Vtahujme děti do celospolečenské debaty

První příspěvek pro tento blog jsem chtěla věnovat tématu demokracie ve škole, ale nemůžu si pomoct, měním plán a musím reagovat. Ministryně školství Kateřina Valachová v reakci na nové vzdělávávací materiály vydané v rámci kampaně Hello Czech Republic organizace Meta, o.p.s., které mají dětem přiblížit situaci uprchlíků, podle idnes.cz uvedla: „Já si uvědomuju, že současná situace v případě uprchlické krize je velmi citlivá, že je to velmi složitá a vážná věc pro dospělé a v žádném případě nedovolím, aby tímto způsobem byly strašeny nebo zatahovány do celospolečenské vážné debaty děti.“

V těchto týdnech jsem na návštěvě na demokratické škole Sands v anglickém Devonu a každý den sleduji, o čem všem jsou děti schopny diskutovat, jak složité situace jsou schopny řešit a o čem zvládnou rozhodovat, pokud k tomu dostanou příležitost a potřebnou podporu. Většina z nás, co si říkáme dospělí, žije podle mne ve velkém omylu. Přesvědčení, že jsme to my, kdo víme nejlépe jaké vzdělání je pro děti nejlepší. Že víme nejlépe, co potřebují k tomu, aby uspěly v životě, aby byly šťastné. Na základě tohoto předpokladu pak vymyslíme, co a jak by se ve škole měly učit, o čem diskutovat a o čem nediskutovat.

Paní ministryně pravděpodobně reagovala hlavně na tu část metodiky, kde se děti ve hře dostávají do situace, ve které Českou republiku zasáhne atomový útok a obyvatelé jsou nuceni odejít a usadit se v jiné zemi. Ano, dalo by se namítnout, že je to situace příliš vyhrocená, že může vyvolat strach, paniku a podobně. Nicméně není to situace nereálná. Ano, tento zážitek pravděpodobně vzbudí emoce. Ale o tom to je. Skrz zážitky a emoce se učíme, je to podle mě jeden z nejsilnějších nástrojů. Navíc každý, kdo aspoň trochu k učení (se) zážitkem přičihl, ví, jak důležitá je při tomto způsobu práce příprava, jasné oddělování toho, co účastníci zažívají v roli a následná reflexe, kdy je prostor na to prožité emoce pojmenovat, zpracovat a učit se z nich. Je jasné, že tohle ne každý pedagog umí, ne každý má chuť a hlavně odvahu takto pracovat.

Je asi zřejmé, že vyjádření paní ministryně považuji za dost nešťastné.  A to také proto, že jsem posledního půl roku měla možnost sledovat, jak s tématem uprchlictví pracují učitelé i s dětmi na prvním stupni. A jak právě díky práci s zážitkem a příběhem jsou i velmi malé děti s podporou učitelů schopny složité téma uchopit a diskutovat. Více o této zkušenosti jsem se snažila zachytit v článku Škola jako životní trenažer.

Nepodceňujme tedy prosím ani pedagogy, ani děti. Pedagogové sami nejlépe posoudí, zda daný materiál použijí nebo ne. Zda je vhodný pro jejich způsob práce a jejich třídy. A co se týče dětí: myslím si, že je velkou chybou vidět děti jen jako takové ještě nedokonalé zmenšeniny dospělých, které nemohou rozumět důležitým věcem, kterých jsou součástí. Což tenhle svět nepochybně je. Vtahujme děti do celospolečenské debaty. Děti, pokud se nepletu, jsou společnosti součástí.