Lidové noviny: Jak nalézt skutečnou míru inflace vzdělání

ilustrační foto. by clemsonunivlibrary (flickr.com) (CC BY-NC 2.0)

Publikujeme polemickou reakci Jiřího Zíky, ředitele Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat), na komentář Ondřeje Šteffla, poukazující na to, že se zvýšil počet neúspěšných maturantů oproti loňskému roku a my nedokážeme v důsledku chybějících statistických dat určit příčinu. Text vyšel 3.6. v Lidových novinách. Komentář Ondřeje Šteffla, který vyšel v Lidových novinách pod názvem Státní pokusy na našich dětech, si můžete přečíst ZDE.

V Lidových novinách byl publikován článek Ondřeje Šteffla Státní pokusy na našich dětech (LN 23. 5.). Nemohu některé výroky a tvrzení uvedené v článku ponechat bez reakce.

Hned v úvodu se autor dopouští flagrantní výrokové chyby, když předkládá rozsáhlý přehled zvýšení neúspěšnosti. Neuvádí totiž základy pro prezentované procentní hodnoty. Je to jen nedůslednost, nebo záměrná manipulace? Vždyť tvrzení, že v matematice neuspělo 24 procent maturantů, bez upřesnění, z jakého základu se oněch 24 procent počítá, je zcela zavádějící. Ve skutečnosti jde o 24 procent z 30 procent maturantů, kteří si matematiku jako druhý povinný předmět zvolili, správně tedy cca 8,6 procenta. A stejně chybná interpretace je použita u všech předmětů druhé povinné zkoušky. 

Stejně tak autor bez udání celkového počtu maturujících uvádí, že test z češtiny letos nezvládlo o dva tisíce osm set dětí více než v minulém roce. Rozdíl v uváděné procentní neúspěšnosti je 3,8 procentního bodu. Z údajů uvedených v článku tedy vyplývá, že počet maturantů, z něhož autor ke svému závěru dospěl, je cca 73 700.

Přitom v letošním roce konalo zkoušku z českého jazyka a literatury v řádném termínu, pro nějž je procentní neúspěšnost vypočtena, jen 65 430 maturantů. Je tedy autor špatný matematik, nebo zdatný manipulátor? Autor článku je také přesvědčen (nebo se aspoň tak tváří), že většina žáků, kteří letos v didaktickém testu z češtiny neuspěli, by v minulém roce uspěla. Skutečně může prokázat, že se jedná o srovnatelnou skupinu žáků? 

Co ukazuje nárůst neúspěšnosti
V další části autor fabuluje a předkládá několik tvrzení, která ho nakonec dovedou, jak on píše, k šokujícímu zjištění, že ředitel centra otevřeně připouští, že maturita může být každý rok jiná. Už jen to, že svá tvrzení o nesrovnatelnosti testů zakládá na pouhém konstatování změny procentní neúspěšnosti, je z testologického hlediska pochybné. Autor článku zcela jistě ví, že procentní neúspěšnost sama o sobě nic o nesrovnatelnosti nevypovídá. Je to totiž podobné, jako kdybychom řekli, že v loňském roce si vybralo nepovinnou hodinu tělesné výchovy 36 procent žáků, z nichž 5 procent je menších než 150 cm, a v letošním roce 30 procent žáků, z nichž 3 procenta je menších než 150 cm, a usoudili, že se nám žáci zmenšují. U maturity se totiž mění nejen podíl maturantů na populačním ročníku, ale i podíl účasti jednotlivých oborů vzdělání na maturitním ročníku a významně se také mění podíl volby jednotlivých předmětů druhé povinné zkoušky. 

Dalším faktorem ovlivňujícím neúspěšnost, který lze nad veškerou pochybnost prokázat, je vliv kontrolní činnosti ČŠI. Podle tvrzení, a dovolím si nyní obecně manipulativní výraz většiny ředitelů, protože mi to skutečně většina těch, se kterými jsem mluvil, tvrdila, přicházejí ze základních škol žáci rok od roku hůře vybaveni vědomostmi a zejména pak pracovními návyky. I to může být příčinou meziroční změny neúspěšnosti. Co tedy nárůst neúspěšnosti skutečně ukazuje? 

Náklady na otevřené úlohy se vyplatí
Nikterak mě nepřekvapil autorův názor na otevřené úlohy. Že otevřené úlohy, v nichž si žák nevybírá z nabízených možností, ale musí prokázat produktivní dovednosti (ne vždy odpovídá pouze jedním nebo dvěma slovy), mnohem lépe ověřují vědomosti a lépe rozlišují, lze prokázat na širokém spektru dat výsledků z maturitní zkoušky a dalších evaluačních projektů. Že je tato metoda dražší? Ano, to je. A proto nijak nepřekvapí, že proti ní brojí společnosti, které deformují školství pasivním testováním s použitím testů tvořených pouze uzavřenými úlohami. Taková praxe totiž nevede k ničemu jinému než k nacvičování na testy. Žáci se neučí, jen trénují na testy. Navíc, pokud pak testy nejsou v souladu s rámcovými vzdělávacími programy, nezbývá žákům nic jiného než si zaplatit doučování, pohříchu většinou u společností, které vlastní testování provádějí. Kdyby otevřené úlohy pomohly jen od této praxe, byla by jejich vyšší nákladovost opodstatněná. 

Do značné míry rozumím osobní motivaci autora k sepsání takového článku. Dovoluji si ale připomenout, že Cermat, na rozdíl od ostatních, je pod trvalou veřejnou kontrolou a jeho práce je v každém maturitním termínu kontrolována nezávislými expertními skupinami. Odvádějí tedy všichni tito lidé nekvalitní práci? 

Společná část maturitní zkoušky byla spuštěna v roce 2011. Cermat však více než 10 let shromažďuje a vyhodnocuje data z projektů, které monitorují kvalitu vzdělávání ve středních i základních školách. Považuji za velmi významné, že současnému ministrovi školství nejsou tyto výstupy lhostejné. Chce založit rozhodovací proces o dalším směřování vzdělávacího procesu i na jejich seriózních analýzách. Jedině tak lze totiž získat objektivní informace o skutečné míře inflace vzdělání. Nikoli z mediálního obrazu, který dnes vytváří relativně úzká skupina tzv. odborníků na školství.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

66 komentářů k "Lidové noviny: Jak nalézt skutečnou míru inflace vzdělání"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz