Děti o inkluzivním vzdělávání nepochybují

Přinášíme rozhovor s Milenou Johnovou, vedoucí občanského sdružení Quip, které podporuje rozvoj kvality sociálních služeb, šíří vzdělanost v této oblasti a posiluje povědomí o právech jejich uživatelů. V rozhovoru se dočtete o semináři Dětské fórum, ve kterém měli žáci možnost vyjádřit své názory k inkluzivnímu vzdělávání a stát se tak aktivní součástí vzdělávací politiky. Tiskovou zprávu MŠMT si můžete přečíst ZDE, závěrečnou zprávu občanského sdružení Quip pak ZDE.

„Děti absolutně nepochybovaly o správnosti společného vzdělávání a vlastním svědectvím vyvracely některé mýty například, že přítomnost asistenta ve třídě ostatní děti ruší nebo že dětem je nejlépe, když jsou mezi sobě rovnými,“ říká Milena Johnová v návaznosti na seminář s názvem Dětské fórum. Ten se uskutečnil v Praze 25. listopadu 2014 v prostorech Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a byl jednou ze závěrečných akcí evropského projektu „Hear our voices!“, jenž byl zaměřen na participaci dětí s postižením v oblasti intelektu na rozhodování o vzdělávání. Projekt reagoval na předchozí zjištění evropské organizace Inclusion Europe, že nejméně naplňovaným právem dětí s postižením v oblasti intelektu je právě právo na participaci.

Čím se seminář „Dětské fórum“ konkrétně zabýval a s kým jste na něm spolupracovali?

Naše organizace měla v projektu na starost zejména nalezení cest, jak děti s postižením v oblasti intelektu zapojit do rozhodování ve dvou specifických oblastech: zapojení do rozhodování v ústavní péči, kde bohužel jsou děti s postižením stále velmi často vychovávány a zapojení na úrovni veřejné správy. Do této druhé oblasti spadá právě Dětské fórum.

Na přípravě akce jsme spolupracovali s Národním parlamentem dětí a mládeže a Ministerstvem, školství, mládeže a tělovýchovy. Dětskému fóru předcházelo pracovní setkání s dětmi a mladými lidmi, kteří se angažují v dětských a školních parlamentech. O přípravě i realizaci Dětského fóra vznikl krátký dokument[1].

Moje osobní zkušenost je, že právo na participaci při rozhodování je v České republice běžně ubíráno i dětem bez postižení. O to horší je pak situace dětí, které v téhle oblasti potřebují zvláštní podporu – například při komunikaci.

Proč je podle Vás důležité, aby se děti zapojovaly do rozhodování o dění na školách?

Důležité to je především proto, že dětem toto právo garantuje mezinárodní právní dokument. Úmluva ovšem jen právně zakotvila dobrou praxi. Po praktické stránce má podle mého názoru zapojování dětí do rozhodování přinejmenším trojí význam. První věc je, že tady přece není žádný důvod, proč by děti nemohly být s respektem zapojeny do rozhodování ve věcech, kde jsou schopny formulovat svůj názor. Musíme se naučit dětem tenhle prostor vrátit. Za druhé děti vidí věci ze svého úhlu pohledu a mají informace, které dospělí mít nemohou, a také pak mají možnost přijít na řešení, která nás dospělé vůbec nenapadnou. A za třetí – děti se zapojováním do rozhodování na úrovni třídy, školy nebo státu učí naslouchat, přispívat do společné debaty, formulovat vlastní názory, nést odpovědnosti a podobně.

Naše společnost velmi potřebuje kultivované občany, kteří dokáží sdělit vlastní názor bez urážení ostatních, přijmout kritiku bez zahořknutí, udělat kompromis s porozuměním pro názor ostatních lidí, dojít ke konsenzuálnímu řešení atd. Jako společnost se také potřebujeme naučit, že má smysl se angažovat.

Jakým způsobem se žáci mohou zapojit do rozhodování o svém vzdělávání?

