Lidové noviny: Ať jsme tlustí na tři prsty

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 4.9. pod názvem Ať jsme tlustí na tři prsty v Lidových novinách. Zamýšlí se v něm nad výchovou ke konzumerismu jako významným rysem západní kultury.

Evropu neohrožuje migrační krize, nýbrž dobrovolné snižování vlastní schopnosti přežít vpravdě přihlouplou výchovou k bezbřehé konzumaci.

Moje babička pocházela ze slovenskočeského pohraničí, z chudé podhorské oblasti, kde ještě ve 20. letech 20. století vládla negramotnost a život se odehrával podle staletí známého vzorce, v němž nedostatek hrál roli nejsilnějšího determinantu lidského života. Jako člověk z chudých a materiálně prostých poměrů, jenž zažil skutečný hlad, pociťovala protiklad nedostatku v nadbytku alimentárního typu. Ačkoliv sama byla skromná a nejedla více, než musela, vnoučata ráda vykrmovala, neboť podvědomě stále cítila hlad z dětství a věděla, že dítě, které má zásobu tuku, má vlastně užitečnou rezervu. Vždy se proto mírně s obavami vyjadřovala, pokud bylo některé její vnouče hubené. Z hlediska její životní zkušenosti to pro její genom přinášelo rizika.

Dovolit si obžerství? 

Moje babička jednala podle principu antifragility (proti křehkosti), jenž Nassim Nicholas Taleb rozpracovává ve své poslední stejnojmenné knize. Jde o princip reakce organismů (i lidí a společenských systémů) na základě určité dávky stresu (tlaku, poškození), jenž nevede k poruše, nýbrž k růstu. Mezi jednu z podmínek antifragility patří podle Taleba i určitá rezerva, kterou jednotlivec či systém disponuje, aby ji následně mohl investovat právě v případě, kdy si to zátěžová situace žádá.

Babička byla antifragilní jedinec a dožila se v dobrém rozpoložení vysokého věku. Během jejího života se diametrálně změnily podmínky a nedostatek jídla, stejně jako jakýkoliv materiální nedostatek, nahradil nadbytek. Všudypřítomný, neodbytný, dusivý a v pravém slova smyslu debilizující nadbytek. Běžná letní dovolená s rodinou poskytuje k tomuto konstatování řadu empirických zkušeností, které – v konfrontaci s dostupnými daty – poskytují dost důkazů o tom, že se z podvědomého budování antifragility na základě vytvoření rezerv pro horší časy stala chronická a na úrovni jednotlivců i systému nereflektovaná porucha vedoucí k přesnému opaku, tedy ke křehkosti ohrožující budoucnost této společnosti velmi nebezpečně. U obezity jako projevu slabosti nejde už o varování, jde o realitu pandemických rozměrů.

Ale zpět k dovolené. Samotná sémantika slova „dovolená“ ukazuje, jak hluboko je v pomyslném kódu české kultury uložena potřeba dopřávat si. Jednou z velmi asociativních interpretací dovolené je možnost v tomto období „dovolit si“ evidentně víc, než je běžné (ve srovnání s angličtinou, kde výrazy „vacation“ či „leave“ označují prosté volno a výraz „holiday“ posvátnost okamžiku).

Jakkoliv lze naplnění tohoto nadstandardu pojmout v podstatě neomezenými prostředky, středostavovské evropské rodinky se prostě drží základny potřeb i lidského libida a dovolenou spojují s potřebou dovolit si jakýsi nadstandard, zejména v krmení se. Obrázky, které se naskýtají, chvíli připomínají docela zábavný sitcom či reality show, nicméně po chvíli člověka smích přejde. Oni vážně nevidí problém. Problém spočívá v tom, že zatímco v dětství mé babičky znamenalo „dovolit si“ na chvíli zvýšit nuzný standard, v dobách běžného nadstandardu nejde o úlevu či tvoření rezerv, nýbrž o zvyšování míry obžerství a v přímé úměře s tím snižování životaschopnosti a ubíjení budoucí prosperity.
Přehlídka dospělých, z nichž jen málokdo netrpí nadváhou a celá řada je silně handicapovaných obezitou, je sice smutná, ale dospělý je odpovědný sám za sebe, tudíž mu lze mít za zlé jen to, že s velkou pravděpodobností zatíží neúměrně zdravotní systém a že se v době, kdy v Jemenu umírají malé děti na podvýživu, nacpe k prasknutí a klidně spoustu jídla znehodnotí, aniž by musel. Jen proto, že si zaplatil právo na „all you can eat“.

Dovolit si střídmost a pohyb 

Když ale vidíte malé děti, mezi nimiž je nadváha natolik častá, ze už jim to nepřipadá jako diferencující znak, kterak se pod přihlouplou blahosklonností rodičů permanentně cpou sloními dávkami cukru (pravda, umně maskovaného v rozmanitých podobách) a z přecpání krkají nad hromadami tuku servírovanými v podobách neméně „nápaditých“, stáváte se svědky zločinu převlečeného za dočasnou radost s krutými a doživotními následky. Nikoliv pro pachatele – rodiče, nýbrž pro oběti – děti.

Rodiče bohužel páchají zločin na dětech tím, že jim jdou sami příkladem. Podle nedávné výzkumné zprávy Public Health England, o níž informoval The Guardian, se 41 procent Britů ve středním věku vypne k výkonu deseti minut rychlejší chůze, a teď se podržte, jednou za měsíc. Cítíte se podle Britů „fit enough“? Pak vězte, že Světová zdravotnická organizace řadí Česko na špici obezity v Evropě. Společně s Británií. Takže s životosprávou jsme na tom podobně.

Pointa je, že i přes genetický vliv na závislost je obezita, jako jeden z jejích projevů, způsobena výchovným vlivem. Závislost lze vytvořit na jídle i na pohybu. Rodiče s vadnou životosprávou mohou stěží vychovávat zdravé děti. V souladu s mojí babičkou, která „si dovolila“, aby byla antifragilnější, by současní rodiče měli pojmout dovolenou jako kompenzaci toho, co jim v běžném životě chybí. Na rozdíl od jídla, které chybělo mé babičce, je to pohyb. Toho ona měla dost a dost. A střídmost. A pocit hladu. A zadostiučinění, když přiměřená strava následuje přiměřený výkon.

Výchova je postavena na vzorech chování a z toho titulu klade nároky zejména na toho, kdo vychovává. Pokud vám skutečně záleží na budoucnosti vašich dětí, musíte chtěl nechtě začít pracovat na své vlastní přítomnosti. Zejména o dovolené.