Bob Kartous: Vyhlídky českého vzdělávacího systému pro následující volební období

Publikujeme krátkou analýzu Boba Kartouse týkající se stavu a nutných reforem českého vzdělávacího systému. Jaké by měly být v ideálním případě priority vzdělávací politiky a jaké změny a události nás čekají během následujícho roku?

Český vzdělávací systém je ve stavu pět minut po dvanácté. Každým dalším rokem se ručička posouvá nezadržitelně vpřed a vzdaluje českou společnost od naděje na perspektivní budoucnost. Promrhalo se minimálně 17 let a nikoliv proto, že by neexistoval plán na rozvoj českého vzdělávacího systému. Byla to nejprve Bílá kniha v roce 2001, která předpokládala řadu podstatných a potřebných změn v období na začátku digitální a technologické revoluce. Nepodařilo se je uvést do praxe. Podobně je to se současnými strategiemi, zejména s tou platnou, Strategií vzdělávací politiky ČR do roku 2020.

Ze tří pilířů, jimiž jsou společné vzdělávání, podpora učitelů a efektivní řízení systému se podařilo legislativně posunout ten první, drobnými penězi umazat kus letitého deficitu na platech učitelů a zůstat při starém, nekoncepčním, evidence based prostém a tedy neefektivním řízení. Problém je, že nelze vůbec zhodnotit, do jaké míry se vlastně daří strategii naplňovat, protože to nikdo neví. Navíc hrozí, že ještě do roku 2020, tedy za platnosti strategie, bude docházet ke snahám více či méně nápadně pilíře strategie podřezávat, jde zejména o společné vzdělávání.

Nově jmenovaný ministr Robert Plaga svými výroky o potřebě „věcné a finanční revize inkluze“ nevzbudil příliš důvěry. Chápal bych, kdyby chtěl revidovat podstatné změny, které se ve vzdělávacím systému udály za posledních několik let, tedy i inkluze, ale navrhovat už do určité míry směr, kterým se chce vydat při „revidování“ posiluje podezření z náklonnosti k populistickým řešením. Naznačuje to i používání stejně nečestného argumentu, že snad inkluze stojí proti platům učitelů. Snad se pletu. Není to tak a nemůže to tak být, nelze se v systému, který přijal závazná opatření a musí naplňovat práva rodičů a dětí a v němž chybí ročně 50 miliard korun tvářit tak, že existuje buď a nebo.

V českém vzdělávacím systému, abychom jen dorovnali průměr v OECD, je nutné co nejrychleji narovnat letitý deficit, což by bohatě zajistilo jak adekvátní ohodnocení práce učitelů, tak výdaje na společné vzdělávání. Obojí je nutno brát jako investici do budoucnosti této země, ne jako náklady. Pokud to tak někdo vnímá, nemůže se považovat za dobrého hospodáře a ve vládě nemá co dělat. Česká společnost stojí před vážnými výzvami. Dle prognózy OECD projde během následujících 15 let takřka polovina pracovního trhu výraznou transformací vlivem automatizace. Český pracovní trh patří v rámci OECD k nejohroženějším, což je způsobeno zejména tím, že struktura ekonomiky je do značné míry závislá na produkci, kterou automatizace zasáhne. Tuto strukturu, tedy produkci bez přidané hodnoty a závislost na globálních řetězcích, kopíruje vzdělávací systém, odpovídající na středoškolské úrovni – z hlediska struktury – stavu před rokem 1989. To je neudržitelné.

Stejně tak je neudržitelný obsahový rámec vzdělávání, a to na všech stupních vzdělávacího systému. Probíhající revize rámcových vzdělávacích programů je nutno vztáhnout k předpokládaným potřebám budoucnosti, což, stejně jako v případě struktury středních škol, znamená významné posílení důrazu na všeobecné gramotnosti (matematickou, čtenářskou, informační či digitální, jazykovou výbavu, posilování vlastní invence, řešení problémů, spolupráce, adaptability…).

Celkově je třeba jednoznačně deklarovat, že cílem vzdělávání je kriticky uvažující, občansky aktivní a ekonomicky soběstačný člověk, který chápe, že není izolovanou jednotkou, ale součástí společnosti. Obrovským nebezpečím jsou rostoucí rozdíly v krajích, zejména neřešené problémy na severu a severozápadě ČR. Hrozí, že v těchto krajích bude klesat perspektiva na slušnou životní úroveň a podle toho se bude odvíjet společenská situace. Nejde jen o vzdělávání, ale je to jeden z klíčových faktorů.

