Český rozhlas: Nejvíc se státu vrací investice do základního vzdělání, říká ekonom George Psacharopoulos

Publikujeme část rozhovoru Daniely Vrbové a George Psacharopoulose, který vyšel 9.1. na stránkách Českého rozhlasu Plus. Rozhovor je doplněn o záznam pořadu, ve kterém Daniela Vrbová zpovídala ohledně technického vzdělávání vedle profesora Psacharopoulose i Tomáše Feřteka (ZDE). Záznam přednášky profesora Psacharopoulose, kterou přednesl 4. 11. na půdě CERGE-EI si můžete pustit ZDE.

Říká se tomu externality vznikající při investicích do vzdělání. A ty se nepočítají lehce,” říká ekonom George Psacharopoulos (1937), dlouhodobě uznávaný expert na ekonomii školství a vzdělání. Významnou část své kariéry působil na London School of Economics a poté ve Světové bance, kde měl na starost právě sekci lidského kapitálu a financování školství. Právě o trendech v těchto oblastech a o intuitivním rozhodování ve školství mluvil i s Českým rozhlasem Plus a redaktorkou Danielou Vrbovou. 

Co je základní tezí teorie lidského kapitálu?
Před zhruba 50 lety existovala jediná forma kapitálu, a tou byly stroje. Tenhle kapitál měl ale své nedostatky a nešlo skrze něj vysvětlovat některé fenomény v životě. Například ve Spojených státech amerických rostl národní důchod mnohem rychleji než fyzický kapitál, produkce využívající lidskou práci a sektor zemědělství dohromady.

Takže odkud ten růst pocházel? A laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1979, T. W. Schultz, vyslovil domněnku, že za tím musí být vzdělání. Na University of Chicago vznikla Škola lidského kapitálu, kde se na výdaje za vzdělání nepohlíželo jako na spotřebu, ale jako na investici. Protože po nějaké době přináší zisk a návratnost. Takže lidský kapitál je vlastně kumulace znalostí a dovedností v každém člověku. Nepředstavujte si to jako tržiště, kde se prodávají otroci na práci a někteří jsou šikovnější než ostatní. Je to tak, že trh práce odmění lépe ty s větším lidským kapitálem, větším vzděláním. Tohle je jádro teorie lidského kapitálu.

V této podobě se ta teorie používá dodnes?
Všechny teorie jsou již od antiky postupně rozpracovávány a upravovány. Vezměte si například astronomii. A u ekonomie to platí obzvláště.

Teorie lidského kapitálu se výrazně neproměnila od dob, kdy byla postulována, tedy na začátku 60. let na University of Chicago. Přibylo ale empirických výzkumů ve všech zemích a skrz tyto testy byla teorie validována.

Pokud je vzdělání chápáno jako investice, co jsou podle vás její hlavní výnosy?
Záleží, o kterém stupni vzdělání se bavíme. Výnosy ze vzdělání se podobají výnosům z fyzického kapitálu, tedy například peněz v bankách: 1 až 2 %. Co stát utratí na vzdělání, vrátí se mu zúročené zhruba 5 až 10 %. Tedy mnohem víc než obvyklá úroková míra. Takže říkáme, že vzdělání je obecně dobrá investice.

Ale pokud se na to podíváme blíže a budeme sledovat návratnost jednotlivých stupňů vzdělání a jednotlivých úrovní národního rozvoje, tak zjistíme následující: Nižší stupně vzdělání jsou mnohem výnosnější a úročí se více než vyšší stupně. Možná to působí kontraintuitivně, ale tohle je matematický výpočet.

Mezi další zjištění patří to, že vzdělání se více zúročuje v rozvojových zemích než v těch rozvinutých. Důvodem je to, že lidský kapitál je v rozvojových zemích vzácný, a o to je na něm větší ten jakoby úrok. V zemích, kde je vzdělání běžně dostupné, je ten úrok lidského kapitálu nižší.

