Česká pozice: Jak se vyznat na bojišti jménem inkluze

18. 5. 2016
EDUin
13825581525_824b018c6c_z

Publikujeme text Michaely Kubátové, který vyšel 15. 5. v České pozici (ZDE). Text se věnuje konkrétním opatřením, která budou děti se speciálními vzdělávacími potřebami potřebovat, aby se mohly vzdělávat v běžných školách společně s ostatními dětmi.

V poslední době se o inkluzi namluvilo víc než dost, většinou ale jen obecně. Jaké jsou profily handicapovaných dětí, o jejichž vzdělávání debatujeme? A jakou podporu a pomůcky budou během vyučovací hodiny potřebovat?

rvňák trpí epilepsií. Záchvaty má i během spánku. Do školy proto chodí nevyspalý. Lékař mu nedávno změnil medikaci, kvůli které je během školního dne ještě dříve unavený a nedokáže se soustředit na výuku. I to je příklad takzvaného inkluzivního žáka.

Debaty o společném vzdělávání se ale smrskly na pár myšlenek: je-li dost učitelů, asistentů pedagoga a peněz. Jaké jsou však profily handicapovaných dětí, které se od září mají zařadit do běžného vzdělávacího procesu v základních školách?

Lidové noviny na základě obšírných materiálů pro pedagogy sestavily jejich medailonky. Konkrétně, jakou podporu budou potřebovat během vyučovací hodiny, jaké speciální pomůcky jim pomáhají překonávat postižení jakéhokoliv typu a jak zabránit tomu, že by je třídní kolektiv nepřijal.

Odborníci rozdělili handicapy žáků do sedmi hlavních skupin na základě zkušeností získaných během dvouletého projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání, do kterého se zapojilo 600 učitelů, ředitelů a dalších autorů a jejž zadalo ministerstvo školství a zaštítila Univerzita Palackého v Olomouci.

Od školáků, kteří mají zrakové postižení, se podrobné návody věnují tělesně postiženým, mentálně postiženým, s vadou sluchu, narušenými komunikačními schopnostmi, s poruchou autistického spektra, ale i těm, na něž se příliš v souvislosti s inkluzí nepamatuje – dětem, které jsou kvůli své národnosti nebo nepříliš dobrému rodinnému zázemí sociálně vyloučené.

Materiály vycházejí z toho, že 75 procent těchto takzvaných inkluzivních dětí se již v běžných školách vzdělává. Uvádějí proto dobré i špatné příklady z praxe. „Mnohé děti se setkaly se zájmem, podporou a dobře uzpůsobenými podmínkami. Hodně z nich je však stále vzděláváno bez respektu k jejich speciálním vzdělávacím potřebám. Jen někdy je chyba na straně konkrétní učitelky či učitele, obecně české školství stále ještě nenabízí servis obvyklý v západních zemích EU,“ napsali Tomáš Habart a Jan Michalík, kteří na projektu pracovali.

Primární kritérium: dítě

Základní motto pro úspěšné zvládnutí inkluze podle odborníků zní: „Primárním kritériem při volbě konkrétních podpůrných opatření by měly být vždy potřeby dítěte, možnosti školy jsou kritériem sekundárním.“

Pokud se strategie obrátí, žák selhává, má špatné výsledky a hlavně je narušený jeho psychicky vývoj. Což způsobuje řadu problémů, které zmiňují kritici inkluze nejspíš bez znalosti skutečného jejich původu nejvíce. „Dlouhodobá frustrace z pocitu vlastní nedostatečnosti bývá často kompenzována náhradními způsoby chování – únikem nebo útokem,“ popisuje Michalík s kolegy. Kromě vandalismu nebo záměrného vyrušování zmiňují i agresi nebo drogy.

Zásadní tedy je, aby si pedagogové, samozřejmě ve spolupráci s rodiči, všimli, jak se dítě během vzdělávání projevuje. V řadě případů se potíže dítěte mohly pojmenovat už před nástupem do školy. Nestane se tak ale leckdy ani v první třídě. „V řadě případů, kdy je žák základní školy, často například ve třetím ročníku, odesílán pro celkový neprospěch do školského poradenského zařízení, je v rámci diagnostiky zjištěno, že se u něj projevovaly začátečnické obtíže po nástupu do první třídy,“ zmiňují autoři.

