Faktus: V českém školství chybí důvěra. Inkluze ji tam může vrátit

6. 7. 2016
EDUin
10705226716_618b612d5e_z

Publikujeme rozhovor Kateřiny Čopjakové s Janou Strakovou, který vyšel na webu Factus.info, který se věnuje primárně analýzám demagogických, lživých a populistických vyjádření politiků. Rozhovor se týká stavu našeho školství, proč rodiče školství obecně moc nedůvěřují a jakou změnu pro klima ve školách může sehrát inkluze (ZDE).

Analytička Jana Straková zkoumá spolu s kolegy z Univerzity Karlovy už roky české školství. Znepokojuje ji vysoký počet odkladů nástupu do prvních tříd, rostoucí množství výběrových veřejných a privátních škol i raketově se zvyšující počet rodičů, kteří základní školu pro své dítě velmi pečlivě vybírají. Česká škola musí projít velkou změnou a důležitým nástrojem, který ji v tom pomůže, je podle ní inkluzívní přístup.

Zodpovědnost za vzdělání každého dítěte nese škola

V září dorazí do českých tříd více dětí s různými speciálními potřebami. Cílem je, aby se v základním proudu vzdělávalo více dětí společně. Tento fakt překvapivě silně rezonuje v české společnosti i médiích. Jak se stalo, že tak odborné téma, jakým je inkluze, vzbudí tolik kontroverzí?

Příčin je celá řada. V první řadě se nedostalo odborné ani rodičovské veřejnosti včasného vysvětlení, na jaké nedostatky současného stavu zaváděná opatření reagují, proč systém potřebuje změnu a co má být jejím konečným cílem. Pedagogy ani širokou veřejnost se nepodařilo pro myšlenku inkluzívního vzdělávání získat. Vidím zde určitou paralelu s kurikulární reformou, kdy se také málo pracovalo s postoji pedagogů. Často si myslíme, že k tomu, aby se systém změnil, stačí, že vydáme nařízení. Ale pokud nejsou učitelé o smysluplnosti změn přesvědčeni, hrozí nebezpečí, že je budou provádět pouze formálně a že ve skutečnosti nepřinesou žádoucí efekt.

Z pohledu zvenčí a médií to vypadá, že pedagogové jsou proti inkluzi dlouhodobě…

Poslední roky jsme byli svědky velmi emotivního diskurzu hlavně mezi tzv. příznivci inkluze  – povětšinou lidmi z neziskového sektoru, aktivisty a odpůrci inkluze – speciálními pedagogy. Aktivisté obviňovali speciální pedagogy, že inkluzi nechtějí, protože se bojí, že jim budou zrušeny jejich speciální školy, ve kterých dlouhá léta pracují. Speciální pedagogové namítali, že aktivisté vůbec nevědí, o čem mluví, protože nikdy neučili a s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami nemají žádnou osobní zkušenost. Diskuse byly zcela beznadějné, protože v nich nedocházelo k žádnému posunu. Pro českou společnost je podle mého názoru dosti typická neschopnost hledat společná východiska a konsenzuální řešení, zde byl tento nedostatek zcela zřejmý. A za této situace se přistupovalo k novelizaci školského zákona. Pak už bylo velmi jednoduché přes spřátelené rodiče dodávat odstrašující příklady z praxe a tím vzbudit poměrně slušnou paniku v širší společnosti.

To je diskuze odborná. Proč ale taková panika na straně širší veřejnosti?

Postoje odborné obce a veřejnosti se příliš neliší a ani jedna strana inkluzívnímu vzdělávání nikdy příliš nepřála. Více než 80 % učitelů i rodičů se dlouhodobě domnívá, že je dobré rozdělovat děti do škol podle studijních předpokladů, neboť v diferencovaném systému probíhá vzdělávání efektivněji. To se týká jak vzdělávání dětí v základních školách praktických, které slouží dětem, které mají s učením nějaké problémy, tak ve školách výběrových, které slouží dětem nadaným. Tento přístup u nás má také velké zastání u akademické obce a elit, které formují názory společnosti. Pravděpodobně se na něm podepsala i historická zkušenost se socialistickou jednotnou školou.

Výzkumy však ukazují, že v diferencovaném systému efektivněji vzdělávat neumíme. Vždy na něj doplácejí žáci v nevýběrových větvích a rozdělování nikdy neprobíhá podle studijních předpokladů, ale spíše podle rodinného zázemí žáků. Škola navíc nemá jenom vzdělávací funkci ale také důležitou funkci socializační. Podle mého názoru je pro vývoj společnosti důležité, aby složení tříd kopírovalo složení společnosti. Jen tak se děti naučí žít pohromadě. Škola má také zcela zásadní úlohu při utváření sdílených hodnot. To vše ale od škol vyžaduje něco úplně jiného, než na co se dosud primárně zaměřovaly.

Chce se po nich inkluze. Co to tedy je?

