Fokus – Jak se z nováčků v učení stávají experti

Zajímavosti ze světa vzdělávání, které připravilo na základě anglicky psaných zdrojů výzkumné oddělení společnosti Scio k 9. prosinci, obsahují například tato témata: Co se stane, když si děti sami vytvářejí kurikulum, proč je důležité nechat děti chytat lelky a proč školy učí studenty to, co zaměstnavatelé nepotřebují.

Výběr ze zpráv, novinek a zajímavostí ve vzdělávání provedlo výzkumné oddělení společnosti Scio.

1. Jak se z nováčků v učení stávají experti. Autor článku se zamýšlí nad tím, jak přivést žáky k promýšlení problémů do hloubky a jak pomoci „nováčkům“ v učení, aby se stali „experty“. V několika bodech uvádí, jak se nováčci odlišují v učení od expertů: 1. nováčci obvykle neplánují a nekontrolují svůj proces učení a nepřemýšlejí o něm, 2. zkušení studující používají více možností pro zachycení látky (např. text, grafika, zvukový záznam, dynamický model), 3. nováčci obvykle nevymyslí více možných postupů řešení, 4. nováčci sdělují znalosti, ale nepřevádějí je do jiných souvislostí, 5. experti vidí chyby jako příležitost k učení, k přemýšlení o učení (metakognici), 6. experti si uvědomují důležitost sociálního rozměru učení a význam spolupráce pro rozvíjení myšlení. Autor popisuje, jak pomáhá žákům změnit se z nováčků na experty při kolaborativním psaní deníku s využitím blogů, wiki a Diigo. Nabízí řadu výrazů a slovních spojení, které jsou vhodné pro vybídnutí žáků k hlubšímu přemýšlení. Výrazy řadí do čtyř skupin podle toho, pro kterou fázi práce jsou vhodné: 1. plánování (např. chci vědět, zajímá mě, budu postupovat takto, něco podobného jsem už řešil…), 2. zpětné hodnocení (zjistil jsem, provedl jsem kroky, neuspěl jsem, protože…), 3. poznámky nebo diskuse (myslím si, souhlasím s tebou, protože, nerozumím, myslel jsi na…), 4. rozvíjení myšlení do hloubky (díky tomu, zjistit, a proto, v tom případě, uvažovat, v důsledku toho…). I při využití digitálních nástrojů je třeba vést žáky k tomu, aby výrazy nepoužívali mechanicky, ale aby vymýšleli vlastní.
2. Dejte dětem více neorganizovaného času! Autor článku, regionální koordinátor pro výuku přírodních věd v amerických školách, píše o tom, že současné děti mají málo času na neorganizovanou hru a hlubší pozorování světa kolem sebe. Děti, jejichž život je neustále organizován (škola, kroužky, úkoly…), mají málo prostoru pro volné uvažování a pozorování, které vede ke kreativitě a inovacím. Autor nabízí několik rad, jak žákům pomoci znovuobjevit hru, rozvíjet nápady a představivost: 1. přeneste výuku víc mimo školní zdi, do otevřeného prostoru, 2. podporujte „prosakování“ (percolation) myšlenek po skončení výkladu, ponechte žákům čas před skončením hodiny na zažití vyloženého, sepsání případných otázek apod., 3. veďte žáky k nestrukturované hře – například o přestávce místo fotbalu si musejí vymyslet jinou aktivitu bez míče. Škola musí vést studenty k tomu, aby si poradili s neuspořádaností (messiness) a nebáli se myslet mimo zaběhané koleje.
3. Zdatné děti: v tělocvičně i u tabule. Studie z Michiganské státní univerzity přináší zjištění, že žáci, kteří jsou fyzicky zdatní, mají také lepší akademické výsledky. Studie sledovala 312 žáků 2. stupně a měřila všechny aspekty fyzické zdatnosti ve standardních testech. Výsledky ukázaly, že nejzdatnější žáci mají i nejlepší výsledky v kognitivních testech bez ohledu na pohlaví. Výsledky studie hovoří ve prospěch podpory tělesné výchovy na školách.
4. Spolupráce rodiny a školy je pro úspěch dětí klíčová. Australská Aliance pro výzkum dětí a mládeže zveřejnila zprávu zaměřenou na zapojení rodičů do učení a školní práce. Zpráva zdůrazňuje, že rodiče mají velkou roli v případném zlepšení vzdělávacích výsledků dětí, zejména při spolupráci rodičů a školy. Účinné zapojení rodičů se může projevovat např. takto: 1. rodiče poskytují stimulující domácí prostředí a podporu pro učení, 2. očekávají od dětí výborné výsledky akademické i jiné, 3. pozitivní přístup k rodičovství, 4. rodiče pomáhají se školní látkou, 5. věnují se problémům mimo výuky, které se vyskytnou ve škole, 6. propojují školní práci se současnými událostmi a dalšími tématy, 7. uvědomují si, že jejich zapojení se mění v závislosti na tom, na kterém vzdělávacím stupni se dítě nachází.
5. Co se stane, když si děti sami vytvářejí kurikulum? Ve čtyřech státech USA uvažují o zavedení modelu „a la carte“ školy, kde by si žáci mohli vytvořit své vlastní kurikulum a vybrat si z nabídek lekcí (nejen online) státních i soukromých poskytovatelů (nabízí se srovnání s modelem Sudbury, viz zde). Všechny lekce by byly hrazené ze státních peněz. Většina lekcí je určena středoškolákům, ale nabízejí se např. i hodiny hudby pro pěti až šestileté děti. Proti plánu se zvedl odpor učitelů a ředitelů z tradičních škol, kteří se obávají, že školy bez fondů nebudou udržitelné. Další výhrada se týká toho, že plánovaný model znevýhodňuje žáky z chudších rodin, kteří nemají přístup k počítači a nikdo jim neporadí s výběrem kurzů. V některých státech již funguje model, ve kterém jsou žáci zapsáni na své kmenové škole, v níž absolvují většinu výuky, ale mohou využívat kurzů jinde. V modelu vzdělávání na míru by se v extrémním případě žák v kmenové škole účastnil pouze mimoškolních aktivit a konzultací s výchovným poradcem. Ve snaze přizpůsobit se dalšímu vývoji by se některé školy mohly začít specializovat např. na výuku jazyků apod. Za hlavní problém tohoto modelu je považována otázka akontability – kdo z velké řady poskytovatelů kurzů bude odpovídat za to, že si žáci osvojí potřebné znalosti a dovednosti. Ve státě Louisiana prověřovali kvalitu poskytovaných kurzů a více než polovina poskytovatelů byla odmítnuta. Další problém je spojen s řízením takto roztříštěné nabídky kurzů. Model by měl podle jeho zastánců přinést i finanční úspory (k tomu kritický pohled L. Cubana, viz zde), protože cena kurzu od různých poskytovatelů může být v průměru nižší než ve škole.
6. Plošné testy se tvoří ve spolupráci se studenty. V souvislosti s tím, že většina států USA přijala Společné státní základní standardy (Common Core State Standards – CCSS) pro výuku angličtiny, matematiky a (později) přírodních věd, dvě skupiny států začaly vyvíjet testy pro zjišťování výsledků vzdělávání podle těchto standardů (k projektu plošného testování více zde). Testy by měli žáci od 3. do 11. třídy poprvé skládat v roce 2015, očekává se však, že jejich obsah a design významně ovlivní výuku. Jedna ze skupin, Smarter Balanced Assesment Consortium (SBAC), využívá ve vývoji testů tzv. kognitivních laboratoří, kde jednotlivý žák skládá test za přítomnosti odborníka a uvažuje o řešení nahlas. Po složení testu je s žákem veden strukturovaný dialog o testu, testových otázkách, podmínkách při testování apod. SBAC počítá s 945 kognitivními laboratořemi ve 12 státech. Kognitivní laboratoře se využívají od 80. let minulého století a přinášejí kvalitativní údaje o testech, které doplňují kvantitativní zjištění z pilotních testů pro velké skupiny žáků. Kvantitativní údaje slouží zejména pro stanovení reliability a validity testů (k teorii a metodice testů ve vzdělávání více zde). Kvalitativní výzkum v kognitivních laboratořích se zaměřuje např. na následující otázky: Jak se liší práce žáků na tabletu, počítači a s tradiční tužkou a papírem? Kolik času potřebují žáci na složitou otázku sestávající z několika kroků? Jak má vypadat zadání úlohy s volbou odpovědi, je-li možnost více správných odpovědí? Výzkum se soustředí také na to, jaké podmínky je třeba nastavit pro žáky s různým handicapem nebo pro žáky, jejichž mateřským jazykem není angličtina.