To se děje zejména u handicapů, jako je lehké mentální postižení a sociální vyloučení. U žáků s tělesným nebo těžkým mentálním postižením jsou potíže většinou podchyceny včas.

Poté, co dítě navštíví speciálně poradenské zařízení, nastává další klíčový moment. Jak si s „papírem“ poradit v praxi – jak zvládnout speciální vzdělávací potřeby žáka během vyučování.

Každý handicap má pět stupňů od nejjednoduššího až po ten, kdy žák může až do konce potřebovat zcela individuální výuku. Podle této stupnice se právě určuje podpora během vzdělávání. Ta v nejlepším případě začíná už před příchodem žáka do školní instituce. Například tím, že si jeho učitel zjistí, co znevýhodnění žáka představuje a jak má pojmout výklad učiva. Pokud je žák nevidomý, upravit se musejí prostory školy nebo samotné třídy. Sedět by měl ideálně v první lavici a mít okolo sebe dost místa – i na pomůcky, jako je speciální lupa.

Ne všechny pomůcky jsou podle tvůrců materiálů finančně náročné: „Jedná se například o zvětšené či zjednodušené výukové materiály, upravené rýsovací soupravy, různé nástavce na psací potřeby, možnost využívat kalkulátor, psaní na počítači, přehledy denního režimu.“

Jasný režim hodiny

Poslední zmíněná pomůcka je obzvlášť důležitá pro žáky s poruchou autistického spektra. Cítí se tak jistěji a nedostávají záchvaty vzteku, když se přestanou orientovat. Protože mají také často problémy s komunikací – až 30 procent z nich podle odborníků nemluví vůbec – užitečné je používat různé karty, obrázky nebo fotografie. Ty se dají využít, i když je žák sluchově postižený.

Jasný režim hodiny, kdy se v nejlepším případě její scénář napíše na začátku na tabuli nebo se handicapovanému žákovi položí vytištěný na lavici, ale pomáhá u všech handicapů. Někteří žáci, třeba s mentálním postižením, mají horší orientaci v čase a prostoru. Stačí pak použít větu, jako je: „Ještě máte pět minut na dopracování úkolu.“ Téměř u všech kategorií odborníci varují před nedokončováním úkolů a nahodilým přecházením k jinému. Inkluzivní žáci se totiž unaví velmi brzy už jen kvůli svému handicapu.

Individuální vzdělávací plány a pomoc asistenta pedagoga přicházejí na řadu zpravidla u dětí s třetím stupněm postižení. „Kromě běžných výukových materiálů jsou využívány i speciální učebnice, didaktické, kompenzační a rehabilitační pomůcky,“ uvádí se mimo jiné v materiálu.

Čtvrtý stupeň obnáší větší podporu žáka i poskytování pomoci při pohybu a sebeobsluze žáka.

U posledního, pátého stupně mohou školní poradenská zařízení rozhodnout o individuální výuce i v domácím prostředí. Popřípadě bude takové dítě potřebovat už finančně náročnější pomůcky a také, aby s ním učitelé komunikovali alternativními způsoby, i pomocí gestamimiky.

Postižení jsou i kombinovaná

Ne všechny případy dětí se dají vtěsnat do jednoznačné diagnózy a stupně postižení. Podle dostupných údajů z roku 2011 bylo ve školách 17 589 žáků s kombinovaným handicapem.

Jeden příklad za všechny. Žák je s postižením dolních končetin upoutaný na invalidní vozík, navíc trpí středně těžkým stupněm slabozrakosti – pro překonání imobility může stačit odstranit bariéry ve školní budově, ale v oblasti zrakového postižení je třeba upravit pracovní místo, učební materiály, dodat individuální speciální pedagogické pomůcky, upravit školní výstupy, upravit hodnocení.

Proto je třeba ke každému žákovi přistupovat individuálně. „Škola ve 21. století musí být připravena respektovat odlišnosti ve vzdělávacích potřebách každého žáka. Přitom nechápe žáka jako stroj na příplatky a peníze, ale snaží se podpořit jeho vzdělávací potenciál primárně běžnými pedagogickými a případně speciálně-pedagogickými prostředky,“ shodují se také odborníci ve studii.

Jenže učitelé se k informacím, jak přizpůsobit výuku, pokud mají ve třídě žáka s handicapem, dostávají i podle tvůrců návodů jen velmi obtížně. Většina pedagogů ze škol hlavního vzdělávacího proudu se potká se speciálně-pedagogickou péčí nebo inkluzivní pedagogikou v rozsahu jedno- nebo dvousemestrální výuky na fakultě. I sami ředitelé škol zmiňují, že by učitelé měli navštěvovat kurzy a dovzdělávat se, aby si inkluzi, pokud se s ní ještě nesetkali, dokázali lépe představit. Kurzy, které vypisují některé organizace, se ostatně v současnosti rychle plní.

Jako zcela nedostatečnou vyhodnotilo z více než čtyř tisíc respondentů, mezi nimiž bylo více než 1200 ředitelů škol, připravenost své školy ale jen 16,8 procenta z nich.

Zraková postižení

  • Jak upravit školní den: Žák může citlivě reagovat na světelné podmínky, má opožděné reakce na překážky. Pokud je nevidomý, musí okolo sebe mít dostatečný prostor. Vhodná je pro něho první lavice. Pokud žák trpí světloplachostí, sedí na místě, kde není přímé osvětlení. Žáci se zrakovým postižením mohou potřebovat i dvě lavice, aby si měli kam odkládat své speciální pomůcky.
  • Pomůcky: Při nižším stupni postižení se používají zvětšené předlohy pracovních listů. Při vyšších stupních jednodušší obrázky se silnější konturou, mapy pro slabozraké, ozvučené míče. Existují ale i rýsovací sady pro nevidomé stejně jako učebnice v Braillově písmu. Při výuce pomáhají také kamerové zvětšovací lupy nebo ozvučené výukové programy.
  • Jak upravit výuku: Zcela zásadní je každou činnost doprovázet slovním popisem, používat názorné pomůcky a každému úkolu dát jasnou strukturu. Žák tím neztratí koncentraci a snadněji objeví způsob učení, který mu vzhledem k jeho handicapu vyhovuje.
  • Práce s třídním kolektivem: Je dobré vytipovat alespoň dva žáky, kteří se svým svolením budou zrakově handicapovanému žákovi pomáhat. Prospěšné jsou také různé hry, zdravé děti si například vezmou na oči speciální brýle a zkusí si, jaké je to být nevidomý.
  • Příprava učitele: Žák se do vyučovací hodiny lépe zapojí, pokud se bude výklad učiva střídat s dalšími činnostmi. Potřebuje také občas relaxační přestávky. Není dobré zatěžovat ho tím, že si bude muset doplnit materiály, pokud není ve škole.
  • Špatná praxe: Dívka se zrakovým postižením v pásmu slabozrakosti na prvním stupni základní školy. Dostává velmi objemné domácí úlohy – především na dopisování –, které nestačí doma splnit. Učitelka nabádá matku, aby doma plnila úlohy za dceru.

