Jana Bradley: České dítě nemá sebevědomí, americké jeho znalosti

Publikujeme rozhovor s Janou Bradley, který vyšel na webu Čilichili (ZDE). Jana Bradley je pedagožka a z pozice učitele i rodiče má zkušenosti z obou vzdělávacích systémů jak českého, tak amerického. O svých zážitcích a zkušenostech z českého i amerického školství publikovala několik textů, které vyšly i na webu EDUin.cz, najdete je ZDE, ZDE a ZDE.

Češi mají tendence nekriticky přijímat americké školství. To ale rozhodně není dokonalé. Konstatuje to Jana Bradley, pedagožka a matka dvou dcer. Jako matka i učitelka má zkušenosti jak s americkou, tak českou školou a píše o tom čím dál populárnější komentáře na web.

Proč jste nenechala vzdělávání svých dětí jen na americké škole?
Od raného dětství dcer jsem tíhla k českému školství. Hlavně k předškolní výchově. Ta americká mi nevyhovuje. Klade se v ní nepřiměřený důraz na rozvoj akademických dovedností, jako je učení číslic a písmen. Já od předškolního zařízení čekám spíš nácvik dovedností sociálních, souhry a součinnosti. Prostě hravou, relaxovanou i strukturovanou výchovu, a taky třeba rozvoj motoriky. Američané ale zastávají názor, že čím dřív se dítě naučí číst, psát a počítat, tím vzdělanější bude. Měla jsem pocit, že tamní systém předškolního vzdělávání popírá vývojovou psychologii. Jako odchovanec názorů profesora Matějčka jsem nemohla dát děti do americké školky.

Když tohle veřejně napíšete, vyčítá vám to někdo?
Zatímco když srovnávám školství v USA a ČR obecně, tak se potkávám s různými názory, téma amerických školek bylo snad jediné, kde jsem nenašla oponenty.

Co vám v amerických školkách vadilo nejvíc?
Všechno, na co jsem byla zvyklá z ČR a co mi připadlo důležité pro rozvoj dětí. Ty se ve školkách v USA neučí převlékat, hrát si, nejsou v čistém prostředí, nejedí pravidelné svačiny a obědy z porcelánového nádobí. Po obědě z kuřecích nugetů nebo nějakého podobného polotovaru, přihřátého v mikrovlnce, si děti v botách a oblečení lehnou na lehátko a můžou chvíli odpočívat nebo spát. Je běžné, že děti chodí do školky nemocné. Když berou antibiotika, znamená to, že nejsou nakažlivé a mohou být v kolektivu.

Takže jste se rozhodla pro školku českou…
Dopřávala jsem dcerám luxus českých školek. Pravidelně jsem s nimi létala na tři měsíce do Čech, aby mohly zažít předškolní výchovu podle mých představ. Bylo to náročné, ale bylo to fajn. Akademický deficit se nikdy neprojevil. Taky jsem děti nezapsala do školy v pěti letech, jak je v USA zvykem. Připadá mi zbytečné, aby pětileté dítě trávilo celý den ve škole a učilo se, místo aby si hrálo. Kdysi se tam pětileté děti ve škole začínaly učit písmena, čtení, psaní a počítání, dnes už se čeká, že dítě nastupuje do školy a znalosti má ze školky. Soukromé školy dokonce vyžadují přijímací zkoušky a pětileté dítě musí prokázat solidní znalosti. Během své praxe v doučovacím centru jsem občas musela připravovat čtyřleté, nebo dokonce i tříleté děti k přijímacím zkouškám, musely se učit číst a psát, což mi nepřipadalo moc smysluplné. Ale rodiče, kteří věřili americké filosofii, že na vzdělání není nikdy moc brzy, rádi platili. A soukromé doučovací centrum uvítá každého platícího klienta.

Létala jste sem, i když vaše dcera přešla z mateřské školy na základní?
Když moje starší dcera nastoupila do školy, každý rok jsem jí umožnila minimálně jeden měsíc studia v Česku. Doufala jsem, že jednoho dne bude studovat tady, a chtěla jsem ji připravit na český systém. Letos poprvé tady tráví obě mé děti celý školní rok. O srovnávání rozdílů, které zažíváme já i dcery, pak píšu.

