Česká pozice: Nakolik si vážíme profese učitele?

ilustrační foto. by Center for Teaching Vanderbilt University (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme text Karla Hlaváčka, který vyšel 4.8. na zpravodajském webu Česká Pozice pod názvem Nakolik si vážíme profesí učitel a politik? (ZDE). Autor se v textu pokouší analyzovat současnou situaci a společenské hodnocení prestiže učitelské profese v souvislosti s výsledky průzkumu, který provedl Sociologický ústav v roce 2013 (ZDE) a ze kterého vyplynulo, že učitelské povolání je na pátém místě z 26 hodnocených profesí.

Ze sociologických průzkumů vyplývá, že povolání učitel patří v Česku mezi nejváženější a nejprestižnější. Tato profese je však považovaná spíše za projev neúspěchu. Nejméně si pak vážíme povolání poslance. Proč tím, čeho si vážíme, pohrdáme? A proč to, čím pohrdáme, obdivujeme?

odle sociologických průzkumů patří v Česku učitel mezi nejváženější a nejprestižnější povolání. V průzkumu Sociologického ústavu z roku 2013 se ocitl na pátém místě z 26 zkoumaných profesí. Mezi nejméně vážené se pak vedle uklízeček řadí politici – poslanec se umístil na posledním místě.

Nakolik tento průzkum vypovídá o současné situaci v povoláních? Vážíme si skutečně učitelů? Je tato profese prestižní? Spíše nikoli, přičemž nejen z osobní zkušenosti vyplývá, že bychom si tohoto povolání vážit chtěli. Práce učitelů má sice smysl, ale jsou za ni špatně finančně odměňováni. Být učitelem je proto považované spíše za projev neúspěchu a při velkých ambicích může být dokonce považované za selhání.

Důsledek politických skandálů

Takovou osobní zkušenost má v české společnosti téměř každý. A komu se zdá příliš „subjektivní“, lze odkázat na roli učitele „objektivizovanou“ ve filmu, jako je Gympl, v němž se žák vysmívá učiteli, protože si musí přivydělávat jako taxikář. Jeho otec je bohatý podnikatel, a proto vše posuzuje na základě peněz a jako „grand“ dává učiteli „dížko“.

Realističtěji zobrazuje pozici učitele film Vratné lahve. V něm se učitel snaží skrýt toto své povolání, aby ho neodmítla potenciální partnerka, která se obává nízkých učitelských platů. Pro ženu může být povolání učitelky vhodné a smysluplné, ale muž by měl usilovat o jiné, a pokud se jím stane, bývá často vystaven ústrkům až pohrdání kvůli relativně nízkému příjmu. Lze tím, čeho si vážíme, současně pohrdat?

Je prestiž povolání „poslance“ podobná jako „uklízečky“? Pracoval jsem jako „sluha poslanců“, a i když jsem se takto představil, pouhá prestiž Poslanecké sněmovny mi často přinesla poměrně velkou úctu. Za celou dobu v tomto údajně málo prestižním postu jen jeden člověk morálně zpochybnil mou práci, ostatní ji spíše ocenili. Proč má pouhý „sluha poslanců“ poměrně velkou společenskou prestiž, jestliže povolání poslance patří mezi nejhůře hodnocené? Proč to, čím údajně pohrdáme, ve skutečnosti obdivujeme?

Uvedený průzkum ukazuje, že prestiž politiků je malá především kvůli jejich politickým skandálům – pochybujeme o nich, protože využívají svého postu k osobnímu obohacení. Proto máme sklon jimi pohrdat a nevážit si tohoto povolání, jež však současně s sebou nese velkou společenskou prestiž a vysoký příjem.

Problém společenských věd

Společenské vědy přestaly rozumět tomu, co se ve společnosti děje. A to se týká i některých sociologických průzkumů včetně uvedeného – bývají sice často metodologicky sofistikované, ale nerozumějí společenskému prostředí a zkoumaným jevům. Ve filozofii se snaze o takové vhledy říká „hermeneutika“ a vychází z toho, že jsme uprostřed poznávaného.

Potřebujeme spíše rozumět smyslu toho, co se děje, než společenskovědním metodám, což však neznamená, že nejsou užitečné. Pokud ale ztratí hermeneutický vhled, nedokážou pochopit, o co ve společnosti jde.

Uvedený průzkum pak nehodnotil, kterých povolání si respondenti váží, či neváží (nebo která považují, či nepovažují za prestižní), ale pouze ta, jichž by si chtěli vážit a jichž nikoli. Otázky jim byly zřejmě kladeny tak, aby do svých odpovědí projektovali své „lepší já“ a morální hodnoty nezávisle na hodnotě peněz či komplexně definovaného společenského úspěchu.

Ambivalentní postoj

Při hodnocení prestiže povolání však nejde jen o morální představy související s jeho společenským přínosem. Uvedený průzkum nevzal v úvahu, zda prestiž dané profese do značné míry pragmaticky spoluurčuje, kolik vynáší či je-li v dalších aspektech, například obtížnosti výkonu či moci, interpretovatelná jako „úspěch“.

Průzkum proto velmi zkresluje – vysoce prestižní profesi politika, o níž však současně morálně pochybujeme, totiž ukazuje jako málo společensky váženou, což není pravda. Politikům sice nevěříme, ale jejich povolání považujeme za prestižní. Stejně není pravdou, že si vážíme povolání učitele. Nevážíme a navíc k němu zaujímáme ambivalentní postoj – morálně ho sice podporujeme, ale současně o něm silně pochybujeme v pragmatické oblasti peněz.

Uvedená společenská situace značně znepokojuje – ať již kvůli diskreditaci politiky, nevážení si učitele nebo kvůli naší rozpolcenosti, kdy pohrdáme něčím, co bychom chtěli obdivovat a vážit si. Tato situace ale není nevyhnutelná, což zejména vyplývá z mého „porozumění“ německému prostředí, kde dlouhodobě pobývám.

Srovnání s Německem

V Německu není povolání politika stejně zdiskreditované jako v Česku – svou kancléřku Angelu Merkelovou Němci (nikoli všichni) přezdívají „Mutti“ a respektují i hlavu státu Joachima Gaucka. Tyto informace nejsou v českém prostředí nové, ale vyplývá z nich, že politika nemusí být považovaná za zlo, které však je současně obdivované.

Ještě zajímavější je postavení německých učitelů. U Němců je toto povolání poměrně vážené, jejich příjmy jsou ucházející a nemají se špatně. Navíc Němci nepřisuzují hodnotě peněz a „úspěchu“ stejně velký význam jako Češi. Němečtí muži vykonávají například profese číšníků, pokladních či recepčních, ale jejich pozice se liší od českých v těchto povoláních – jsou více „v pohodě“. Zřejmě proto, že nejsou hodnoceni jako v Česku podle svého platu.

Máme před sebou dlouhou cestu, na které bychom měli přestat zbožšťovat peníze a „úspěch“, díky čemuž i narovnání platů bychom neměli pohrdat tím, čeho si vážíme, tedy učitelů, a obdivovat to, čím pohrdáme, tedy politiky. Snad k tomuto cíli přispějí i společenské vědy, které kromě metod dokážou do svých průzkumů zařadit „porozumění“.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz