iDNES.cz: Škola se má přizpůsobit dětem, ne naopak, říká učitelka oceněná za inkluzi

27. 4. 2016
EDUin
cosiv_n

Publikujeme rozhovor Zdeňky Trachtové s Marií Gottfriedovou, ředitelkou ZŠ Trmice, který vyšel 24. 4. na zpravodajském webu iDNES.cz (ZDE).

Pestrá škola, kde jsou žáci s různými handicapy i bez nich je podle ředitelky základní školy v ústeckých Trmicích pro vzdělávání dětí nejlepší. „Je špatně, pokud je chce škola pouze připravovat na další studium a na výkon profese. Má je připravovat na život,“ říká Marie Gottfriedová v rozhovoru pro iDNES.cz.

V Trmicích a jejich okolí se nachází několik vyloučených lokalit. Můžete odhadnout, jaký podíl vašich žáků pochází z těchto oblastí? A jedná se výlučně o romské děti?
Odhadla bych, že z celkového počtu asi tří set žáků, kteří navštěvují naši školu, patří tak třetina právě do skupiny sociálně vyloučených. Výlučně o Romy se nejedná, byť mezi nimi romské děti převažují.

Naše škola vzdělává také poměrně velké procento žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, v tomto školním roce je jich celkem sedmdesát a čtyřicet z nich má individuální vzdělávací plán. Vzděláváme děti s tělesným a mentálním postižením, s poruchami učení, děti pocházející z ekonomicky slabých nebo sociálně vyloučených rodin, děti cizinců, a samozřejmě také děti z majoritní společnosti.

Jak se tolik žáků s různými handicapy daří integrovat?
Nestane se to ze dne na den, je to proces, o který je potřeba každý den znovu a znovu usilovat. Někdy před jedenácti lety jsme si uvědomili, že je potřeba umět se postarat o děti s různými handicapy a těmto možnostem jsme se otevřeli. Od té doby jsme nasbírali řadu zkušeností. Rozhodně se ale nedá říct, že bychom byli v cíli a že bychom si vždy hned věděli se vším rady. Upřímně se ale snažíme vzdělávat kvalitně všechny žáky, kteří k nám do školy přicházejí. V případě handicapovaných žáků to samozřejmě znamená širokou škálu podpory: dobrou spolupráci mezi pedagogy, mezi školou a rodiči, intenzivní působení asistentů pedagoga i dobrou spolupráci se školskými poradenskými zařízeními, protože od jejich doporučení se poté naše vzdělávací působení odvíjí.

Kdybych ale měla říct, co považuji v tomto ohledu za úplně nejdůležitější, tak je to pedagogické myšlení učitelů. Učitelé musí být tomuto způsobu vzdělávání otevřeni a musí umět laskavě, vlídně a moudře nacházet konkrétní cesty vzdělávání pro jednotlivé žáky. Učitel musí mít otevřenou mysl a musí dětem ve třídě vytvořit prostředí, ve kterém se budou cítit bezpečně, jako doma.

Zmínila jste, že vaše škola začala s inkluzivním vzděláváním před jedenácti lety. Co bylo tím impulsem?
Rozhodně to nebylo tak, že bychom si sedli k nějakým odborným pedagogickým skriptům, přečetli si něco o inkluzivním vzdělávání a řekli si, že tímto směrem půjdeme. Impulsem byla naše vlastní zkušenost. Byl to konkrétní příběh chlapce s Aspergerovým syndromem u nás ve škole. V souvislosti s jeho vzděláváním vyvstala celá řada problémů. Na mé dveře ťukali učitelé a spolužáci, kteří si s ním nevěděli rady. Maminky spolužáků sepsaly petici, požadující odchod tohoto žáka z naší školy. Já jsem v té době byla začínající ředitelkou, neměla jsem žádné zkušenosti a v jednu chvíli už jsem se také klonila k tomu, že bude asi nejlepší, když tento chlapec odejde na speciální školu, kde jsou na to zařízení.