Hlavní rozdíl mezi českou základní školou a tou americkou je jaký?
To se špatně generalizuje. V USA se školy liší stát od státu, okres od okresu. Jiné jsou v bohatých oblastech a v chudších. Jsou obrovské rozdíly mezi školami státními a soukromými či školami charterovými. Ty vznikly proto, aby se ke kvalitnímu vzdělání mohly dostat všechny děti, bez ohledu na to, kde bydlí. Přihlásit se může každý, děti jsou vylosovány v loterii a nikdo tak není diskriminován.

Takže nic obecného říct nemůžete?
Dám vám příklad. Lidé se mne ptají, kolik dětí je v amerických třídách. Odpověď neznám. Podle mé osobní zkušenosti je ve třídě okolo dvaceti dětí. Ale jiní zažili třídu, kde je dětí čtyřiačtyřicet. Nebo jiný příklad – soukromé školy mají obrovské stadióny i bazény, a kdyby mé dcery studovaly na nich, psala bych o luxusních hodinách tělocviku. Jenže ve škole mých dcer tělocvična nebyla a ony chodily běhat na místní hřbitov. Píšu jen své postřehy, ale nemůžu je prezentovat jako obecná fakta.

Mají americké školy nějaký problém aspoň ve většině případů? 
Bojují s nedostatkem financí. Kvůli tomu se ruší neakademické předměty, jako jsou třeba hudební, výtvarná a pracovní výchova. Musejí také připravovat děti ke standardizovaným testům, což učitelé dělají s nevolí. Jejich role se redukuje na distributora cvičných testů, a co se netestuje, to se neučí. Neznamená to samozřejmě, že se například výchovy neučí nikde. Ve škole mých dcer se učily, ale obecný trend je je rušit.

Bojovala jste s tím? 
Všechno, co mi v USA dlouhodobě nevyhovovalo, jsem nějak sama kompenzovala. V USA jsem měla štěstí, děti byly vylosovány do charterové školy, která byla alternativní, netrápila děti kvůli testům, měla kuchyni, kde se vařilo jídlo. Když mi nevyhovovalo, jak se učí nějaký předmět, doučovala jsem děti doma. Pomohla jsem prosadit změnu výuky matematiky v naší škole, protože byla nefunkční a nespokojeni byli i ostatní rodiče. Od hravé, ale málo funkční matematiky ustoupila a zavedla výuku tradiční. Ta nebyla tak veselá, ale děti naučila potřebné dovednosti.

V USA jste školství nepoznala jen jako matka, ale i jako učitelka…
Pracovala jsem v centru doučování a testové přípravy. Učila jsem tříleté děti číst a psát, dospělé rozšiřovat si slovní zásobu i vysokoškoláky porozumět textu. Učila jsem středoškoláky, které škola špatně vzdělávala. Učila jsem děti ambiciózních rodičů, kteří měli pocit, že celodenní výuka je nedostatečná a dítě potřebuje každý večer dvě hodiny dalšího učení. Připravovala jsem děti ke standardizovaným testům. Pracovala jsem také ve speciálním školství, které je v USA na velmi vysoké úrovni. Integrace a inkluze v USA fungují skvěle, protože na ně jde hodně peněz. Některým dětem ale integrace nevyhovuje a omezuje jejich rozvoj. Ve speciálním školství v USA jsem se na­učila víc než na vysoké škole v České republice.

Doteď jsme se bavili o americkém školství. Co to české? 
Jsem ráda, že mé děti se v ČR učí vědomostem. V USA se spíš trénovaly v analýze různých z kontextu vytržených textů. V Česku mi zase chybí nácvik komunikačních a emocionálních dovedností. Americké školství je emocionální. Snad až extrémně. Důležité tam je, aby se dítě ve škole cítilo dobře a aby mu nikdo neubližoval. Rozboru emocí a pocitů se věnuje spousta času.

Dal by se popsat hlavní rozdíl?
V USA se ve vzdělání obecně klade důraz na obsah. Forma se přehlíží. Chyby se neopravují, úprava nikoho nezajímá. V ČR je naopak přílišný důraz na formu, perfektní písmo, úpravu a bezchybnost. České děti mají strach tvořivě psát, protože chyby se trestají. V USA děti píší od časného věku, píší cokoliv, co je napadá, píší slova tak, jak je vyslovují, tedy často s chybami, ale nebojí se psát. A pro tvůrčí psaní je nutné, aby se dítě psát nebálo. Problém nastává, když se chyby neopravují ani středoškolákům, kteří by už gramatiku znát měli. České děti se bojí známek. Typická otázka, se kterou se tu setkávám, zní: „Je to na známky?“ Když děti dostanou známku špatnou, pláčou a bojí se jít domů. To jsem v USA nezažila. Kdyby dítě v USA mělo strach jít domů ze školy, učitel by musel kontaktovat sociální péči. V USA je přístup k hodnocení dětí uvolněnější, skóre v testech se označuje procenty nebo poměrem správných odpovědí. Zkoušení u tabule jsem v USA nezažila, mým dcerám připadá stresující a ponižující. Překvapuje mě, že tu pořád někteří učitelé oslovují děti příjmením. Je to strašně distancované. V USA mi sice chyběla výuka psaní psacím, spojovaným písmem, zato se moje dcera už ve druhé třídě naučila psát na klávesnici všemi deseti poslepu a dnes efektivně píše projekty na počítači. V obou systémech je spousta pro a proti.

V čem je český model jednoznačně lepší? 
Třeba výuka výchov je v českém školství propracovaná a jsou považovány za důležité. Základní umělecké školy, které rozvíjejí koníčky a talent, jsou u nás v každém městě. V USA jsou děti ve škole celý den od pěti let. Na zábavu a koníčky zbývá jen troška času v pozdním odpoledni a základní umělecké školy neexistují. V Česku je skvělé plavání a lyžování, které se bere jako součást vzdělání. Máme tu relativně krátký školní den, přestávky mezi hodinami, přestávky na svačiny, školní obědy. To je luxus, který si u nás užívám. Samostatnost českých dětí, jejich schopnost nezávisle fungovat, chodit do školy pěšky či dojet MHD a po škole chodit do kroužků, to je pro mé děti něco nového. Já se těšila především na české vzdělání, tedy na výuku zeměpisu, dějepisu, fyziky, gramatiky a cizích jazyků. Nakonec mi ale imponuje ta dětská svoboda a nekonečné možnosti užívat si mimoškolních aktivit na vysoké úrovni.

Vytvářejí školní systémy i rozdíly mezi dětmi? Jsou americké a české děti jiné? 
Pracuju i v českém školství, takže rozdíly mezi českými a americkými dětmi vnímám. Ty české mají strach komunikovat, zpochybnit názor, nechtějí psát eseje, aby nenapsaly špatně čárky. Chybí jim schopnost vyjádřit emoce. Na to si pořád nemůžu zvyknout. Český žák nemá odvahu a sebevědomí jako ten americký. A ten přitom nemá ani zlomek vědomostí českých dětí. Umí ale mluvit, přesvědčovat a diskutovat. Český žák je chodící encyklopedie, ale neumí své vědomosti aplikovat. Oba jsou svým způsobem hendikepovaní, každý ale jinak. Myslím, že v ČR chybí propracovanější výuka čtení s porozuměním textu. Učitelé si stěžují, že děti nebaví číst. Občas mám pocit, že jsme ustrnuli v době Honzíkovy cesty a pak se divíme. Dětské texty v učebnicích, čítankách i knížkách musí být obrázkové, aktuální a pro děti zajímavé.

