Co nám říkají čísla o vzdělávání dětí imigrantů?

14. 9. 2015
EDUin
14143338033_20c1ce9c44_z

Publikujeme analýzu Kristýny Titěrové z obecně prospěšné společnosti META, která přibližuje situaci cizinců a jejich možnosti integrace v našich školách. Tématu vzdělávání dětí cizinců jsme se věnovali již dříve sérií článků, které najdete ZDE. Ve čtvrtek 17.9. se koná Kulatý stůl SKAV a EDUin, který se bude problematice vzdělávání cizinců také věnovat, pozvánku najdete ZDE.

Poslední měsíce rezonuje českými médii i českou veřejností uprchlické a imigrační téma. Spolu s ním se na povrch vynořují různé představy, předsudky, obavy, spekulace a také polopravdy a dezinformace. A to vše samozřejmě vyvolává emoce. Obáváme se přílivu cizích vlivů, islámu, vynaložených prostředků, obáváme se o zachování naší svébytné české kultury i zachování životní úrovně. Cílem tohoto článku není vyvracet mýty, spekulace ani obavy, ale podívat se na toto téma střízlivě (skrze dostupná data) a hlavně z perspektivy vzdělávání. O tom, jak je české školství připravené na práci s dětmi cizinců (upřednostňujeme termín žáci s odlišným mateřským jazykem) a co je k jejich podpoře třeba udělat, jsem již psala mnohokrát. Tentokrát bych se ráda zaměřila na dostupné statistické údaje, které výborně ilustrují, jak je české školství připraveno poskytovat těmto dětem jazykovou přípravu, kterou jim „zaručuje“ školský zákon v §20. Výuka češtiny jako druhého jazyka je totiž hlavním předpokladem úspěšného začlenění těchto dětí do výuky.

Zároveň bych ráda ukázala, že ačkoliv média prezentují imigraci jako palčivý a aktuální problém posledních měsíců, je tento jev bez povšimnutí přítomen v naší společnosti, včetně škol, již několik let.

Co tedy říkají základní statistické údaje?

V Česku žilo k 31. 7. 2015 podle statistiky zveřejněné Ministerstvem vnitra 458 710 cizinců z EU a třetích zemí (státy mimo EU). Toto číslo se rok od roku zvyšuje (až na malý výkyv v letech 2008-2010, kdy cizinců ubylo v reakci na ekonomickou krizi). Z celkového počtu cizinců jich zde 202 188 má přechodný pobyt a 256 522 již pobyt trvalý. Azylanti tvoří velmi malou část tohoto počtu. V roce 2013 bylo v ČR pouze 2 347 azylantů. V roce 2014 požádalo v ČR o azyl celkem 1 156 osob, z toho byl azyl udělen 92 osobám a 294 lidem byla udělena doplňková ochrana. Letos se podle Ministerstva vnitra žádosti o azyl mírně zvýšily, nejedná se ale stále o radikální nárůst. Za první pololetí letos podle údajů MV ČR požádalo o mezinárodní ochranu 784 osob. V zařízeních pro zajištění cizinců bylo minulý týden celkem 1 042 klientů, z toho  163 dětí do 14 let. Většina z těch, co je policie zadrží a umístí do zařízení pro zajištění cizinců (více o tom zde), ale v Česku o mezinárodní ochranu nežádá a míří do západní Evropy. Jaké jsou jejich osudy a podmínky v českých zařízeních může přiblížit tento rozhovor.