Sociální znevýhodnění

  • Jak upravit školní den: Žáci, kteří se hůř koncentrují na výuku, by měli sedět blízko učitele a dál od oken nebo dveří. Bude je tak rozptylovat méně podnětů. Z tohoto důvodu není vhodná ani pestrobarevná výzdoba třídy. Během vyučování mohou měnit místo, pokud odmítají pracovat nebo vyrušují ostatní spolužáky.
  • Dobrá praxe: Žáka, který se ve třídě odlišuje, se snažíme do třídy začlenit, nikoliv ho „opticky“ vyčlenit. Pracovní místo mimo hlavní uspořádání třídy – za paravánem, v rohu – nesmí být vnímané jako „oslí lavice“, ale jako příležitost pro žáky, kteří chtějí pracovat jinak. S žákem se domluvíme, že se na místo může přesunout, pokud nechce pracovat v kolektivu. Pokud přemístění navrhuje učitel, činí to pouze před žákem, nikoli před celou třídou.
  • Pomůcky: Pokud žák nemá kvůli špatné ekonomické situaci rodiny učební pomůcky, škola mu je půjčí – jde především o výtvarné, psací a rýsovací potřeby. Významnou pomůckou pro děti s jiným mateřským jazykem jsou tablety s výukovými programy. Mohou v nich pracovat se slovníkem.
  • Jak přizpůsobit vyučování: U žáků, kteří nerozumějí vyučovacímu jazyku, je důležitých prvních šest měsíců pro adaptaci. Doporučuje se také probírat se třídou ve všech vyučovaných předmětech témata, která se týkají kulturních odlišností – oblékání, stravování, způsobu komunikace.
  • Práce s třídním kolektivem: Učitelé by si měli všímat, jak žáci komunikují, zejména během přestávek nebo tělesné výchovy. Pokud je žák se sociálním znevýhodněním z kolektivu vyčleněný, domluví pedagog s třídou pravidla. V rámci třídnické hodiny by se mělo se žáky diskutovat o tom, že každý máme různé možnosti – všichni nemůžeme být stejní.
  • Příprava učitele na výuku: Během vyučovací hodiny by se měla střídat klidná soustředěná práce – poslech výkladu, psaní do sešitu – s aktivní činností, prací ve skupinách či s interaktivní tabulí.

Mentální postižení

  • Jak upravit školní den: Žák by měl sedět tam, kde ho učitel bude moci častěji kontaktovat. Vyučování může probíhat v různě upravených blocích. Pracovní místo by mělo být dostatečně velké. Na část hodiny může žák odejít a plnit úkoly individuálně.
  • Dobrá praxe: Žák s lehkou mentální retardací má velmi nestabilní koncentraci na výuku. Asistent pedagoga s ním na část hodiny odchází. Po zvládnutí zadaných úkolů se vrací do kmenové třídy. Po ukončení výuky žák dochází na individuální logopedickou hodinu.
  • Pomůcky: Pokud má žák potíže s grafomotorikou, může používat sešity s pomocnými linkami. Takto integrované děti si mohou zavést slovníček, do kterého si budou zapisovat důležité pojmy z jednotlivých předmětů. Pro doplnění výuky čtení, psaní, výslovnosti se doporučuje využívat speciálních počítačových programů.
  • Jak upravit výuku: Je třeba si uvědomit vývojový věk žáka. Učitel by ho měl vést k tomu, aby si osvojil základní terminologii předmětu. Je dobré klást mu co nejvíce otázek, které ho dovedou ke smyslu jeho práce. Někdy se vyplatí používat mimoslovní vyjadřování – pohled, mimiku, gesta. Pokud má žák problémy s časovým vymezením, učitel mu pomáhá větami, jako je: „Máte ještě pět minut na dokončení úkolu.“
  • Práce s třídním kolektivem: Do procesu socializace žáka je vhodné zapojit školního pedagoga. A také podporovat, aby se žák vyznal v základních společenských pravidlech a procvičoval si možné problémové situace. Učitelé by měli sledovat chování třídního kolektivu, především během přestávek.
  • Příprava učitele na výuku: Učitel musí do výuky začlenit i individuální práci s handicapovaným žákem a z toho důvodu připravit úkoly pro rychlejší žáky. Učitel by měl klást důraz na to, aby žák úkoly během hodiny dokončoval a opakovaně si své poznatky procvičoval.