A co čeští rodiče?
Často mám pocit, že jsou jedním z problémů. Jsou navyklí na nějaký systém vzdělávání a chtějí výsledky a známky. Neptají se dětí, jak se měly ve škole, co se naučily, co se jim líbilo a nelíbilo. Chtějí vidět žákovskou. A jsou připraveni potrestat každé drobné selhání. Rodiče amerických dětí chtějí slyšet pozitiva a dmou se pýchou, když učitel slovně hodnotí jejich dítě. Českého rodiče zajímají čísla. Nezajímá ho, že dítě je unikátní, má silné stránky a slabosti, má zajímavé vlastnosti a dovednosti. Známka z matematiky je často to jediné, co chce rodič slyšet.

Přemýšlela jste někdy o tom, proč vaše postřehy budí tak silné reakce? 
Snažím se psát objektivně. Přednáším, píšu a opatrně volím slova. Dřív jsem psávala odvážněji. Když zmiňuji fakta, jsem připravena podložit je dokumenty, literaturou nebo citacemi.

Například?
Nedávno jsem napsala o tom, že moje dcera v ČR bojuje s dějepisem, protože se v USA strukturovaný dějepis ne­­učila. Napsala jsem i, proč se v USA historie takhle neučí a o dějinném pozadí snah odborníků najít způsob, jak ji vyučovat. USA je politicky korektní země, která dbá na to, aby nikdo nebyl diskriminován a aby žádný výklad historie nějakou menšinu nezranil. Jenže dějiny politicky korektní nejsou. Jejich výklad není jednoznačný. Po letech žhavých mediálních disputací odborníci a politici rozhodli, že osnovy budou vágní. Ve školách se děti seznámí s tím, že existuje časová posloupnost událostí. Šetrně se potkají s nějakou historickou událostí či s významnou osobností. Je na školách, jak historii učí a co učí. Pod mým článkem se rozpoutala místy dost ostrá diskuse.

O čem? 
Několik Čechů žijících v USA zpochybnilo můj názor. Jedni psali, že v amerických školách se dějepis učí a že záměrně šířím nepravdy. Jiní se mnou souhlasili. Každý má jinou zkušenost, školy se liší. Nepsala jsem o tom, že v USA se dějepis neučí vůbec, ale o obecném stavu jeho výuky a o zkušenostech mé dcery, která v USA dějepis neměla. Zároveň se v diskusi o historii a o důležitosti učit historická fakta vynořily i rozpory mezi diskutujícími v interpretacích českých historických událostí. A když jsem tu debatu četla, došlo mi, proč se v USA historie nemůže učit tak, jako třeba u nás. Ta země je tak obrovská a má spoustu etnických menšin i náboženství. Když se ani homogenní skupina vzdělaných a náhodně komentujících lidí není schopna shodnout na interpretacích českých historických událostí, představila jsem si, jak asi musely probíhat debaty odborníků na vzdělávání v USA, když hledali nějakou schůdnou koncepci výuky dějepisu, která by nikoho nezranila a nepoškodila.

Proč o svých zkušenostech vlastně píšete? Má to nějaký cíl?
Mé postřehy často budí emoce, protože bořím mýty. Dovoluji si kritizovat americký vzdělávací systém, ke kterému u nás kdekdo vzhlíží. To, co kritizuji, přitom kritizují i sami Američané. Že Bushova reforma No Child Left Behind, která zavedla povinné plošné testování, přivedla americké školství do krize, se dnes obecně ví. I Diane Ravitchová, která kdysi reformu prosazovala jako poradkyně prezidenta pro školství, dnes veřejně píše a přednáší o nedomyšlení důsledků reformy. Občas mám pocit, že odborníci v ČR chtějí implementovat to, co už se jinde ukázalo jako omyl. Kdykoliv napíšu článek o pozitivech českého školství, česká pedagogická veřejnost je nadšená. Čeští kantoři totiž nejsou zvyklí na pochvalu a ocení, že někdo vnímá, že český systém není tak špatný. Těší je, že někdo umí ocenit pozitiva našeho školství. Když naopak napíšu článek o pozitivech školství v USA, česká veřejnost se rozdělí na ty, kteří to ocení, a na ty, kteří mne ihned posílají zpátky do USA, když se mi tam tak líbí. Skutečným přínosem pro české děti, rodiče i učitele přitom může být jen zdravá kombinace obou systémů. A o to mi jde.