Inkluzivní přístup vychází z předpokladu, že každé dítě je schopné se učit. Každý máme své limity, ale ty dopředu neznáme, proto nemá smysl se jimi dopředu nechat omezovat. Je třeba se soustředit na to, aby každý žák ve vzdělávacím systému plně rozvinul svůj potenciál. K tomu nejlépe dochází v přirozeném vrstevnickém kolektivu, kde se od sebe mohou děti učit navzájem, přičemž vzdělávání musí být zorganizováno tak, aby vycházelo vstříc rozmanitým potřebám každého dítěte. Z toho vychází, že zodpovědnost za vzdělávání každého dítěte nese primárně škola. Učitelé musí spolupracovat s rodiči, protože spolupráce s rodiči je pro efektivní vzdělávání důležitá, ale škola se musí snažit plně rozvíjet každé dítě. Dítě nadané, které má doma podnětné prostředí, i takové, se kterým se rodiče doma nepřipravují. U nás jsme vždy vycházeli z toho, že zodpovědnost za vzdělávací výsledky dítěte nese v první řadě rodina. Rodina má motivovat, učit se s dítětem, připravovat pomůcky podle pokynů paní učitelky. Když rodina nefungovala, měli jsme za to, že se nedá nic dělat. Inkluzívní přístup spočívá mimo jiné v tom, že škola je zodpovědná za kvalitní vzdělávání každého dítěte i za to, že se bude dítě ve škole cítit dobře. To je obtížný a dlouhodobý úkol, který mění u nás zažitý pohled na úlohu školy a vyžaduje, aby učitelům byla poskytnuta velká podpora.

Lidé propadli panice

Rozebíráme hlavně tuzemskou společnost. Jak se v případě inkluze postupuje v zahraničí?

Diskuse o inkluzívním vzdělávání probíhá ve všech vyspělých zemích a na cestě k inkluzívní škole jsou jednotlivé vzdělávací systémy různě daleko. Máme k dispozici řadu ukazatelů, podle kterých můžeme na situaci v jednotlivých zemích usuzovat. Například z hlediska podílu žáků vzdělávaných v základních školách praktických se řadí Česko mezi evropskými zeměmi na 3. místo po Belgii a Německu. V ČR je ve školách mimo hlavní vzdělávací proud vzděláváno přibližně 3,5 % dětí, v severských zemích je to méně než 1 %. Česko tradičně vykazuje v mezinárodním srovnání silnou závislost výsledků vzdělání na rodinném zázemí a vysoké rozdíly mezi školami z hlediska složení jejich žáků a vzdělávacích výsledků, které dosahují. Čeští učitelé se také vyznačují vysokou nedůvěrou v to, že žáci chtějí ve škole dosahovat dobrých výsledků, a ve své schopnosti své žáky motivovat. To vše ukazuje, že inkluzívní přístup potřebujeme, ale že nás čeká ještě mnoho práce.

Tématu inkluze se chytili i mnozí protiuprchličtí aktivisté a politici. Podobně je tomu v Německu, kde je boj proti inkluzi jedním z témat krajně pravicové strany Alternativa pro Německo. Jak poznamenalo téma inkluze spojení s tzv. uprchlickou krizí?

Různí lidé, kteří se pro mne z nepochopitelných důvodů těší v české společnosti úctě, a ona jim popřává sluchu, se stavěli k otázkám přijímání uprchlíků identicky negativně jako ke vzdělávání dalších dětí v hlavním vzdělávacím proudu. Lidé propadli panice a témata se bohužel propojila. Mimochodem Německo i Rakousko mají podobně nastavený školský systém jako my, ale ve snižování vzdělanostních nerovností docílily již řadu úspěchů. Jsou přitom v nesrovnatelně obtížnější situaci, neboť mají vysoký podíl přistěhovalců, jejichž vzdělávání přirozeně klade na vzdělávací systém vysoké nároky. ČR má z tohoto pohledu se svými 2,6 % občany narozenými mimo země EU, 1,5 % Romů a po Islandu a Norsku 3. nejnižším podílem obyvatel žijících pod hranicí chudoby k podobným krokům luxusní podmínky.

Častým argumentem pro zavedení inkluze je, že je prospěšná pro všechny. Jak?

Počítá s tím, že v jedné třídě jsou různé děti s rozmanitými potřebami a na ty musí způsob výuky reagovat. To znamená, že systém je nastaven tak, aby vycházel vstříc všem dětem a efektivně je vzdělával. A pokud se školy naučí takto pracovat, pak je to bezesporu výhodné pro všechny. V běžných českých školách je řada dětí, které neumíme efektivně vzdělávat, přestože nemají žádné intelektové hendikepy ani poruchy chování, ale mají třeba nějaké osobní zvláštnosti, potřeby, specifická nadání… Náš vzdělávací systém není na tyto rozmanité potřeby nastaven. Učitel rozdíly mezi dětmi mnohdy přehlíží, protože organizovat výuku tak, aby je zohledňovala, není jeho povinnost (dítě se musí přizpůsobit škole) a také to v současné době není v jeho možnostech. To, že náš systém neumí reagovat na potřeby dětí, vidíme např. na vysoké míře odkladů, která je v mezinárodním srovnání naprosto nebývalá. V některých vzdělávacích systémech chodí děti do školy, když je jim šest let, a vzdělávací systém se o ně postará. První třída a priori počítá s tím, že děti jsou různé a na různém stupni vývoje a dokáže výuku zorganizovat tak, aby byla pro všechny užitečná. Když říkám zorganizovat, tak myslím opravdu zorganizovat, protože není možné, aby učitel pak byl na všechno sám.