Zdá se mi rozumné na národní úrovni přizývat děti a mladé lidi do konzultačního procesu, kterým by měly procházet právní normy a politiky. To je příklad Dětského fóra. Je to paradoxní, že k inkluzivnímu vzdělávání se vyjádřily všechny zájmové skupiny od rodičů až po speciální pedagogy, ale dětí se nikdo nezeptal. Zato se všichni ohání argumenty, jak tenhle přístup ve školství dětem jednou škodí, jindy prospívá – v závislosti na tom, která strana sporu hovoří. Děti s osobní zkušeností mají jasno – učí se tím žít v rozmanité společnosti a mají nápady, jak to zlepšit. Děti odpovídaly velmi kompetentně na dotazy položené v diskusi pracovnicí ministerstva – například jestli je neruší přítomnost asistenta při výuce? Problémem samozřejmě je uzavřenost, s jakou naše ministerstva pracují: konzultační proces obvykle nastává, když mají úředníci plán nebo zákon hotový.

Podobně může fungovat rozvoj školství na krajské úrovni nebo v obci. Myslím, že v ČR je docela zavedenou praxí fungování školních parlamentů. Mladí lidé, se kterými jsme měli možnost v projektu spolupracovat, nám ale říkali, že vedení školy jen někde bere školní parlament vážně. Je potřeba dávat pozor, aby tahle praxe nebyla kontraproduktivní a neučila mladé lidi, že angažovat se stejně nemá smysl. Pak je samozřejmě individuální úroveň – zapojení žáka do plánování toho co, jak a kdy se naučí.

Jaké byly cíle tohoto semináře, jednak pro vás, ale i pro organizátory a samotné žáky?

Naše organizace měla dva cíle. Za prvé vyzkoušet tento způsob společného zapojení dětí a mladých lidí bez postižení i s postižením do tvorby národní politiky a přinést o tom zprávu pro ostatní. Za druhé pak přinést zprávu o tom, co děti a mladí lidé s osobní zkušeností říkají o inkluzivním vzdělávání, protože odpověď na tuhle otázku z pohledu dětí u nás chybí.

Pracovníci ministerstva, se kterými jsme o věci jednali, měli zájem využít výstupy z Dětského fóra pro svou práci na národních politikách. Děti a mladí lidé se chtěli zapojit a přispět do debaty a ovlivnit věci, které se jich dotýkají.

Myslíte si, že se tyto cíle naplnily?

Naše cíle se splnily – vyzkoušeli jsme formát, jak zapojit děti a mladé lidi s postižením i bez něj do konzultačního procesu a přinesli jsme o tom svědectví. Jsem ráda, že se nám podařilo dosáhnout dostatečného počtu účastníků včetně dětí s postižením. Horší to bude s dopadem celé akce, protože nevíme nic konkrétního o dalším využití výstupů na straně ministerstva. Pokud tedy děti chtěly přispět do debaty, tak to se patrně zatím povedlo jen částečně. Byla zveřejněna tisková zpráva MŠMT[2], na jejímž vzniku děti participovaly. Naše organizace zveřejnila závěrečnou zprávu[3] s výstupy. Pevně věřím, že na akci bude ještě něco smysluplného navazovat.

Mohla byste popsat hlavní myšlenky, které ze semináře vzešly?

Děti pojmenovaly, co jim společné vzdělávání dává – možnost naučit se žít ve společnosti rozmanitých lidí, vzájemně si pomáhat, prožívat spolu dobré i horší časy. To znělo napříč všemi pracovními skupinkami.  Děti absolutně nepochybovaly o správnosti společného vzdělávání a vlastním svědectvím vyvracely některé mýty například, že přítomnost asistenta ve třídě ostatní děti ruší nebo že dětem je nejlépe, když jsou mezi sobě rovnými.