Jak je tedy ze statistických údajů zřejmé, nadpoloviční většina cizinců má v Česku trvalý pobyt. Jedná se tedy o naše “sousedy”, kteří jsou v ČR usazeni již mnoho let, pracují zde nebo studují či podnikají. Je to stejné jako když Češi odchází pracovat či studovat do zahraničí a trvale se tam usazují. Česko tedy podle dostupných údajů masivní vlně běženců nečelí (na rozdíl od jiných států Evropy). Na druhou stranu ale dlouhodobě čelí potřebě integrovat cizince do společenských struktur. Protože většina cizinců, co v Česku žije, se zde plánuje usadit a přivádí sem nebo tu zakládá svou rodinu. A jejich děti zde chodí do škol. Například na základní školy chodilo ve školním roce 2014/15 podle statistické ročenky školství 16 477 dětí s cizí státní příslušností, z toho bylo pouze 200 azylantů. Zato cizinců s trvalým pobytem 13 474. V mateřských školách bylo v daném roce 7 214 dětí cizinců, z toho bylo 59 azylantů, s trvalým pobytem 6 701. Na středních školách studovalo 8 837 cizinců, z toho 37 azylantů oproti 7 098 s trvalým pobytem. Většina rodin je v ČR tedy dlouhodobě usazených a o azyl u nás žádá velmi málo rodin s dětmi.

Jak tedy naše školy podporují děti, které přichází ze zahraničí a nerozumí vyučovacímu jazyku?

Pokud předpokládáte, že se stejně jako například v Německu, Nizozemí nebo Skandinávii mají možnost nejprve nějakou dobu učit vyučovací jazyk v bezpečném prostředí ostatních nově příchozích dětí a pak teprve vstoupí mezi vrstevníky do běžné třídy, budete se divit. Školský zákon sice říká, že bez ohledu na zemi původu, pobytový status či dokonce legalitu pobytu mají mít všichni cizinci plnící si povinnou školní docházku ve školách možnost naučit se česky (legislativa operuje termínem bezplatná příprava k začlenění do základního vzdělávání, zahrnující výuku českého jazyka přizpůsobenou potřebám těchto žáků a také třídami pro jazykovou přípravu). Realita je ale jiná, což si ukážeme záhy na několika příkladech. Zde bych ráda upozornila na specifickou skupinu dětí, které neznají vyučovací jazyk, ale nějakou souhrou okolností mají české občanství. Na ty se totiž jazyková příprava nevztahuje vůbec. Vrátí-li se tedy někdo ze zahraničí, kde jeho děti navštěvovali tamní vzdělávací systém a česky umí málo nebo vůbec, mají jeho děti z hlediska systémové podpory smůlu. Záleží jen na konkrétním vyučujícím, zda je bude nebo nebude chtít česky doučit. Stejně tak nemají na jazykovou podporu “nárok” ani děti v MŠ, přestože by to byla asi nejúčinnější podpora (čím dřív začnou jazyk systematicky ovládat, tím lépe), a ani žáci s ukončeným základním vzděláním. Ke své velké smůle přišli do ČR ve špatném věku…

Příklad z Moravskoslezského kraje

Bohužel z hlediska systémové podpory nemají prozatím smůlu pouze děti s českým občanstvím  a středoškoláci, kteří neumí česky, smůlu má každých zhruba sedm cizinců z osmi (vycházíme-li z údajů o počtu cizinců podpořených z rozvojových programů v porovnání s jejich celkovým počtem). Pouze tak malému počtu dětí z ciziny se u nás reálně dostává jazykové přípravy. Ukážeme si to na příkladu Moravskoslezského kraje, který představila paní Plchová z tamního krajského úřadu na červnové konferenci společnosti META (prezentace zde).  Moravskoslezský kraj patří mezi kraje s nejmenším počtem cizinců ve školách. Vloni to bylo například 696 žáků. Ze všech tří rozvojových programů, které MŠMT každoročně vyhlašuje právě na jazykovou přípravu těchto žáků (programy se dělí podle kategorií na občany EU, občany 3. zemí a azylanty) bylo vloni podpořeno pouhých 32 žáků. To je zhruba každý 21. žák. O rok dříve to bylo 42 žáků z celkových 644 (každý 15. žák) a v roce 2013 pak 29 z 623 žáků cizinců evidovaných v kraji (opět každý 21. žák). Je jasné, že ne všichni tito žáci potřebují jazykovou přípravu nebo podporu, ale určitě to nebude každý 20. žák (potřeba podpory také nebude takto kolísat). Důvodem tak malé podpory je, že si ředitelé na ní musí extra žádat peníze právě z rozvojových programů. A to se každému nechce. Z celého kraje si pravidelně žádá přibližně 10 škol. Což je velmi málo.

