hodinách používám co nejvíc interaktivity a prožitkových metod a vím, co je v našich podmínkách možné. Dnes jsem narazila na vaši stránku s vašimi projekty, kdy při pouhém rozbalení jedné ze záložek není jediný český výraz. Proč potřebujeme vše pojmenovat cizokrajně? Aby se nepoznalo, že je to buď potěmkinovská vesnice nebo znovuobjevená metoda, kterou si staré praktičky dávno odnesly do hrobu?
Chápu, že nám hodně pomáhá technika ale příkladně možnost plošného čtení, aby všechny děti současně mohly procvičit dovednosti ve škole, nerušily se navzájem a učitel měl možnost náslechu libovolného dítěte, což by podle mě bylo hodně prospěšné, jsem ještě nezaznamenala.
Též nechápu, proč se ve školách nakupovaly v prvním plánu drahé interaktivní tabule, když stačí dataprojektory. To jsme ve Finsku, že na to máme? Ne nemáme, a tak se ve škole málem hádáme, kdo na „interaktivku“ půjde a v ostatních třídách pracujeme stylem křída – houba – prach. No, je pravda, že se dataprojektory později rozšířily, ale stejně zatím neplatí, že jsou všude.
A mikroport pro tělocvikáře, který každodenně zvládá plochu velké sportovní haly v kombinaci s partou pubescentů, kterým se cvičit vůbec nechce… sci-fi!
Dle toho, co ve školství sleduji, jsem opravdu vyděšená, kam vývoj našeho vzdělávacího systému spěje.

Zkusím to odhadnout (ale v podstatě to sedí už dnes):

1. Pár vyvolených se vzdělává v menších skupinách v alternativních školách, kde jsou podmínky k realizaci těchto inovativních aktivit.
2. 90% dětí je namačkáno ve veřejném školství, kde nemají učitelé vysokoškolské vzdělání (tento bod ještě nefunguje – ještě máme učitelky důchodového věku, protože potřebují pracovat, jinak by sklouzly do „důchodové chudoby“).
3. Nejsou tak jednoduché pomůcky jako jsou dataprojektory a počítače v učebnách. Elektronické žákovské též nejsou ještě všude.
4. Chybí jídelny v budovách škol a stejný počet tříd (místností) jako je počet tříd (dětí), takže se učí i „přes ulici“. To se dělá takto: odučíte jednu hodinu, během desetiminutové přestávky se obléknete, nabalíte vše hřebné k výuce (nedej bože, abyste potřebovaly nástěnnou mapu či atlasy pro všechny žáky) a vyrazíte. Že nesmíte nic zapomenout, protože návratu není, je jasné. No a všude se samozřejmě přezujete, protože musíte být vzorem. Osobně takto přebíhám do jiné budovy a po návratu ihned nastupuji v tělocvičně u třeťáků – fakt chuťovka. Co mám celý den na nohou, vám neprozradím. Ale – nač to skrývat, jsou to „univerzálky“.
5. Učitelky běhají po budově školy a roznáší dotované mléko a ovoce – jistá státní zakázka, ze které někdo vydělá miliony – ony ale roznáší zdarma a rády během přestávek. Na druhém stupni totiž učíme většinou jinde, než kde jsou naše děti.
6. Jsme „pošťáci“, kteří vybírají hotově na výlety a většinou na schodech, kde dítě potkáme a ono nám peníze dává, pak si jen zaskočíme to předat paní hospodářce. Jak řešíme potvrzení o platbě, Vám fakt neřeknu, je to výrobní tajemství.
7. Jsme také dobří psychologové, kteří rozumí každému z třiceti dětí ve třídě. Vždy profesionálně odhadneme přesnou míru v požadavcích, abychom dítě „nepoškodili“ nepřiměřeným nárokem. Na dítě máme vždy dost času a to i odpoledne a zdarma, aby mělo dost šancí se doučit učivo, které dík rozcapenosti nepobralo v hodině.
8. Jsme účastníci soudních pří, které rozpoutají ochraňující rodiče, protože vědí, že náš plat na dobrého právníka nestačí.
9. Donekonečna necháváme podepisovat informace rodičům, protože bez jejich souhlasu se nesmíme dítěte ani dotknout, natož mu prozradit, jak se lidé rozmnožují.

Mluvím z praxe a pravdivě – zažívám na vlastní kůži vše zmíněné, kromě 8. bodu. Plní se má předpověď vyslovená před deseti lety – výbava učitele bude šaškovský červený nos a v Americe i flinta. Hlavně, aby ty děti našly stejné šašky i v životě – ale nemám strach, toto určitě vyjde.

Strach mám jen zauvažovat, kdo tyto „vzdělávací objevené Ameriky“ všechno financuje.

Jestli daňoví poplatníci, tak s tím mám problém.