V té době probíhalo ještě jedno pedagogicko-psychologické vyšetření tohoto chlapce. Když měla paní psycholožka zpracovanou závěrečnou zprávu, přijela jí za mnou do školy do Trmic konzultovat. A právě tento rozhovor byl pro mě bodem zlomu. Paní psycholožka mi chlapce představila z jiného úhlu pohledu a zároveň nic nemalovala na růžovo. Řekla mi, že nebude jednoduché ho vzdělávat, ale že ta možnost tady je, když se k tomu budeme chtít jako škola nějak postavit. A mně najednou došlo, že je přeci naše povinnost to zkusit, když v naší škole tento chlapec chce být, a když máme k dispozici určitou pomoc a návod, jak to dělat. Výsledek byl ten, že jsme se o tom bavili s pedagogy, s rodiči a se spolužáky chlapce.

Úspěch rozhodně nepřišel ze dne na den, byla to cesta. Ten chlapec od nás nakonec odcházel z deváté třídy na střední průmyslovou školu a my jsme se s ním loučili se slzami v očích. Ve třídě byl velmi hezky přijatý, děti se s ním naučily žít a dnes už vím, že se bude hlásit na ČVUT. Tento chlapec byl impulsem pro změnu našeho pedagogického myšlení, kterou dnes mohu shrnout do věty: Nemůžeme chtít, aby se děti přizpůsobovaly škole, ale škola se musí umět přizpůsobit svým dětem a musí se o ně umět postarat.

Podle tohoto proinkluzivního pedagogického smýšlení si tedy vybíráte zaměstnance?
Je to tak. Myslím si, že mám poměrně vysoko nastavenou laťku, co se týká požadavků na adepty učitelství. A jedním z hlavních kritérií je sdílení právě této vzdělávací filozofie, která hledá cesty, nikoli překážky. Náš pedagogický sbor je spíše mladší, více než polovina pedagogů se pohybuje ve věkovém rozmezí mezi třiceti a čtyřiceti lety.

Kolik na vaší škole působí asistentů pedagoga?
V tomto školním roce u nás pracuje na plný úvazek devět asistentů. Tři z nich jsou určení pro děti se sociálním znevýhodněním, ostatní pracují s žáky se zdravotním postižením (sem patří také mentální postižení). Jejich náplň práce je hodně široká, kromě práce při vyučovacích hodinách v sobě zahrnuje také doučování dětí, různé formy činností vyrovnávajících handicapy a vzdělávací mezery nebo komunikaci s rodiči žáků. Mohu říct, že to jsou stoprocentně vytížení lidé. Bez nich si dnes už chod školy nedokážu představit. Měli jsme i školního psychologa a od září plánujeme opětovné zřízení této pozice.

Asistenti jsou na řadě škol zastoupeni nedostatečně, často pracují jen na částečné úvazky, protože ředitelé na ně nemají peníze. Jak na zaplacení těchto lidí sháníte prostředky vy?
Není to úplně jednoduché. Doposud jsem sháněla finanční prostředky zejména z rozvojových programů ministerstva školství anebo ze zdrojů Evropské unie. Znamená to samozřejmě mnoho práce navíc. Pořád musíte být ve střehu a sledovat různé výzvy a možnosti získávání financí. Ale musím říct, že úsilí, které musím takto vynaložit, je vrchovatou měrou vyváženo působením těchto lidí u nás ve škole.

Předpokládám, že v tomto ohledu vítáte novelu školského zákona, podle níž budou mít znevýhodnění žáci od září nárok na podpůrná opatření, včetně asistentů, jejichž zaplacení automaticky zajistí ministerstvo.
Ano, to nám hodně zjednoduší práci. Věřím, že legislativní změny směřující k podpoře inkluzivního vzdělávání, přes veškeré debaty a kritiku, která je směřována proti nim, situaci zlepší. Ředitelé škol to budou mít mnohem jednodušší.

Děti jsou jako nádoby, všechny je potřeba naplnit po okraj

Chodí k vám i mimořádně nadaní žáci?
Máme děti, které vynikají v některých vzdělávacích oblastech. Jsou to děti velmi šikovné například v matematice. Snažíme se samozřejmě i těmto dětem věnovat svoji péči. Vždy jde o to motivovat děti k dosažení jejich vzdělávacího maxima. Na jedné straně musíme pečovat o děti s různými druhy handicapů a podporovat je tak, aby tohoto svého maxima dosáhly. A na druhé straně je samozřejmě také třeba dbát o děti šikovné a mimořádně bystré, které také potřebují naší podporu, aby nestagnovaly.

Kritici inkluzivního vzdělávání namítají, že handicapované děti budou brzdit ty mimořádně nadané, a že ve finále tak všichni prohrají…
Zkušenosti naší školy tyto obavy nepotvrzují. Naopak se ukazuje, že v přirozeně rozvrstvené třídě, kde jsou děti se speciálními vzdělávacími potřebami i nadané děti, se dá z této dynamiky úžasně těžit. Získat mohou jak děti s handicapem, tak i ty šikovné. Navzájem si pomáhají, učí se spolupráci a respektu a mnoha dalším důležitým životním dovednostem. Domnívám se, že je špatně, pokud si škola za svůj cíl vytkne pouze připravovat děti na další studium a na výkon profese. Škola má připravovat žáky na život. To samozřejmě obnáší kultivaci kognitivních schopností, dovedností a vědomostí. Zároveň je však třeba kultivovat jejich hodnoty a postoje. Běžná vzdělávací skupina, kde jsou děti takové i onaké pro toto skýtá úžasný prostor.

Sama vyučuji matematiku v jedné třídě na prvním stupni, kde jsou mimořádně nadaní počtáři i slabší děti. A vidím, jak ti šikovní se učí tím, že vysvětlují učivo slabším, hledají možnosti, aby učivo pochopil i jejich slabší spolužák, hledají cesty, jak mu zpřístupnit jejich poznatek. Skutečně si myslím, že když se s touto různorodostí a odlišností dětí dobře pracuje, je to velké obohacení pro všechny děti.

Mimochodem, jaký je váš názor na víceletá gymnázia? Čas od času opakovaně vyvstává otázka, zda je zrušit, či ne.
Domnívám se, že nejlepším vzdělávacím prostředím pro děti ve věku od šesti do patnácti let je kvalitní běžná základní škola. Jak jsem již říkala, jde o spoustu důležitých životních dovedností, které děti v přirozeně různorodé skupině získají mnohem snáze než v segregované skupině víceletého gymnázia. Nejsem ovšem pro jejich rušení.

Věřím, že trend inkluzivního vzdělávání už se nepodaří zvrátit a považuji ho za směr, který je pro české školství správný. A myslím si, že víceletá gymnázia si v tomto směru budou muset najít své nové místo. Je to zajímavý impulz k možné proměně těchto typů škol, k jejich větší otevřenosti, k tomu aby se zpřístupnily i dětem, které doposud mají cestu na tyto vzdělávací instituce zavřenou.

Známky a výsledky v testech nejsou jediným měřítkem úspěšnosti vzdělání. Nicméně je to měřítko dobře uchopitelné. Jak úspěšné jsou vaše děti při přijímačkách na střední školy a učební obory?
Mohu říci, že se po ukončení základního vzdělávání bez problému dostanou na studijní nebo učební obor, který si zvolí. Odcházejí od nás na studijní obory s maturitou, na konzervatoře, gymnázia a samozřejmě i na učební obory bez maturity. Vždy je třeba vycházet z toho, jaké jsou možnosti dětí. Každý nemůže jít studovat na vysokou školu obor jaderná fyzika, ale může to být dobrý řezník, kuchař nebo kadeřnice. Pro mě je důležité, že se děti na základní škole zorientují v tom, co je jejich silná stránka a tu budou dále rozvíjet. To jim v životě může skýtat nějaké zajímavé povolání, které je bude bavit a v němž se naleznou. Naše ambice určitě není dostat všechny děti na studijní obory s maturitou, to není reálné a ostatně ani správné. Jde o to u konkrétního žáka rozpoznat, kde je zapotřebí klást na něj větší nároky a motivovat ho k větším výkonům, protože na ně má, a kde je naopak potřeba nedemotivovat ho tím, že na něj budu klást příliš vysoké nároky, kterým nemůže dostát.

Mám takové přirovnání. Každé dítě je nádoba – někdo je čtvrtlitrová nebo dvoulitrová sklenice, někdo je nádoba na dvacet litrů. Úkolem školy je všechny tyto nádoby naplnit po okraj. Můžete potom říct, která je plnější? Všechny jsou plné.

Odpustíme chybějící kružítko, ale zanedbanou docházku ne

Spolupráce s rodinami ze sociálně vyloučených lokalit může být pro učitele obtížnější. Nepotýkáte se s nedostatečnou motivací rodičů nebo se zanedbáváním školní docházky?
S těmito případy se setkáváme. Nemohu říct, že nějak často, ale máme pár rodin, které skutečně pro vzdělávání příliš motivovány nejsou a podpora dítěte z jejich strany tomu odpovídá. Myslím, že v těchto případech je velmi důležité, aby učitelé nehodili flintu do žita a nerezignovali, aby si prostě neřekli: „No jo, to je tahle rodina, s tou nic nenadělám.“ Je třeba neustále se snažit o kontakt s rodiči, i když je to někdy těžké.

