Jak jsme z výchovy vyhnali dobrodružství

Práce s rizikem je životní kompetence, kterou je třeba se učit. Celý život. To říkají organizátoři Konference DOBRODRUŽSTVÍ, kterou 18. 5. 2012 pořádá v Praze Prázdninová škola Lipnice, o. s. Chce se věnovat tomu, jestli jsou dobrodružství a s ním spojené riziko ve výchově užitečné a co se stane se společností, jež z výchovy dobrodružství odstranila. Na konferenci jste zváni, více informací najdete ZDE a k tématu přidáváme komentář, který spolehlivě vyprovokuje  alespoň ty úzkostlivější rodiče a učitele.

 

K čemu je dobrodružství ve výchově dobré? Proč riskovat? Proč vystavovat děti „nebezpečí“? Základním atributem dobrodružství je i nejistota dosaženého výsledku.  Kdo víc vsadí, víc bere, nebo víc ztratí. To platilo pro objevitele zlaté éry zámořských objevů, průkopníky vědy i prvního astronauta na Měsíci.
A dnes? Máme báječně bezpečná hřiště, která imitují les, ale jsou bez ostrých větví, špičatých kamenů a nebezpečných zvířat. Když se na školním výletě utopí dítě v rybníce, protože spadlo z hráze do vody, raději zakážeme jezdit na školní výlety. Je to tak správně?

 

Bezpečný a nudný život
Ze života našich dětí i nás samotných mizí činnosti, které dávaly možnost okusit dobrodružství v nefalšované podobě.  Lezení po stromech? Průzkum staré zrušené továrny? Ježdění na vodu? Samé rizikové a „zakázané“ činnosti.  Dětská i adolescentní hra jako nenahraditelný nástroj rozvoje osobnosti se přesouvá do polstrovaných ghett, jejichž základním principem je absolutní bezpečnost.  Přicházíme tak o příležitost ke zvyšování zdravého sebevědomí (zvládnu takovou výzvu) a ochotě podstupovat riziko (zkusím to a uvidím, jestli to vyjde).
Možnost prožívat situace, které neprovází jistota výsledku, je důležitá, protože nám dává možnost učit se z reálných dopadů našich rozhodnutí.  Když se snažíme vyhnout každé situaci, která obsahuje riziko a v níž můžeme udělat chybu, ztrácíme zkušenost s tím, že chybovat je přirozeně lidské, že se vyplatí riskovat i za cenu nejistoty, jak to celé dopadne.

 

Kdo nemůže lumpačit, dělá problémy
Přirozená a společensky přijatelná míra „uličnictví“ v sobě zahrnovala míru průběžné korekce a okamžité účinné zpětné vazby. Vymezovala tak jasně chování, které je již za hranicí akceptovatelnosti.  Netvrdím, že je správné dát dítěti sirky v suchém lese za účelem získání zkušenosti, že škrtnutím lze podpálit les. Ale je správné dát mu příležitost zapálit oheň a zjistit, že je nebezpečný a když si nedá pozor, popálí se.
Kdo nemá možnost zkoumat a osahávat svět kolem sebe, lumpačit a vyzkoušet si tak hranice, kam ještě může a kam ne, nezíská schopnost tyto hranice odhadovat. A potom se s pocitem, že se „nikdy nic nestalo“, bezhlavě pouští do skutečně nebezpečných situací, v nichž nezná míru. Od počítače vyrazí rovnou skákat padákem. Proto je důležité, abychom si včas uvědomili, že práce s rizikem je životní kompetence, kterou je třeba se učit. Celý život.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

4 komentářů k "Jak jsme z výchovy vyhnali dobrodružství"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz