Jiří Chýla: Báchorky exministra Fialy

V rozsáhlém rozhovoru s Martinem Rychlíkem v LN 31. října komentuje bývalý ministr školství a dnešní předseda ODS mimo jiné i současnou novelu zákona o vysokých školách.

„Vývoj sleduji s obavami. Zdá se mi, že z celku mnoho nezůstalo.“ říká Petr Fialy a uvádí konkrétní příklad: „Na čem mi hodně záleželo, třeba změna způsobu ustanovování profesorů, to je úplně pryč.“

V souvislosti s odmítnutím prezidenta Zemana jmenovat profesory tři osoby navržené vysokými školami pak na otázku Martina Rychlíka „K blokování tří profesur Miloše Zemanem. Co byste dělal Vy, být ministrem – hypoteticky?“ Fiala resolutně odpovídá:

“ Ne hypoteticky! Za mého ministrování se to stalo a vyřešil jsem to. A „zablokovaný“ Martin C. Putna je profesorem. Teď se to však nestalo“

a o kousek níže dodává

„Ale vláda má jasně tlačit na prezidenta Zemana, aby respektoval ústavní pravidla hry, zvyklosti a podepsal tyto tří profesury, jako jsem to tehdy řešil já.“

V obou případech, způsobu ustanovování profesorů i vyřešení případu „Putna“, nám pan předseda vypráví pohádku o statečném Petrovi, která ovšem nemá se skutečností pranic společného. Pokusím se mu proto osvěžit paměť a připomenout vlastní činy.

Petr Fialy nastoupil do funkce ministra školství po rezignaci Josefa Dobeše dne 2. 5. 2012 a v úřadu setrval do 9. 7. 2013, od 17. 6. 2013 již jako člen Nečasovy vlády v resignaci. Od svého předchůdce zdědil návrh věcného záměru nového zákona o vysokých školách, který měl ambici zásadním způsobem reformovat vnitřní uspořádání veřejných vysokých škol i jejich vztah ke státu. Ať už byl Josef Dobeš „nejlepším ministrem školství“, jak o něm prohlásil tehdejší prezident Klaus, nebo ne, je pravda, že za jeho ministrování vznikl zmíněný věcný záměr zákona, který podle mého názoru obsahoval několik skutečně důležitých změn. Nebudu opakovat to, co jsem napsal v textu Vysokoškolská reforma: Jaképak omezování svobod a nezávislosti? na serveru ceskpozice.cz, jen připomenu ony klíčové reformní body:

1) jmenování a kompetence Rady veřejné vysoké školy,
2) jmenování rektora veřejné vysoké školy,
3) zastoupení studentů v Akademickém senátu veřejné vysoké školy,
4) zavedení pracovních míst profesorů a docentů,
5) zavedení školného.

Kromě posledního bodu jsem považoval a stále považuji ostatní čtyři navrhované změny za potřebné a správné. V souvislosti s pohádkou Petra Fialy se soustředím jen na to, co mu hodně leželo na srdci tj. na „změnu ustanovování profesorů“, v konkrétně tedy zavedení pracovních míst docentů a profesorů. Že tohle měl Petr Fiala na mysli v rozhovoru v LN, bude zřejmé z dalšího. Profesoři a docenti by podle Dobešova návrhu přestali být tituly, které mají lidé na doživotí a které pomazává panovník, ale pracovní místa, jež by si zřizovaly a obsazovaly vysoké školy samy, bez jakékoliv závislosti na státu. Člověk by byl profesorem konkrétní vysoké školy a ne jako dnes „státním profesorem“ a přestal by jím být, kdyby odešel jinam nebo šel do penze. Tak je tomu všude v drtivé většině vyspělých zemí. Stejně jako ostatní výše uvedené „revoluční“ změny ovšem i tato narazila na tvrdý odpor representace vysokých škol i většiny vysokoškolské obce, neboť touha po titulu není u nás jenom nemoc politiků.

Brzy po nástupu do funkce se Fiala rozhodl opustit záměr vypracovat zbrusu nová zákon o vysokých školách, ale spokojit se s novelou toho dnešního, což bylo do jisté míry možné pochopit. Velmi rychle opustil Dobešovu snahu reformovat způsob jmenování a kompetence Rady veřejné vysoké školy, jmenování rektora veřejné vysoké školy i zastoupení studentů v Akademickém senátu veřejné vysoké školy, ale nějakou dobu se v tzv. katalogu novely zákona o vysokých školách (dále „katalogu“), které ministerstvo po jednáních s representacemi vysokých škol pravidelně publikovalo, zůstalo zavedení pracovních míst profesorů a docentů.

Ještě v lednu 2013 v katalogu najdeme tyto zásady:

• Zachování habilitačního řízení. Obsazování funkčních míst profesorů (z osob již habilitovaných) a požadavky na tato funkční místa si stanoví VŠ sama. V souladu se středoevropskou tradicí je smyslem habilitace fyzické osoby další ověření její schopnosti samostatné výukové a tvůrčí práce.
• Samotné habilitační řízení může, ale nemusí, souviset s obsazováním pracovní pozice na dané instituci.
• Jmenovací řízení profesorů nová úprava deetatizuje (tj. ponechá je plně v pravomoci jednotlivých vysokých škol).
• Ponechány budou také pracovní pozice (funkční místa) docentů
• Profesora na funkční místo ustanovuje rektor a jeho postavení je určeno pracovně-právním vztahem k dané instituci.