Jak je to v Praze a ve vybraných ostatních krajích

Tento příklad můžeme dokreslit situací v Praze, kde je cizinců samozřejmě nejvíc. Každý kraj, včetně hlavního města, měl již od roku 2004 určit školy, které budou jazykovou přípravu cizincům poskytovat. Ta měla probíhat odpoledne po výuce, zatímco dopoledne chodí žáci na běžnou výuku, které ale většinou nerozumí. Praha, kde je z výše uvedených 16 tisíc cizinců na ZŠ 6 022 z nich (podíl cizinců ve školách je 7,33%), určila pouze jedinou školu, která jazykovou přípravu odpoledne poskytuje (jedná se o ZŠ Horáčkova, Praha 4). V té se třída mnohokrát kvůli “nezájmu” ani neotevřela. Školy, které mají větší počet cizinců, si totiž o finanční prostředky žádají samy. V Praze si v roce 2015 požádalo o peníze na jazykovou přípravu dětí z EU 17 škol (projekty byly v celkové hodnotě 571 139 korun) a na žáky ze 3. zemí dokonce 58 škol (za 4 982 211 korun). Na azylanty si nežádala v Praze škola žádná. Kuriózní je, že pokud chtějí školy podpořit všechny své žáky s OMJ, musí si žádat do více rozvojových programů.  Žáky s českým občanstvím bez znalosti češtiny ale z těchto programů školy nepodpoří.

Zajímavé jsou také údaje porovnávající podíl cizinců ve školách v jednotlivých krajích s počtem škol, které si žádají na jejich podporu. Karlovarský kraj má například druhý nejvyšší podíl cizinců ve školách (3,34%). Na bezplatnou přípravu pro děti ze třetích zemí si ale v kraji požádaly pouze dvě školy a pro děti z EU jen jedna (na azylanty opět nikdo)! Třetí největší podíl cizinců ve školách má Plzeňský kraj (2,72%), na jazykovou přípravu si zde ovšem požádalo pouze šest škol (jedna z nich žádala jak na podporu žáků ze třetích zemí, tak na děti z EU).  Ve Středočeském kraji s poměrem 1,87% si žádalo pouze šest škol na podporu dětí z 3. zemí a dvě na azylanty. Naopak v kraji s nejmenším poměrem (Olomoucký kraj, 0,69%) si na děti ze třetích zemí žádalo 7 škol a na děti z EU dvě.

Finance na jazykovou přípravu

Poslední zajímavé srovnání pak přináší množství prostředků rozdělovaných v rámci rozvojových programů (RP). V roce 2015 dalo MŠMT na rozvojové programy celkem 10 753 891 korun, což je sice úctyhodná částka, ovšem ne pokud ji porovnáme s počtem žáků, na jejichž podporu se má rozdělit. Pokud by jí potřeboval každý z oněch 16 tisíc cizinců na ZŠ (což je velmi nepravděpodobné), dostal by ředitel školy na každého cca 600 korun. I kdyby jazykovou podporu či přípravu potřebovala pouze čtvrtina žáků s cizí státní příslušností (kolik jich podporu potřebuje, se totiž doposud nezjišťovalo), dostal by ředitel školy na zaplacení jejich jazykové přípravy 2 607 Kč.  Naučit někoho vyučovací jazyk je ovšem dlouhodobá záležitost (odborníci na vícejazyčnost se shodují, že to trvá až sedm let, než dítě ovládne jazyk na úroveň potřebnou ke zvládnutí zejména odborného jazyka, který se ve škole používá).  Vyhláška 48/2005 Sb. přiznává dětem právo na minimálně 70 vyučovacích hodin češtiny.  Pokud bychom pracovali s hypotézou 2 607 korun na žáka, co potřebuje jazykovou přípravu, dostal by učitel za výuku 37 korun za hodinu. Krásná odměna!