Priority vládní politiky v ideálním případě:

1) Navyšování platů učitelů tempem, kterým by se po čtyřech letech hypotetické vlády dostali na oněch 45 tisíc korun, které slibovalo ANO ve volebním programu. Společně se zajištěním inkluze a investicí do dalšího vzdělávání učitelů, abychom české školy posunuli na úroveň odpovídající současným společenským, ekonomickým a technologickým podmínkám, je to minimálně těch 50 miliard korun navíc. Abychom se dostali na průměr, nutno dodat.

2) Souběžně s navyšováním platů je nutné hledat cesty k tomu, jak změnit přípravu učitelů na pedagogických i nepedagogických fakultách. Pokud bude absolvent učitelství stále ne dobře vybaveným matematikem, historikem, biologem či bohemistou, navíc s takřka nulovou dovedností práce s dětmi a dospívajícími, nemůžeme si dělat naději na rychlejší transformaci role učitele z velmi nedokonalého instruktora se ztrácející se autoritou na odborníka, který vede děti k jejich vlastnímu učení, snaží se o komplexní osobnostní rozvoj a seznamuje děti se světem v němž žijí v duchu hodnot a principů na nichž  – alespoň dle platné konstituce – tato společnost stojí.

3) Je nutné otevřít pedagogickou profesi zájemcům s VŠ vzděláním a zajistit, aby si mohli během praxe doplnit (certifikovat) vzdělání, které bude zaměřené na práci s žáky ve třídách. Současné pojetí pedagogického minima by se mělo více blížit přístupu uplatňovanému v projektu Učitel naživo, jenž sleduje právě tento cíl. Nutnou podmínkou je navýšení platů a tím motivace potentních lidí jít učit.

3) Role ředitelů škol je klíčová. Není možné nadále tolerovat politizaci těchto postů a výběr obcházející kritéria kvalitního pedagogického managementu. Ředitel nemá být v prvé řadě správce budovy, ale člověk, který pracuje se svými učiteli, protože oni nejvíce ovlivňují kvalitu vzdělávání. Toto je sice úloha zřizovatelů škol, obcí a krajů, nicméně stát by se měl snažit proces výběru ředitelů vhodně kultivovat. Například změnou legislativy, která posílí nezávislost a závaznost doporučení výběrových komisí, kariérním řádem a standardem učitele, nástroji, které mohou ředitelé používat k tomu, aby své učitele vedli.

4) Revize předchozích zásahů do vzdělávacího systému, nejen společného vzdělávání. Je třeba zjistit, jakou přidanou hodnotu mají státní maturity, přijímací zkoušky, restriktivní pojetí zákona o pedagogických pracovnících, jak skutečně dopadne do systému změna financování regionálního školství, co povinný poslední rok mateřské školy. Je to možný začátek skutečně efektivního řízení změn v systému, postaveného na práci s analýzami dopadu ex ante i ex post.

5) Je třeba využít výstupních zkoušek ve vzdělávacím systému (přijímací zkoušky, maturita) k pozitivnímu ovlivňování předchozího vzdělávání. Výstupní (vstupní) zkoušky, jsou-li tzv. high-stakes, tedy rozhododné pro další studium,  jsou nejsilnějším nástrojem změny vzdělávání, jelikož nastavují jednoznačné požadavky na předchozí vzdělávání. Představa maturity jako portfolia výsledků z celoročního projektu, obsáhlé eseje a ověření znalostí a dovedností včetně práce s informačními zdroji může velmi výrazně ovlivnit vzdělávání na základních a středních školách, dokonce i bez dalších stimulů v podobě investice. Bez ní to ale bude jen částečný a ne dostačující efekt.

6) Je třeba začít považovat vzdělávání za proces, které má formální i neformální podobu, přičemž ta neformální (mimoškolní) je stále silnější a v mnoha ohledech (angličtina či technologie) přebrala dominantní vliv. Potřebujeme ministerstvo vzdělávání, ne ministerstvo školství. Zdánlivě bezvýznamná symbolika je v tomto případě vysoce důležitá pro to, aby společnost pochopila změny, k nimž už ve vzdělávání došlo a které budou stále posilovat.