V naší škole jsme ochotni slevit například z určitých požadavků na vybavení, základní pomůcky dítěti někdy i nakoupíme. Nechceme, aby překážkou vzdělávání dítěte bylo to, že mu rodiče nekoupili kružítko, pravítko nebo tužku. Nemá smysl se na děti zlobit, ty za to nemohou. Na druhou stranu jsme velmi přísní na docházku dětí do školy, na té nekompromisně trváme, protože to je základní pilíř vzdělávání. Pokud dítě do školy nechodí, můžeme se snažit sebevíc, ale chybí mu to. To se nedá ničím nahradit.

Jak konkrétně zanedbávání docházky řešíte?
Máme poměrně důsledně vypracovaný systém sledování docházky. Už při prvních neomluvených nebo pochybně omluvených hodinách se rozjíždí kolotoč školní intervence. Zveme si rodiče do školy, projednáváme s nimi situaci, případně paní asistentka navštíví rodinu, ptáme se po důvodech. Snažíme se co nejlépe rodičům vysvětlit, že to, co investují do vzdělávání svých dětí, těmto dětem jednou rozšíří životní možnosti a přispěje k tomu, že budou v životě šťastnější. Ve většině případů se to daří.

Nestává se vzhledem k velkému podílu romských žáků a dětí z vyloučených lokalit, že by rodiče neromských dětí měli určité předsudky a své děti ze školy přesouvali jinam?
Někdy se to stává. Setkáváme se s rodiči, kteří z různých důvodů své děti dají na jinou školu. Řekla bych, že občas je v tom něco jako předsudek, něco, co by se dalo shrnout slovy, že naši školu nepovažují za tak kvalitní. Mají obavu, že v naší vzdělávací filozofii jejich dítěti z nějakých důvodů nebude dobře. Takových rodičů je ale málo a v současné době řešíme spíše opačný problém. Zájem je veliký, odhaduji, že v příštím školním roce budeme mít 330 až 340 žáků, což je počet, který se blíží maximální kapacitě. Rozhodně se tedy nepotýkáme s nezájmem.

A co vztahy mezi dětmi? Musíte někdy řešit problém předsudků na základě etnicity nebo sociálního zázemí?
To opravdu ne, vztahy mezi dětmi jsou hezké. Také o ně pečujeme. Vnitřní klima a atmosféra školy je něco, na co klademe velký důraz. Jsem přesvědčena o tom, že nejen v případě dětí, ale i v případě dospělých platí, že když někam chodíme rádi a cítíme se tam dobře, vypadá podle toho také naše práce tam. Snažíme se proto vytvářet laskavé, vlídné prostředí pro všechny zaměstnance, učitele a samozřejmě pro děti. Někdy je mi líto, že v řadě českých škol se vnitřnímu klimatu věnujeme, až když zbude čas. Je to vnímáno jako nadstavba. Často se v našich školách soustředíme hlavně na vědomosti a jde nám o jedničky. Avšak právě atmosféra školy stojí na počátku cesty k jedničkám.

Děti jsou dobré zrcadlo, odráží chování dospělých. Uvedu jednoduchý případ z praxe. Před lety jsme si řekli, že budeme důsledně dbát na to, abychom všechny děti oslovovali křestním jménem. A posléze se začalo stávat, že přicházely děti a ptaly se: „Je tu paní učitelka Vlaďka?“ nebo: „Posílá nás paní učitelka Pavlínka.“

Vy jste tedy pro děti paní ředitelka Maruška?
Ano, děti mi při různých příležitostech píší přáníčka a dostala jsem už spoustu dopisů s oslovením: „Milá paní ředitelko Maruško…“ Je to hezké. Odráží to, že děti vás mají rády a mají k vám důvěru. Když děti mají rády svého učitele, mají automaticky pozitivní vztah i k předmětu, který učí. Přijdou za ním s čímkoli a dá se tak předejít řadě problémů, které by jinak bublaly pod povrchem a pak vybuchly.

