Publikujeme krátkou analýzu Boba Kartouse týkající se stavu a nutných reforem českého vzdělávacího systému. Jaké by měly být v ideálním případě priority vzdělávací politiky a jaké změny a události nás čekají během následujícho roku?
Český vzdělávací systém je ve stavu pět minut po dvanácté. Každým dalším rokem se ručička posouvá nezadržitelně vpřed a vzdaluje českou společnost od naděje na perspektivní budoucnost. Promrhalo se minimálně 17 let a nikoliv proto, že by neexistoval plán na rozvoj českého vzdělávacího systému. Byla to nejprve Bílá kniha v roce 2001, která předpokládala řadu podstatných a potřebných změn v období na začátku digitální a technologické revoluce. Nepodařilo se je uvést do praxe. Podobně je to se současnými strategiemi, zejména s tou platnou, Strategií vzdělávací politiky ČR do roku 2020.
Ze tří pilířů, jimiž jsou společné vzdělávání, podpora učitelů a efektivní řízení systému se podařilo legislativně posunout ten první, drobnými penězi umazat kus letitého deficitu na platech učitelů a zůstat při starém, nekoncepčním, evidence based prostém a tedy neefektivním řízení. Problém je, že nelze vůbec zhodnotit, do jaké míry se vlastně daří strategii naplňovat, protože to nikdo neví. Navíc hrozí, že ještě do roku 2020, tedy za platnosti strategie, bude docházet ke snahám více či méně nápadně pilíře strategie podřezávat, jde zejména o společné vzdělávání.
Nově jmenovaný ministr Robert Plaga svými výroky o potřebě „věcné a finanční revize inkluze“ nevzbudil příliš důvěry. Chápal bych, kdyby chtěl revidovat podstatné změny, které se ve vzdělávacím systému udály za posledních několik let, tedy i inkluze, ale navrhovat už do určité míry směr, kterým se chce vydat při „revidování“ posiluje podezření z náklonnosti k populistickým řešením. Naznačuje to i používání stejně nečestného argumentu, že snad inkluze stojí proti platům učitelů. Snad se pletu. Není to tak a nemůže to tak být, nelze se v systému, který přijal závazná opatření a musí naplňovat práva rodičů a dětí a v němž chybí ročně 50 miliard korun tvářit tak, že existuje buď a nebo.
V českém vzdělávacím systému, abychom jen dorovnali průměr v OECD, je nutné co nejrychleji narovnat letitý deficit, což by bohatě zajistilo jak adekvátní ohodnocení práce učitelů, tak výdaje na společné vzdělávání. Obojí je nutno brát jako investici do budoucnosti této země, ne jako náklady. Pokud to tak někdo vnímá, nemůže se považovat za dobrého hospodáře a ve vládě nemá co dělat. Česká společnost stojí před vážnými výzvami. Dle prognózy OECD projde během následujících 15 let takřka polovina pracovního trhu výraznou transformací vlivem automatizace. Český pracovní trh patří v rámci OECD k nejohroženějším, což je způsobeno zejména tím, že struktura ekonomiky je do značné míry závislá na produkci, kterou automatizace zasáhne. Tuto strukturu, tedy produkci bez přidané hodnoty a závislost na globálních řetězcích, kopíruje vzdělávací systém, odpovídající na středoškolské úrovni – z hlediska struktury – stavu před rokem 1989. To je neudržitelné.
Stejně tak je neudržitelný obsahový rámec vzdělávání, a to na všech stupních vzdělávacího systému. Probíhající revize rámcových vzdělávacích programů je nutno vztáhnout k předpokládaným potřebám budoucnosti, což, stejně jako v případě struktury středních škol, znamená významné posílení důrazu na všeobecné gramotnosti (matematickou, čtenářskou, informační či digitální, jazykovou výbavu, posilování vlastní invence, řešení problémů, spolupráce, adaptability…).
Celkově je třeba jednoznačně deklarovat, že cílem vzdělávání je kriticky uvažující, občansky aktivní a ekonomicky soběstačný člověk, který chápe, že není izolovanou jednotkou, ale součástí společnosti. Obrovským nebezpečím jsou rostoucí rozdíly v krajích, zejména neřešené problémy na severu a severozápadě ČR. Hrozí, že v těchto krajích bude klesat perspektiva na slušnou životní úroveň a podle toho se bude odvíjet společenská situace. Nejde jen o vzdělávání, ale je to jeden z klíčových faktorů.