To byla zajímavá čísla, ale kdybyste ty výnosy z investice do vzdělání populace měl ukázat na konkrétním fungování dané země…?
Dobře. Rozdělím odpověď do dvou částí. Zaprvé, jak jednotliví obyvatelé dané země těží ze vzdělání. Na to nepotřebujete statistiku, stačí se rozhlédnout kolem sebe: Vaši vzdělanější přátelé mají nejspíš i vyšší platy. Říká se tomu soukromý užitek.

A zadruhé, protože tito obyvatelé tvoří stát, čím více jich bude vzdělaných, tím více toho soukromého užitku se v něm bude hromadit a poroste národní příjem. Je to takhle jednoduché.

Než člověk investuje, rozhlédne se po možných portfoliích a projektech a vyhodnotí výhodnost té investice. Lze takto pracovat i se vzděláním, pokud ho bereme jako investici? Narážím tu na teorii Manpower, kterou bych laicky popsala tak, že vláda může předjímat, kam se bude vyvíjet trh práce a může cíleně financovat některé studijní obory a formy vzdělání, aby se tomuto vývoji přizpůsobila. Funguje tohle, nebo tenhle koncept selhal?
Tady existují dvě školy, dva přístupy. Ta starší je právě Manpower, tedy předvídání požadavků na pracovní sílu. Tato teorie byla značně ovlivněna sovětským myšlením a plánováním do pětiletek.

Jedním z výsledků takové pětiletky bylo, že je potřeba postavit více univerzit. Světová banka v rámci předvídání požadavků na pracovní sílu nechala postavit univerzity v zemích, jako je Nigérie a dalších africké státy.

Jenže teorie Manpower nezapočítává náklady. Pokud by se vzal poměr nákladů a výnosů takového rozhodnutí v Africe, tak by bývalo mnohem výnosnější stavět tu základní školy.

To Světové bance došlo kolem roku 1980 a řekněme od poloviny 80. let financuje v Africe výstavbu základních škol a ne univerzit. Takže ta teorie se vlastně používá.

Dobře, dala bych bližší příklad pro posluchače: Pokud česká vláda uvažuje o cílené podpoře technických a technologických univerzitních oborů, protože tvrdí, že jsme průmyslová země a humanitně vzdělaní lidé tu mohou mít potíž najít práci, je to uvažování relevantním směrem? 
Tohle se také dost studovalo, a i když se takové tvrzení může zdát logické, je potřeba zvažovat náklady a přínosy takového rozhodnutí. Ano, přínos to má, ale za jakou cenu? Taková investice je mnohem nákladnější než investice do základního školství.

A v řadě zemí, kde takovou cílenou podporu zavedli, zjistili, že se jim ta investice vůbec nevrací.

Další problém: Když investuje prostředky jen do určitého oboru, co uděláte, když se povaha ekonomiky náhle změní? Vznikne potřeba nových zaměstnání, která jste si ani neuměli představit, například se přejde na nové softwary nebo programovací kódy. Pak jste díky podpoře úzce specializovaného oboru zahnaná do slepé uličky.

Zatímco když maximálně vylepšíte a vytěžíte úroveň základního vzdělání, jsou lidé schopni se adaptovat, i když se změní podmínky na pracovním trhu.

Takže téma je to velice ožehavé a já bych hodně doporučoval spočítat si to případ od případu, srovnat si náklady a výnosy.

Ale opět: Pro mnoho zemí je takové uvažování luxusní problém. Země, která si umí financovat svůj vzdělávací systém sama, nad tím možná tolik nepřemýšlí, ale pokud musíte o podporu vzdělání žádat u Světové banky, vždycky se vás budou ptát na náklady a výnosy.

Ve svých výzkumech jste se zabýval i návratností vzdělání u chlapců a dívek. Zjistil jste, že v jistých případech je výnosnější investovat do vzdělání dívek. Jak to?
Tohle jsme dříve nevěděli a dospěli k tomu při odhadech návratnosti vzdělání u obou pohlaví. Domníváme se totiž, že jednou z nákladových položek jsou ušlé zisky, zatímco dotyčný nebo dotyčná studuje.

Ženy mají obecně nižší platy než muži. Takže když sečtete nákladové položky a odečtete je od výnosů, tak to matematicky vychází ve prospěch dívčího vzdělání. A krom toho, pokud se budeme opět bavit o rozvojových zemích, tam je korelace vzdělání a počtu dětí.

V některých takových zemích mají ženy průměrně 3 až 4 děti, někde dokonce 5. Tam, kde byl růst populace nezvladatelný, financovala Světová banka kliniky, kde gynekologové ženám předepisovali antikoncepci a doporučovali jim, ať mají méně dětí. Jenže to nemělo žádný efekt.

Ale když se v dané zemi nabídlo ženám vzdělání, samy dospěly k názoru, že chtějí mít méně dětí. To je dost rozdíl, když se k něčemu rozhodnete sami a když někdo v bílém plášti přijde z Washingtonu a něco vám nařizuje.

Tady je ekonomické vysvětlení následující: Čím je žena vzdělanější, tím je každé její dítě dražší. Svým dětem bude totiž také chtít dát vzdělání a tam už je jasný limit, kolik si může dovolit platit.

Slovy dalšího Nobelisty, Garyho Beckera, tím, že dáváte lidem vzdělání, vyrábíte kvalitnější děti. Je jich méně, ale mají více lidského kapitálu.

Opět bych se vrátila k českým reáliím. Tady se poukazuje na problém, že mnoho žen začne a celkem vysoké procento i dokončí vysokoškolské vzdělání, jenže záhy poté mají děti. Mateřská dovolená tady může být až tři roky a v posledních letech je zoufalý nedostatek míst v jeslích a školkách, stát v tomhle zaspal. Investice do vzdělání žen se tedy neúroč tak, jak by mohla. Pozorujete tento problém i v jiných zemích a jak je to potom s návratností vzdělání u takových žen?
No, znám opačný příklad, a tím je Švédsko. Švédsko má nejlepší předškolní péči na světě. Takže matky pracují, protože ty děti mají kam dávat. Ale samozřejmě, to všechno stojí peníze.

No a neměly by se tedy náklady na předškolní péči o děti započítávat do nákladů na vzdělání žen? 
To je dobrá otázka. Žádnou studii na tohle téma neznám. Možná bychom to měli zadat jako diplomovou práci nebo ať se na to někdo podívá… Ale máte pravdu, je potřeba se nad tím zamyslet. Jen já nemám teď k dispozici žádná čísla, nevzpomínám si, že by se tím v nějaké zemi zabývali.

Sledujete léta vzdělávací politiky napříč různými státy. Všiml jste si v poslední době nějakého výrazného trendu, který dominuje vládnímu plánování vzdělání?
Je dobře, že s sebou nemáte kameru a nikdo nevidí mé oči v sloup… Bohužel pozorujeme velký rozdíl mezi důkazy vzešlé z výzkumů a politikou.

Pokud mluvím o výzkumech, mám teď na mysli ty od velkých organizací, jako je Světová banka nebo Mezinárodní organizace práce.

Jednotlivé státy bohužel takový výzkum ne vždy provádějí. Považují ho za příliš sofistikovaný a raději inertně a setrvačně pokračují ve své politice, aniž by si to ekonomicky analyzovaly. Každý rok alokují peníze ze státního rozpočtu do školství víceméně systémem copy and paste.

Za co se utrácelo v předešlém roce, do toho půjdou peníze i v tom dalším. Případně jen navýšené o míru inflace. To je celá jejich politika.

Chápu, že je politicky těžké dělat změny ve školství. Velice těžké. Vezměte si například odměňování učitelů: Logické by bylo monitorovat jejich práci a více odměňovat ty dobré, abyste je, ale i ostatní motivoval.

Nevím, jestli tohle děláte v Česku, ale v praxi jsem tohle snad neviděl v žádné zemi. Všude jsou učitelské odbory, které požadují, aby všichni dostávali stejný plat. Jenže stejný plat nemotivuje k dobrému výkonu.

Celý rozhovor najdete ZDE.