Obava učitelů z inkluze je strachem z neznáma

Říkáte, že vztahy mezi dětmi jsou hezké. Nemusela jste tedy řešit případy šikany?
Přirozeně řešíme běžné půtky a různé pošťuchování mezi dětmi. Šikanu jako takovou jsem dosud řešit nemuseli. Nepotýkáme se ani s tím, o čem vím z řady městských škol, že by se děti poměřovaly, že by hrálo roli, kdo má nebo nemá značkové oblečení. To u nás neexistuje. Děti si zvykly pomáhat si. Kolikrát je velmi úsměvné, až dojemné, když nějaký kluk, kterého bychom označili spíše za raubíře, se může přetrhnout, aby pomohl žákyni vozíčkářce překonat nějakou bariéru.

Ale jak říkám, není to samo sebou. O vzájemné vztahy je třeba vědomě pečovat. Zrovna včera jsem byla na třídnické hodině v šesté třídě, kde se začal objevovat nějaký problém – pošťuchování a provokace mezi kluky. Já a paní třídní učitelka jsme s dětmi strávily krásnou hodinu, popovídaly jsme si o tom, co se dětem líbí a co je trápí a výsledek byl ten, že si děti sepsaly třídní pravidla, všechny je podepsaly a vyvěsily ve třídě. Takovými prostředky vedeme děti k tomu, aby se k sobě chovaly hezky a aby se dokázaly přijmout v odlišnosti. Často si zdůrazňujeme, že každý je v něčem dobrý a v něčem zase potřebuje pomoci, každý má dobré a špatné vlastnosti. Ukazuje se nám také, že je důležité nechat děti spolupodílet se na dění ve škole. Je důležité, aby vnímaly, že je to jejich škola, jejich druhý domov, kde tráví polovinu dne. Naše zkušenosti ukazují, že když dětem tuto důvěru svěříme, málokdy nás zklamou.

Podle nedávného průzkumu MF DNES je naprostá většina učitelů proti inkluzivní novele školského zákona. Čím si to vysvětlujete?
Řekla bych, že to má širší kontext. Myslím, že snaha o otevřenost škol a o to, aby se v nich pracovalo inkluzivním způsobem, se nešťastně potkala s celosvětovým děním – s tím, že jsme svědky proměňování mapy světa, že sem přicházejí migranti, s teroristickými útoky v různých částech Evropy, s tím jak Evropa nyní bolestně hledá svoji identitu a budoucnost. To vše člověka v první chvíli zneklidňuje. Je to něco nového, s čím si neví rady. Myslím, že přesně tak je to i u pedagogů. Řada škol inkluzivně již nyní vzdělává, má žáky s různými vzdělávacími handicapy včetně tolik dnes diskutovaného lehkého mentálního postižení. Pro řadu dalších škol to ovšem běžné není, a tam učitelé mají strach, co všechno to přinese, jestli to pro ně nebude jenom zátěž bez potřebné podpory. Řekla bych tedy, že strach a obava z inkluze je především vlastně strachem z neznáma a nejistoty.

V poslední době rezonuje médii případ muslimské studentky teplického gymnázia. Ředitel dostává dopisy občanů žádajících její vyloučení (více čtěte zde). Jak vaše škola přistupuje k náboženské otevřenosti a co si myslíte o nošení náboženských symbolů do školy?
Předně chci říct, že si velmi vážím pana ředitele Bergmana za to, jak se k celé věci postavil. Myslím si, že v takovýchto situacích je slovo ředitele mimořádně důležité a vyžaduje kus osobní statečnosti. U nás je náboženská otevřenost naprosto samozřejmá, ani o tom nemluvíme. Je to jako se vším ostatním. Vedeme děti ke svobodě, k tomu, aby se uměly svobodně vyjadřovat, aby si uměly obhájit své životní postoje, názory, třeba i náboženské, a k tomu, aby se navzájem v těchto názorech a postojích respektovaly.

Pokud to jsou názory, které neubližují někomu dalšímu a nikoho neomezují v jeho svobodě, pak není třeba proti nim vést nějaký boj. Dnes nám děti v naší škole samy často řeknou: „Nezáleží přece na tom, jestli je někdo Rom, Vietnamec nebo je bílý, ale jde o to, jestli je dobrý.“ Když v tomto duchu s dětmi pracujete od první třídy, je pro ně samozřejmé, že se přijímají takové, jaké jsou – a to je pro dnešní svět velmi potřebné a cenné.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články