Priority vládní politiky v ideálním případě:
1) Navyšování platů učitelů tempem, kterým by se po čtyřech letech hypotetické vlády dostali na oněch 45 tisíc korun, které slibovalo ANO ve volebním programu. Společně se zajištěním inkluze a investicí do dalšího vzdělávání učitelů, abychom české školy posunuli na úroveň odpovídající současným společenským, ekonomickým a technologickým podmínkám, je to minimálně těch 50 miliard korun navíc. Abychom se dostali na průměr, nutno dodat.
2) Souběžně s navyšováním platů je nutné hledat cesty k tomu, jak změnit přípravu učitelů na pedagogických i nepedagogických fakultách. Pokud bude absolvent učitelství stále ne dobře vybaveným matematikem, historikem, biologem či bohemistou, navíc s takřka nulovou dovedností práce s dětmi a dospívajícími, nemůžeme si dělat naději na rychlejší transformaci role učitele z velmi nedokonalého instruktora se ztrácející se autoritou na odborníka, který vede děti k jejich vlastnímu učení, snaží se o komplexní osobnostní rozvoj a seznamuje děti se světem v němž žijí v duchu hodnot a principů na nichž – alespoň dle platné konstituce – tato společnost stojí.
3) Je nutné otevřít pedagogickou profesi zájemcům s VŠ vzděláním a zajistit, aby si mohli během praxe doplnit (certifikovat) vzdělání, které bude zaměřené na práci s žáky ve třídách. Současné pojetí pedagogického minima by se mělo více blížit přístupu uplatňovanému v projektu Učitel naživo, jenž sleduje právě tento cíl. Nutnou podmínkou je navýšení platů a tím motivace potentních lidí jít učit.
3) Role ředitelů škol je klíčová. Není možné nadále tolerovat politizaci těchto postů a výběr obcházející kritéria kvalitního pedagogického managementu. Ředitel nemá být v prvé řadě správce budovy, ale člověk, který pracuje se svými učiteli, protože oni nejvíce ovlivňují kvalitu vzdělávání. Toto je sice úloha zřizovatelů škol, obcí a krajů, nicméně stát by se měl snažit proces výběru ředitelů vhodně kultivovat. Například změnou legislativy, která posílí nezávislost a závaznost doporučení výběrových komisí, kariérním řádem a standardem učitele, nástroji, které mohou ředitelé používat k tomu, aby své učitele vedli.
4) Revize předchozích zásahů do vzdělávacího systému, nejen společného vzdělávání. Je třeba zjistit, jakou přidanou hodnotu mají státní maturity, přijímací zkoušky, restriktivní pojetí zákona o pedagogických pracovnících, jak skutečně dopadne do systému změna financování regionálního školství, co povinný poslední rok mateřské školy. Je to možný začátek skutečně efektivního řízení změn v systému, postaveného na práci s analýzami dopadu ex ante i ex post.
5) Je třeba využít výstupních zkoušek ve vzdělávacím systému (přijímací zkoušky, maturita) k pozitivnímu ovlivňování předchozího vzdělávání. Výstupní (vstupní) zkoušky, jsou-li tzv. high-stakes, tedy rozhododné pro další studium, jsou nejsilnějším nástrojem změny vzdělávání, jelikož nastavují jednoznačné požadavky na předchozí vzdělávání. Představa maturity jako portfolia výsledků z celoročního projektu, obsáhlé eseje a ověření znalostí a dovedností včetně práce s informačními zdroji může velmi výrazně ovlivnit vzdělávání na základních a středních školách, dokonce i bez dalších stimulů v podobě investice. Bez ní to ale bude jen částečný a ne dostačující efekt.
6) Je třeba začít považovat vzdělávání za proces, které má formální i neformální podobu, přičemž ta neformální (mimoškolní) je stále silnější a v mnoha ohledech (angličtina či technologie) přebrala dominantní vliv. Potřebujeme ministerstvo vzdělávání, ne ministerstvo školství. Zdánlivě bezvýznamná symbolika je v tomto případě vysoce důležitá pro to, aby společnost pochopila změny, k nimž už ve vzdělávání došlo a které budou stále posilovat.
7) Občanské vzdělávání, vzdělávání k demokracii, má být vyjádřeno v primárním cíli samotného veřejného vzdělávání. V tomto okamžiku, kdy je ve školách potlačeno a často zcela přehlíženo, je nutné mu dát jasnou prioritu, Je paradoxní, že české střední školy, zejména učiliště a střední odborné školy, opouštějí absolventi vyznávající autoritářství, ačkoliv v témže věku se stávají prvovoliči.
Události následujícího roku: