Kdo to za mě udělá? Nemám na to čas!

Publikujeme třetí část z třídílné série Zdeňka Štěpánka z Koučink Akademie Libchavy (ZDE) věnovanou otázkám mentorinku a koučinku ve školách.  Předchozí díly o tom, jak mentor pracuje a přistupuje k problémům a proč přestat učit příkazy a instrukcemi, si můžete přečíst ZDE a ZDE.

Když jsme před dvěma lety začali pracovat s řediteli škol, které učíme dovednosti koučování, věta z titulku byla mezi nimi běžná. Dokonce zaznívala ještě jedna věta: „No jo, ale s tím se nedá nic dělat. Protože systém je takto nastavený.“ My jsme na to odpovídali otázkou, jaký malý krok se udělat už dal? Nebo otázkou: Co s tím dělat už můžeme? Tyto otázky jsme kladli se znalostí procesu, kdy věty, které učitelé říkají, je ‘de facto’ říkají z pohledu transakční analýzy jako “oběti systému”. Důvodem, proč se některé věci dlouhodobě nehýbají, je, že v pedagogice a celé společnosti je mnoho obětí a chovají se jako oběti. Systém příkazů a instrukcí,  norem, zákonů prakticky už na cokoliv, je systém, který vytváří prostředí pro maximum obětí. V této odbornosti je mnoho konzumentů, kteří věci přijímají následovně: „Takto to je, s tím se opravdu nic dělat nedá.“

Tvůrců, kteří jsou schopni dělat evoluční kroky, kteří inspirují, ale hlavně umí (zvládají) vést proces rozvoje uvědomování, rozvoje vědomí u ostatních lidí, je málo.  Mladí učitelé, kteří „do toho vlítnou s obrovským nadšením”, se za určité množství let dostanou do role obětí. Dokonce se stalo normálním, že slyšíme: „Však počkej, on tě ten optimismus přejde…“

Po dvou letech učení učitelů koučinku se nám už podařilo, že mnoho ředitelů a učitelů došlo k tomuto: „Ono by se s tím dalo něco dělat, já mám možnost, nemůžu vše, ale mohu spoustu věcí.“ Setkání už nejsou negativní a oni nevystupují v pozici oběti. Ale trvalo to dva roky.

Prvním krokem právě je, když řeknu: “Já můžu“. A druhý krok je “Prima, jak já osobně to můžu změnit, jak já to mohu ovlivňovat?” A to je další učení se celého procesu, jak být skutečně inspirativní a jak pracovat s procesem uvědomování, s procesem rozvoje vědomí…

Lidé by chtěli mít instantní řešení

Vychází to z návyku pedagogického procesu, protože je postaven právě na přikazování a instruování: „Co mám dělat a jak to mám dělat.“ Tím pádem jsou lidé často v pozici pasivně přebírajících určité “moudrosti”. Tím dochází k nerespektování jedinečnosti každého člověka. Všiml jsem si zajímavého procesu, že učitelé ve školkách jsou schopni velmi rychle některé postupy převzít a de facto mnoho těch postupů i dělají.

Pro učitele základních škol je rozvoj procesu inspirace a procesu koučování daleko náročnější; naučit se ten proces, naučit se tyto dva druhy přístupů. Jeden vysokoškolský pedagog se mě ptal, jak je možné, že mezi učiteli mateřských škol a základních škol je takový propastný rozdíl? Můj náhled je, že v mateřských školách si pedagogové ještě dovolí hrát, tedy být v té inspiraci a kreativitě, což je umění. Mají to dokonce i ve svých  osnovách. Kdežto když přijdeme na základní školu, tak cílem už není primárně rozvíjet umění života, ale primárně je potřeba se naučit určitý řád, určité instrukce. Naučit se dobře pochopit určité příkazy, správně pochopit, co je etické, a to znamená, že už je tu někdo „větší“, než žák. Protože ten větší, ten už to ví a je potřeba žáka příkazy a instrukcemi de facto donutit.

Proto vlastně když se učitelé ptají, proč se těžko zvládají děti sedmé a osmé třídy, že nejsou “poslušné”, tak odpověď je velmi jednoduchá: všichni učitelé, kteří umějí inspirovat, koučovat a delegovat zodpovědnost žákům, s tímto problém většinou nemají. Protože žáci v tomhle věku už chtějí, aby jejich učitel byl plnohodnotným mentorem.   Tohle „zvětšení se“ učitele zabrání dostatku inspirace a koučování a škola je potom založena primárně na příkazech a instrukcích: „Toto je dobře a toto není dobře.“

Tady vidím jeden z důsledků, že děti zlobí, nebo jsou “neposlušné”, hyperaktivní. Už v pojmenování samotném je určité hodnocení, jak to celé má být, jak to ochočování má probíhat. Děti, které „zlobí“, tím na nevědomé úrovni jen říkají: „Prosím, respektujte mě. Prosím, nechte mě se rozvíjet. Prosím, radši inspirujte, mě to nudí. Prosím, respektujte mou osobnost.“ A někdy tam může být dokonce i vzkaz: „Já bych potřeboval Váš zájem, prosím, na něco se mě zeptejte, můj názor je také důležitý….“

Učitelé bez masek

Ve čtvrtém pokračování kurzu vzdělávání učitelů v koučinku při provádění cvičení, kdy jsme se jeden druhému dívali vědomě do očí, řekla jedna paní učitelka památnou, šokující větu: “Vy tu učíte lidi, aby si nasazovali masky.“

Je jisté, že ONA se v tu chvíli učila nasazovat si masku, protože neměla odvahu, měla strach, že by se odhalila sama před sebou. Záměr cvičení je totiž podívat se vzájemně do očí, aby se ti dva lidé opravdu setkali, aby se setkaly dvě osobnosti, aby v očích druhého zahlédly něco důležitého: „Takto to teď mám, takto teď žiju, tak teď jsem.“ Někdo má v sobě nějaké bolesti, proto je pro něho těžké se podívat druhému do očí. Nechce, aby v jeho očích bolest byla vidět. Důvodem je, že jsme se naučili, že nemůžeme ukazovat, že jsme zranitelní, a že když už to ukazujeme, tak říkáme: „Pojďte mě litovat, já jsem tu oběť.“ Ale ukazovat zranitelnost v tom sebe-přijetí “já jsem zranitelný”, to je jeden z dlouhodobých procesů. A při tomto cvičení mu ten druhý dává sílu.

Je dobré říci, že tahle paní učitelka to celé dochodila. Po dvou letech se účastnila jednoho setkání, které jsem vedl. Ona tam seděla s neuvěřitelnou pokorou, ještě se úplně nezapojovala, nebyla ještě tak otevřená o těch tématech hovořit nahlas, ale udělala obrovský skok. Vnitřně si řekla: ono je to správně, já to jenom neumím. A hledá si dál tu svou cestičku. Je to proces. A já ji gratuluji, že v sobě našla odvahu do něj jít.