7. Američané pochybují, zda se jim vyplatí studovat vysokou. Americké terciární vzdělávání má stále vynikající výsledky, ale studenti začínají pochybovat o tom, zda se vyplatí studovat vysokou školu. Náklady na univerzitní studium stoupají (od roku 1983 pětkrát), studenti si musejí brát půjčky, aby zaplatili školné (dvě třetiny studentů mají půjčku). Velké procento studentů studium nedokončí (pouze 57 % studentů dokončí čtyřleté studium v průběhu 6 let). Univerzity utrácejí za neakademické služby a nesoustředí se na zkvalitňování kurzů. Průzkumy naznačují, že úroveň absolventů klesá. Výdělky absolventů v uplynulých letech relativně klesly. Studenti, kteří nedostudují, si odnášejí dluh a nemají příležitost jej splatit. Jako alternativa a finančně nenáročná varianta se nabízejí online kurzy (MOOC), ve kterých jsou zapojeny prestižní univerzity (o genezi MOOC viz zde). MOOC (masivní otevřené online kurzy – více o nich zde) představují trend, kterým by se mohlo vysokoškolské vzdělávání ubírat – směrem k volbě jednotlivých kurzů, které budou uznávány dalšími univerzitami, v kombinaci online a prezenčního studia. Některé tradiční univerzity pod tlakem konkurence MOOC přistupují ke změnám ve financování a nabídce kurzů.
8. Školy a zaměstnavatelé žijí ve svých paralelních světech. Nová zpráva společnosti McKinsey se zabývá problémem, který v současné době tíží mnoho států a vlád: vysoká nezaměstnanost mladých lidí a zároveň nedostatek uchazečů o práci s požadovanými dovednostmi. Zpráva pracuje se dvěma různými zdroji dat: 1. s analýzou více než 100 vzdělávacích iniciativ v 25 zemích zaměřených na přechod mladých lidí ze školy do zaměstnání, vybraných podle míry inovace a efektivity, 2. s výsledky z dotazníků určených mládeži, vzdělávacím pracovníkům a zaměstnavatelům z devíti zemí z různých geografických oblastí a s různou sociálně ekonomickou úrovní (Brazílie, Německo, Indie, Mexiko, Maroko, Saúdská Arábie, Turecko, Velká Británie a USA). Zpráva přináší následující hlavní zjištění: 1. Zaměstnavatelé, poskytovatelé vzdělávání a mládež žijí v paralelních světech. Každá z těchto skupin vnímá situaci odlišně, protože vzájemně nekomunikují a nespolupracují. 2. Cesta od vzdělávání do zaměstnání je obtížná a plná překážek. Zde jsou zmíněny tři kritické okamžiky: nástup do postsekundárního vzdělávání, získávání dovedností a získání práce. 3. Systém přechodu od vzdělávání do zaměstnání pro většinu mladých lidí a zaměstnavatelů nefunguje. V obou skupinách jsou úspěšnější ti, kdo získání zaměstnání/zaměstnance věnují aktivní úsilí. 4. Inovativní a efektivní programy ve světě mají společné některé důležité prvky – pro úspěšné programy platí, že zaměstnavatelé a poskytovatelé vzdělávání aktivně zasahují do sféry druhé skupiny (např. zaměstnavatelé se podílejí na přípravě kurikula). Obě skupiny také od počátku intenzivně pracují se studenty. 5. Vytvoření úspěšného systému pro přechod od vzdělávání do zaměstnání vyžaduje nové pobídky a struktury – mladí lidé potřebují více informací, vzdělavatelé i zaměstnavatelé se podílejí na přípravě a výcviku, systém potřebuje funkci sjednotitele, který by měl přehled o všech možných cestách a skupinách. 6. Řešení přechodu od vzdělávání do zaměstnání potřebuje posunout dále a odstranit stávající omezení.