Narušené komunikační schopnosti

  • Jak upravit školní den: Především pro žáky s handicapem v oblasti porozumění je těžké soustředit se celých 45 minut. Je proto dobré rozdělit hodinu podle toho, které smysly žák využívá. U některých žáků poradenské zařízení navrhuje individuální dovysvětlení látky, většinou v rozsahu jedné hodiny. Pokud je ve třídě méně žáků, je lepší seřadit lavice do U nebo vytvořit několik pracovišť pro skupinovou výuku. Nejlepší místo je první lavice vzdálená od okna a dveří.
  • Špatná praxe: Integrovaný žák pracuje většinu vyučování v odděleném prostoru od ostatních žáků, sedí například vzadu ve třídě nebo pracuje v jiné místnosti. Je tudíž segregován od ostatních, kteří by mu měli být vzorem, radit nebo třeba podat pomůcku.
  • Pomůcky: Žákům pomáhají přehledy učiva se zvýrazněnými klíčovými pojmy nebo tabulky s písmeny pro dorozumívání u nemluvících žáků. Využít se během výuky ale dají i speciální pracovní sešity a učebnice, obrázkové symboly čtených slov, bzučák pro nácvik krátkých a dlouhých slabik, kostky se slabikami pro rozlišování tvrdých a měkkých slabik nebo také kartičky s početními operacemi.
  • Jak upravit výuku: Pokud má žák nedostatky ve výslovnosti nebo při poslechu špatně rozlišuje slova, může mít potíže při diktátech. Měl by je tedy psát kratší. Při vyšším stupni postižení píše diktát individuálně nebo má připravené pracovní listy s podrobněji vysvětleným zadáním. Je nutné sledovat, zda žák rozuměl zadání úkolu, případně jej dovysvětlit.
  • Práce s třídním kolektivem: Žák, který má narušené komunikační schopnosti, může u ostatních spolužáků vyvolávat mylný dojem, že je hloupý. S emocemi třídy by měl učitel běžně pracovat během výuky. Škola tudíž nemusí nutně spolupracovat s odborníkem. Kolektiv musí vědět, jaký má žák handicap.
  • Příprava učitele na výuku: Množství úkolů je třeba sladit s prioritami, které ve vzdělávání u žáka stanoví školské poradenské zařízení. Není dobré, aby se akumulovalo více úkolů z různých vyučovaných předmětů. Rodiče by měli znát metody výuky, které se osvědčují u jednotlivých vyučovaných předmětů.

Tělesné postižení

  • Jak upravit školní den: Žák sedí v první nebo druhé lavici, aby mohl lépe sledovat tabuli nebo dění ve třídě. V menších kolektivech je lepší přestavět lavice do U. Asistent pedagoga by měl mít možnost sedět vedle žáka, ale neměl by u něho být celou dobu. Třídu je dobré strukturovat na pracovní a relaxační zónu. Někteří žáci potřebují i úpravu pracovního místa.
  • Dobrá praxe: Tělesně postižená dívka s poruchami pozornosti, která při práci často využívala počítač, nebyla schopná optimálně pracovat v početně plné třídě, rušila ostatní děti a ony rušily ji. V oddělené části třídy jí bylo vytvořeno nové pracovní místo, na které mohla odejít, pokud to potřebovala.
  • Pomůcky: Školní nábytek by měl být se zaoblenými hranami – stůl s výškově nastavitelnou pracovní deskou pro psaní nebo čtení. Pokud to dítě nezbytně potřebuje, mělo by sedět na terapeutické polohovací židli. Stolek je možné přidat na vozík jako pult. Používat se dají i přenosné stojany na čtení.
  • Jak upravit výuku: Je důležité myslet na to, že si někteří žáci nezapamatují zadání. Pokud mají opožděný motorický vývoj, budou mít potíže v oblasti matematických představ. Mohou mít také potíže se čtením a psaním. Některým žákům dělá potíže komunikace nebo nemluví vůbec.
  • Práce s třídním kolektivem: Nejen kvůli handicapu, ale i absencím je žák častěji vyloučený z kolektivu. Některé třídní kolektivy mohou hůř snášet, že se učitel více věnuje integrovanému spolužákovi. Pak je dobré nechat žáky vyjádřit během například třídnických hodin, učit je diskutovat.
  • Příprava na výuku: Žáci s těžším tělesným postižením mají často problémy s orientací v čase a prostoru. Výrazně jim pomáhá, pokud se výuka jasně naplánuje a například termíny zkoušení zapíší do osobního diáře. Pokud si těžko zapisují poznámky z tabule do sešitu, měli by dostávat okopírované texty se zvýrazněnými klíčovými údaji.