Zkušenosti ukazují, že když si škola připustí zodpovědnost za to, že se naučí efektivně vzdělávat všechny děti, kvalita učitelů se zvyšuje. Učitelé získávají nové dovednosti, stávají se citlivější k potřebám dětí a postupně se učí na ně reagovat. To znamená, že se stávají lepšími učiteli.

To znamená do každé třídy alespoň jednoho asistenta pedagoga?

Cest k zajištění kvalitního inkluzívního vzdělávání je hodně a jsou velmi rozmanité a nemusíme je všechny nově vymýšlet, neboť se můžeme inspirovat v zahraničí a také v našich školách, které již inkluzívní přístupy aplikují. Nějakou podporu bude učitel schopen poskytnout sám, když bude schopen dovedně aplikovat například skupinové vyučování, v něčem mu může pomoci asistent, v něčem jiném odborník na vzdělávání dítěte s určitými problémy, psycholog, etoped. Ti musejí být ve škole k dispozici. Důležitá je spolupráce učitelů navzájem a spolupráce s dalšími aktéry. Na tu ovšem učitelé potřebují prostor. Začlenění různých dětí do běžné výuky také může vypadat velmi různě. Například některé děti se mohou zúčastnit na některé předměty společné výuky a v jiných se mohou vyučovat individuálně. Rozhodovat vždy musí zájem dítěte. Tedy cesty jsou různé, pomoc rozmanitá, ale na začátku musí být víra v to, že inkluzívní přístup je smysluplný a dosažitelný. A také důvěra všech aktérů v to, že společně za spolupráce rodičů a odborníků se podaří najít pro každé dítě optimální vzdělávací model.

V současné české školství rodiče nevěří?

Rodiče zjevně školám a učitelům nedůvěřují. Kdyby jim důvěřovali, nevěnovali by takovou péči výběru školy pro své dítě. Vzhledem k tomu, že na počátku povinného vzdělávání jim jde primárně o to, aby se jejich dítě mělo ve škole dobře, nevěří tomu, že učitelé budou schopni se o spokojenost jejich dítěte automaticky postarat. Mají pocit, že to musí zajistit sami, výběrem školy, výběrem konkrétní paní učitelky. Zároveň ovšem učitelé nevěří rodičům, že je v jejich vzdělávacím úsilí podpoří, že s nimi „potáhnou za jeden provaz“, a mají pocit, že si vymýšlejí a mají neopodstatněné nároky. Také mají často velkou nedůvěru ke svým žákům. Na těchto základech se těžko staví efektivní spolupráce.

Systém, který zohledňuje potřeby každého dítěte, musí být hodně drahý?

Do školství by se u nás v každém případě mělo investovat více, než se do něj investuje. Česko patří k vyspělým zemím s nejvíce podfinancovaným primárním vzděláváním a s nejnižšími platy učitelů. Peníze sice všechny problémy nevyřeší, ale bez masívních investic se podle mého názoru nedá docílit nápravy. Peníze jsou důležité již proto, aby učitelé uvěřili, že si společnost jejich práce cení a považuje ji za důležitou.

Rodiče často zakládají vlastní školy nebo vyučují děti doma, stávají se raději sami učiteli. Roste i tento fenomén?

Ano. Rodiče zakládají vlastní školy, roste poptávka po privátním školství, rodiče si stále častěji připlácejí za různé služby, třeba výuku angličtiny, v systému veřejného školství. Tento vývoj má řadu stinných stránek. Například rodičovské školy nejsou vždy schopny poskytovat dětem kvalitní vzdělání a kvalitní výchovu. Diferenciace v systému veřejného školství pomocí přijímacích zkoušek a placených služeb je pro většinu vyspělých zemí nemyslitelná. Například v severských zemích jsou i soukromé školy pro děti bezplatné, aby byly dostupné všem rodinám bez ohledu na jejich finanční situaci. U nás se naopak  finančně diferencuje i předškolní vzdělávání, kde rodiče mohou volit pro děti kroužky, přičemž některé školky poskytují kroužky bezplatně a v jiných jsou ceny mnohdy takové, že si je řada rodin nemůže dovolit.

Toto vše by mohla změnit inkluze?

Inkluze by mohla významně napomoci pozitivním změnám. Může významně přispět ke zvýšení kvality českých škol a jejich schopnosti efektivně vzdělávat všechny děti. To znamená, že může oslabit nutnost výběru a s tím také diferenciaci společnosti.  A o té bychom se měli bavit. Debata o inkluzi především ukázala, že česká společnost velmi tápe v otázce sdílených hodnot. Například zpochybnila snahu usnadnit lidem s hendikepy maximální zapojení do normálního života. Pokud chceme napomáhat soužití zdravých lidí s lidmi s hendikepem a různorodých společenských skupin, musíme se to naučit už ve škole.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články