7) Občanské vzdělávání, vzdělávání k demokracii, má být vyjádřeno v primárním cíli samotného veřejného vzdělávání. V tomto okamžiku, kdy je ve školách potlačeno a často zcela přehlíženo, je nutné mu dát jasnou prioritu, Je paradoxní, že české střední školy, zejména učiliště a střední odborné školy, opouštějí absolventi vyznávající autoritářství, ačkoliv v témže věku se stávají prvovoliči.

Události následujícího roku:

  • Je třeba pokračovat v navyšování platů učitelů, k čemuž se vláda zavázala ve vládním prohlášení. V daném tempu je nutné setrvat další čtyři roky. S tím je ale nutné už nyní začít pracovat na změnách v přípravě učitelů, v dalším vzdělávání učitelů a ve snaze přitáhnout k učení schopné a motivované lidi. Platy jsou jen vstupní podmínka.
  • Probíhá revize rámcových vzdělávacích programů. Je nutné ji otevřít široké diskusi a zabránit tomu, že půjde jen o proces uzavřený v rámci ministerstva a jím řízených organizací. Modelem by měla být příprava strategie digitálního vzdělávání, která byla postavena na široké a otevřené odborné diskusi. Nejdůležitější je obsah a forma vzdělávání na 2. stupni ZŠ a výrazné posílení všeobecného vzdělávání na středních odborných školách a učilištích.
  • Zajištění společného vzdělávání v souladu se Strategií vzdělávací politiky v ČR do roku 2020. Vláda se nemůže zpronevěřit legislativním změnám a platné strategii. Je nutné navýšit rozpočet tak, aby nebylo možné zneužívat argumentu “učitelé, nebo inkluze”. V souvislosti se společným vzděláváním je třeba otevřít znovu otázku víceletých gymnázií, která podle čerstvých poznatků z výzkumu CLoSE nemají zásadní přidanou vzdělávací hodnotu a pouze koncentrují děti z nejvyšších socioekonomických vrstev.
  • Proběhnou (mohou proběhnout) stovky rekonkurzů na místa ředitelů základních a středních škol. Jde o příležitost dostat na místa ředitelů schopné lidi, kteří vidí smysl své práce v tom být pedagogickými manažery. Jde však o hypotetickou možnost, otevření konkurzu a výběr ředitele je čistě na zřizovatelích (obcích, krajích).
  • Budou opět probíhat státní maturity a jednotné přijímací zkoušky, a to bez revize dopadů. Je nutné jasně říct, co je cílem výstupních zkoušek, a to ve smyslu rozvoje vzdělávacího systému na základě platných strategií, a podle toho jejich obsah a formu přizpůsobit. Jde o klíčový faktor ovlivňující rozvoj vzdělávání.

Přidat komentář

5 komentářů k "Bob Kartous: Vyhlídky českého vzdělávacího systému pro následující volební období"

avatar
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Jana Karvaiova

Asi je dobré si přečíst toto: http://www.ceskaskola.cz/2018/01/tomas-grim-na-nasich-skolach-vyhrala.html
Souvisí to se snahou o co nejširší všeobecné vzdělání. A to stůj co stůj i u studentů, co by spíše měli jít truhlařit nebo dělat instalatéra. K čemu nám budou zástupy všeobecně vzdělaných , když nám nebude mít kdo opravit auto, bojler nebo boty. A je to pořád jak Pes jitrničku sežral.

Jiri Nantl

Obávám se, že např. auto, které je dnes de facto pojízdný počítač, stěží opraví člověk, který se sotva dohrabal do deváté třídy. Možná tak vymění žárovku.
Jednoduchá řešení a moudrosti minulosti nebudou tak snadno fungovat, vzdělávací systém bude potřeba nově promyslet.

Janek Wagner

Dnes se opravuje výměnným způsobem a diagnostika u aut je takto nastavena. Přemýšlet se moc nemusí a podle toho to taky v řadě servisů tak vypadá. Dnes jsou dostupné nástroje i návody a hnutí DIY je na postupu. Autoopravárenství je stabilní obor (i díky předchozímu vysvětlení), opravy elektrospotřebičů se moc nenosí, snad jen ty boty…

Zdenek Sotolar

Informační centrum pro vzdělávání? Třikrát Bob Kartous. Směšné.

Jana Karvaiova

Nejde mi vkládat do vlákna???
Jenže věci se dějí už teď. A systém není ani nový a ani promyšlený. Ze škol odcházejí děti, které neumí násobilku nebo vyjmenovaná slova, natož něco složitějšího. Ano, tito lidé neopraví ani pluh.