Z těchto čísel je zřejmé několik zásadních věcí:[1]

  • nefunguje systém, kdy si kraje řídí jazykovou přípravu prostřednictvím jmenovaných škol,
  • podporu žákům nezajistí ani finance z rozvojových programů, protože o ty si žádá stále málo ředitelů škol,
  • míra jazykové podpory nesouvisí s počtem ani poměrem dětí ve školách, ale pouze s aktivním přístupem vedení školy,
  • většina škol, které mají děti s OMJ si na jejich podporu nežádá. To znamená, že většina z těch dětí sedí v lavicích bez jazykové přípravy, kterou pro úspěšné začlenění do výuky ale nutně potřebují,
  • v RP je velmi málo peněz (pokud by si najednou zažádaly všechny školy, které potřebují zajistit jazykovou přípravu, nemohly by v žádném případě uhradit rozsah, na který mají žáci dle vyhlášky „nárok“).

META, o.p.s. tento stav věcí ve školství spolu s dalšími odborníky dlouhodobě kritizuje, vydali jsme také doporučení, co pro optimalizaci systému a vzdělávání těchto dětí udělat. Ta jsou k dispozici zde. Představitelé MŠMT ale dlouhodobě řešení situace odkládají. A to i přesto, že nás všichni zodpovědní na ministerstvu ujišťují, že zejména pro základní školy je nastavení jazykové přípravy prioritou. Jediné, co MŠMT za poslední dobu udělalo (kromě financování zmiňovaných rozvojových programů) je zadání resortního úkolu NIDV (Národní institut pro další vzdělávání), který by měl zlepšit podporu pedagogů v regionech prostřednictvím regionálních poboček. Více o těchto “změnách” jsem psala zde. Prozatím ovšem proběhlo jen několik seminářů a kulatých stolů, více se neděje nic. Koncepční řešení situace samotného jazykového vzdělávání těchto dětí ale ministerstvo zatím nenavrhlo. Přitom není možné donekonečna ignorovat fakt, že děti s odlišným mateřským jazykem sedí i v našich školách (a základní vzdělání je pro ně povinné, takže tam být musí). Povinností našeho vzdělávacího systému je tyto děti podpořit. Zároveň se do budoucna vyplatí rozvíjet jejich potenciál. V opačném případě, tedy pokud je nenaučíme jazyk, nepodpoříme je při jejich vzdělávání a při pronikání do naší kultury a společnosti, hrozí společenské vyloučení a s ním spojené sociální problémy. Důsledky nebudu vyjmenovávat, umíme si je všichni živě představit (média a kdejaký “vlastenec s šibenicí” nám v představách pomohou).

Jak je vidět z výše uvedených informací, naše školství se zatím neumělo vypořádat s nezanedbatelným počtem dětí a žáků s odlišným mateřským jazykem, jejichž rodiny zde většinou již delší dobu pobývají, plánují se zde trvale usadit a podobně.  Evropa čelí největší uprchlické vlně od 2. světové války a i když se Česká republika zatím vyhýbá přijímání většího počtu, pravděpodobně se tomu nevyhneme.  Děti, které u nás budou muset začít chodit do škol, budou kromě neznalosti vyučovacího jazyka čelit především traumatickým zážitkům a zkušenostem z válečných oblastí a z cesty do Evropy i předsudkům široké veřejnosti. Obávám se, že na to jsou naše školy připraveny ještě méně.

—-

[1] Opět upozorňuji, že v počtech nejsou zahrnuty děti s českým občanstvím bez znalosti češtiny.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články