Sluchové postižení

  • Jak upravit školní den: Pokud to půjde, vybere se třída s okny na stranu, odkud přichází méně hluku. Zajistit je ale nutné dobré světelné a akustické podmínky. V lavici sedí s klidnějším spolužákem – ten mu například ukazuje, kde má pokračovat ve čtení či které cvičení v učebnici má udělat.
  • Špatný příklad: Žák se středně těžkou nedoslýchavostí je závislý na odezírání a kvalitních poslechových podmínkách. Pokud je ve třídě sice jen šestnáct žáků, ale místnost malá, kolem lavic velmi málo místa, žáci přeskakují přes aktovky, a jdou-li k tabuli, vzniká hluk, pak žák se sluchovým postižením bývá často dezorientován.
  • Pomůcky: Sluchově postiženému žákovi pomáhá, pokud může mít každou činnost doprovozenou vizuálně – obrázky, kartičkami, fotografiemi nebo zmenšenými předměty. K tomu, aby se u žáka rozvíjely komunikační schopnosti a upevňovala slovní zásoba, pomáhá například zážitkový deník. Využít se dá i řada speciálních počítačových programů.
  • Jak upravit výuku: Scénář hodiny by měl být napsaný na tabuli nebo by jej dítě mělo dostat napsaný na papíře. Aby si sluchově i zrakově, pokud odezírá, odpočinulo, měly by se po dvaceti minutách střídat činnosti. Je důležité každý úkol dokončit, aby nenastával chaos. Při diktování by učitel neměl chodit po třídě.
  • Práce s třídním kolektivem: Čím horší sluchové postižení, tím hůře se žák stává součástí kolektivu. Pokud se během hodiny pracuje ve skupinách, vybere mu učitel tu, v níž jsou děti vůči tomuto žákovi shovívavé. Učitel by se nikdy neměl žáka zeptat: Slyšel jsi? Rozumíš? Vysvětlí také třídě, co je sluchadlo, kochleární implantát a proč žák hůře komunikuje.
  • Příprava učitele na výuku: Důležité je naplánovat detailně scénář hodiny. Žák dostává konkrétní úkoly s přesným určením času. Například: vypočítáš tři příklady, přečteš pět slov, napíšeš dvě věty, budeš počítat, psát, číst, cvičit, potom bude oběd a přijde máma. Pokud má některý úkol opakovat, učitel mu napíše kolikrát.

Poruchy autistického spektra

  • Jak upravit školní den: Pokud žák trpí úzkostmi nebo citlivě reaguje na zvuky, pomůže mu dřívější nebo naopak pozdější příchod do školy, aby se vyhnul chaosu v šatnách. Odchází také s asistentem pedagoga z hodin chemie, když probíhají chemické pokusy. Někteří se nemohou stravovat ve školní jídelně kvůli nadměrnému vnímání pachů.
  • Pomůcky: Část dětí s poruchou autistického spektra vůbec nemluví – 20 až 30 procent z nich. Pro lepší komunikaci se žákem je dobré používat konkrétní předměty, fotografie, obrázkové nebo psané karty. Dítěti výrazně pomáhá jasně strukturovaný plán dne.
  • Jak upravit výuku: Pokud má žák například motorické problémy, redukuje se výuka rýsování nebo se učí psát tiskacím písmem. Žák čte jednodušší texty, pokud má vývojové poruchy řeči. Při těžším stupni handicapu mu pomáhá při hodině asistent pedagoga. Důležité je vybrat pro žáka takovou aktivitu, ke které má předpoklady. Někteří nedokážou vyhodnotit podstatné informace – zabývají se příliš detaily.
  • Práce s třídním kolektivem: Pokud má žák potíže v sociální oblasti, stanoví se písemně pravidla, komu má tykat, vykat, jak požádat o pomoc, jak se na něco zeptat, jak zdravit.
  • Dobrý příklad: Základním předpokladem pro zapojení žáka s poruchou sociálního chování do kolektivu je, aby se od útlého věku učil adaptovat na nové prostředí, kooperovat s vrstevníky a respektovat požadavky, které jsou na něho kladeny.
  • Příprava učitele na vyučování: Pedagogicko-psychologická poradna doporučí upravit učivo v konkrétních předmětech. Učitel připravuje jasné a konkrétní zadání a také například méně úloh. Vhodné je volit test s více možnostmi a jednou správnou odpovědí. Při těžším stupni handicapu pomáhá žákovi při hodině asistent pedagoga nebo se také vzdělává zcela individuálně.
logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články