Myslím, že je velmi důležité, co děti řekly o speciálních školách: za prvé děti se nenechaly zmást terminologickou fintou spočívající v tom, že před časem byly přejmenovány „speciální školy“ na „základní školy speciální“ a za druhé děti si myslí, že název speciální školy stigmatizuje. Myslím, že tady je potřeba věc dobře interpretovat. To, co děti vlastně říkají je: na děti z oddělených škol bez ohledu na to, jak se tyto školy nazývají, se my ostatní snadno můžeme dívat s despektem. Mladí lidé vnímají také diskriminaci dětí s postižením v přístupu do odpoledních aktivit (zájmových kroužků) a apelují na dospělé, aby s tím něco udělali stejně jako s financováním asistentů a s architektonickými bariérami. Vynořily se dokonce i nápady, jak pomoci rodičům dětí s postižením překonat obavy z běžných škol a dětí bez postižení. Důležité se mi také zdá, že děti celkem jasně konstatovaly, že potřebují pomoc od učitele v tom, aby se naučily, jak spolužákovi s postižením pomoci se začlenit – jak si s ním porozumět.

Jak celý seminář souvisel s inkluzivním vzděláváním?

Impulzem pro organizaci Dětského fóra bylo pochopitelně zapojování dětí s postižením v oblasti intelektu do rozhodování, která se jich týkají, tedy článek 12 Úmluvy o právech dítěte. V naší organizaci jsme hluboce přesvědčeni o tom, že sociální začleňování lidí s postižením začíná společným vzděláváním v základní škole. Takže když jsme uvažovali o obsahu akce, bylo hned jasné, že se jím stane inkluzivní vzdělávání. Rozhodli jsme se proto vytvořit příležitost pro děti, aby měly možnost se k tomu konečně také vyjádřit.

My jsme se dětí a mladých lidí, kteří přišli na dětské fórum, neptali, jestli souhlasí s inkluzivním vzděláváním, ale jak to udělat, aby se jim společně ve škole dobře dařilo. Mladí lidé a zdůrazňuji, že s výjimkou jedné školy, ve všech, z nichž děti přijely, mají osobní zkušenost se společnou výukou, pracovali na téhle odpovědi bez zaváhání. Zadání zpochybňovali pouze někteří dospělí, kteří děti doprovázeli nebo kteří přišli z místního úřadu.

Mimochodem, vezmeme-li vážně znění článku 24 Úmluvy o právech osob s postižením, tak otázka, zda zvolit inkluzivní nebo speciální vzdělávání, může být pokládána pouze rodičům dítěte s postižením a dítěti samotnému. Ostatních se skutečně můžeme ptát jenom na to, jak ve škole vytvořit prostředí, aby všichni získali maximum. Docela by mě zajímalo, zdali speciálně pedagogická centra, která píší doporučení pro inkluzivní vzdělávání, zjišťují od dětí jejich názor napříkld na to, zda na druhém stupni pokračovat na základní škole nebo přejít do školy speciální.

Plánujete více podobných seminářů ve spolupráci s MŠMT nebo s jinými organizacemi?

V tento okamžik nemáme nic podobného v úmyslu. Důvodem je především to, že základní a střední vzdělávání nepatří mezi hlavní témata naší organizace. Dohodli jsme se ale na pokračování spolupráce s některými mladými lidmi, kteří byli zapojeni do přípravy a realizace Dětského fóra. Propojíme se se dvěma jinými organizacemi, které se intenzivně věnují právě inkluzivnímu vzdělávání, a společně (i s mladými lidmi) připravíme akci na tohle téma z pohledu dětí. Těším se na to moc, protože spolupráce s mladými lidmi je velmi obohacující.

Čeho jste již vy konkrétně jako občanské sdružení dosáhli? Máte nějaké příklady dobré praxe?

Myslím, že v rámci projektu „Hear our voices!“ se nám podařilo najít způsob, jak zapojit do rozhodování i děti s velmi těžkým, kombinovaným postižením. Metodika je dostupná i na internetu[4]. Příklady dobré praxe máme ale především ze sociální oblasti – věnujeme se zejména nezávislému životu lidí s postižením (tj. mimo pobytové sociální služby, kam patří zejm. tradiční ústavy), svéprávnosti a podpoře při rozhodování a právním jednání.  Všechno jsou to hlavní témata v České republice zatím stále ještě málo známé Úmluvy o právech osob s postižením.