Ovšem již o měsíc později Petr Fiala tlaku vysokých škol ustoupil a ve věci, na níž mu „hodně záleželo“ hodil ručník do ringu. V únorovém katalogu se dočteme, že „Habilitační a jmenovací řízení bude zachováno v současné podobě.“.

Zde je na místě připomenout, že veškerá jednání o novele zákona o vysokých školách vedl jeho náměstek Tomáš Hruda a sám Petr Fiala se v roli ministra školství a z pozice bývalého rektora Masarykovy univerzity a předsedy České konference rektorů ani nepokusil „věc, na které mu hodně záleželo“ proti názorům jeho bývalých kolegů prosadit. V návrhu novely tohoto zákona, kterou Fiala poslal v květnu 2013 do meziresortního připomínkového řízení, ale kterou Nečasova vláda nestačila projednat, je tedy § 73 Jmenování profesorem v nezměněném, současném znění:

Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.

A nyní k (ne)jmenování profesorů. V tomto případě už nejde ani o pohádku, ale Fialova slova

„Ale vláda má jasně tlačit na prezidenta Zemana, aby respektoval ústavní pravidla hry, zvyklosti a podepsal tyto tří profesury, jako jsem to tehdy řešil já.“

a se zjevnou narážkou na současnou ministryni školství

„My se přece nemůžeme smířit s tím, že to prezident nepodepsal s necháme to tak být a hodíme to do šuplíku… To není postoj ministra školství!…. Celý případ mi též potvrzuje moje původní tezi, že udílení profesur nemá být svěřeno do rukou státu a mají si ho řešit vysoké školy samy.“

jsou vysloveným pokrytectvím. Petr Fiala tak dlouho tlačil na Miloše Zemana, aby „respektoval ústavní pravidla hry, zvyklosti a jmenoval profesorem Martina Putnu“ až mu pan prezident řekl „nejsem stroj na podpisy,“ a právo prezidenta jmenovat vysokoškolské profesory označil za monarchistický přežitek. „Uzavřeli jsme dohodu,“ potvrdil prezident na tiskovém brífinku na Hradě dne 22. 5. 2015 s tím, že její podstatou bylo, že jmenování profesorů má být svěřeno ministrovi školství. Fiala slib splnil a těsně před koncem ve funkci ministra poslal do vlády krátkou novelu, která obsahovala pouze změnu jmenování profesorem. § 73 Jmenování profesorem zněl

Profesorem pro určitý obor jmenuje ministr toho, kdo byl vědeckou radou vysoké školy navržen na jmenování profesorem v řízení podle § 74.

V Důvodové zprávě k této novele je výslovně řečeno

Vládní návrh zákona je předkládán na základě podnětu prezidenta republiky ze dne 22. května 2013, kterým prezident republiky doporučil úpravu působnosti při jmenování profesorů podle zákona o vysokých školách.

Problém Putna tedy nevyřešil Petr Fiala, ale pan prezident, Petr Fiala jen poslušně plnil jeho „doporučení“, včetně toho, že v rozporu se svou „původní tezí“ ponechal jmenování profesorem „v rukou státu“, jen se změnila jedna ruka na druhou. V Důvodové zprávě je k tomu uvedeno

S ohledem na skutečnost, že s orgány reprezentace vysokých škol nebylo dosaženo jednoznačné shody na záměru přeměnit dosavadní význam profesury (jakožto doživotního celostátně platného titulu) tak, že by se jednalo např. pouze o označení pracovní pozice akademického pracovníka konkrétní vysoké školy, vázané na trvání pracovního poměru, a/nebo titul, v jehož zkratce, resp. přídomku, by se uvádělo i označení vysoké školy, na níž proběhlo řízení ke jmenování profesorem, (čímž by se posílila vazba na konkrétní vysokou školu), jeví se jako vhodnější ponechat jmenovací kompetenci státním orgánům s celostátní působností (dle variant 1 a 2). 

Fialova „původní teze“ o tom, kdo má profesory jmenovat, se objevuje až v pozměňovacím návrhu k vládnímu návrhu novely, kterou podal již jako opoziční poslanec v květnu letošního roku a jež mění dikci § 73

Profesorem pro určitý obor jmenuje rektor toho, kdo byl na jmenování profesorem navržen vědeckou radou nebo uměleckou radou vysoké školy v souladu s § 74.“

Jeho návrh byl Výborem pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny zamítnut a schválena byla změna obsažená ve vládním návrhu, jež ovšem dělá z prezidenta „stroj na podpisy“ výslovně a natvrdo:

Profesorem pro určitý obor jmenuje prezident republiky toho, kdo byl na jmenování profesorem navržen vědeckou nebo uměleckou radou vysoké školy v souladu s § 74.

Reprezentace vysokých škol tedy prosadily svou – panovník musí pomazat – jsem jen zvědav, jak se s touto změnou vyrovná pan prezident. Dokud se ovšem nezmění pojetí profesur z doživotního titulu na prestižní pracovní místo, které si budou vysoké školy samy zřizovat a s nímž bude spojena nejen odpovědnost za vědecký program skupiny, ale také její finanční zabezpečení, jen těžko se budou naše vysoké školy srovnávat i jen s evropskou špičkou.