Lidové noviny: Jak učit děti tak, aby v práci viděly smysl

ilustrační foto. by Thomas Hawk (flickr.com) (CC BY-NC 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 20.7. v Lidových novinách pod názvem Ať žije dětská práce. Věnuje se roli práce v současné společnosti a proměně vztahu, kterou k ní má právě dospívající generace.

Sousloví „dětská práce“ je orámováno hrůzyplnými asociacemi. Tento komentář ale není o otrocké práci dětí, které k ní byly násilím přinuceny. Je o práci dětí, které vyrůstají v relativním blahobytu a svobodě, a o jejím smyslu v životě. Smyslu, který zřejmě brzy bude třeba radikálně redefinovat.

Hodně se mluví o tom, že současná dorůstající generace Z (narození okolo milénia) má významně odlišný vztah k životu a jiná očekávání. Lidé, kteří dospěli do produktivního věku v předchozích dvou dekádách, považovali práci velmi často za prostředek seberealizace. Vyrostli v podmínkách, které je motivovaly k tomu, aby se – jednoduše řečeno – měli lépe než jejich rodiče. Odtud silná orientace na výkon.

Iluze komfortu a bezstarostnosti

Generace dnešních dětí a dospívajících se nachází v jiné situaci. Bez ohledu na to, zda je rodiče dokázali zajistit na celý život, nebo zda jejich rodiče balancují tři výplaty od sklapnutí dluhové pasti, majorita dětí je obklopena iluzorní zónou komfortu, kterou charakterizuje úplná existenční bezstarostnost i relativní dosažitelnost atributů sociálního úspěchu, jako je možnost mít alespoň nějaký kus značkového oblečení, smartphone a profil na FB. I přes rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými, atributy štěstí tohoto dětského světa jsou relativně dosažitelné. Pravděpodobně toto vede dnešní dospívající generaci k tomu, že její motivace překonávat limity svých rodičů není nijak zvlášť vysoká. Mají to, co si myslí, že je k životu potřeba, jistě si to chtějí udržet, ale nepotřebují budovat zase o tolik víc. Daleko častěji mají naopak potřebu svůj život orientovat na životní „štěstí“, což předpokládá, že nebudou „smrdět“ v práci od rána do večera. Naopak očekávají, že práce bude naplňovat pouze nezbytně nutnou část jejich času vezdejšího a zbytek budou moci věnovat kratochvílím.

Tato představa není nutně špatná. Její princip je zdravý: stačí se podívat kolem sebe a uvědomit si, kolik z „devadesátkových“ yuppies dostihla ztráta smyslu jejich snažení, aby se „na stará kolena“ učili tento smysl znovu najít a začít žít jinak, což je často velmi svízelné.
Problematické ale je, do jaké míry budou dnešní dospívající schopni zajistit si tu kvalitu života, na kterou si zvykli. Vyrostli totiž v přesvědčení, že stačí udržovat mírný oheň pod kotlem a polévka bude stále stejně dobrá. Rodiče se – často jen kvůli vlastnímu nemalému odříkání – snaží vytvořit jim dostatečnou zónu komfortu a úplně zapomněli na to, že je tak zbavují zcela přirozeného instinktu umět se o sebe postarat.

Prázdniny – aby děti mohly pracovat na poli

Nastupující generaci hrozí problém. A to nejen kvůli vlažnému vztahu k práci. Vlivem automatizace a computerizace se významně změní sociálně-ekonomické prostředí, a tím pádem i vztah člověka k práci. S velkou pravděpodobností se výrazně zvýší pracovní variabilita a výrazně také vzroste potřeba si vlastní práci vymyslet. Ani na jedno nastupující generace nikdo cílevědomě nepřipravuje. Během tzv. Roku technického vzdělávání se debatuje o rehabilitaci dílen ve školách. Představa, že svět práce pro dnešní generace bude reprezentovat pilník, dláto a šroubovák, je scestná.

Pokud chceme do škol vrátit skutečnou, funkční výchovu k práci, musíme jí dát podobu, kterou práce skutečně nabývá, a ty prvky, které jsou ve světě práce skutečně potřebné a také žádoucí. To ale škola nedělá, i proto se EDUin rozhodl realizovat projekt Extra třída. Žáci si vyberou, co chtějí dělat, vše společně naplánují, zorganizují, realizují. Ať už rekultivaci parku, nebo třeba fotografickou výstavu o městě, v němž žijí. Vždy s velkým podílem manuální práce…

Je vtipné, že prázdniny původně sloužily k tomu, aby se děti mohly podílet na sklizni, tedy aby byly uvolněny pro práci. I to ilustruje, jak se svět změnil: práce na polích zcela zmechanizovala, prázdniny však zůstaly a ve věku volného času získaly nový smysl. Je škoda pro nás všechny, že si část toho původního neudržely. Když jsem byl před lety v Estonsku, teenageři od věku nějakých 14 let hledali zcela automaticky práci, kterou mimochodem zprostředkovává i stát. Ale jeho asistence není třeba. Jeden můj známý, vysokoškolský pedagog, dal dětem za úkol připravit s omezeným rozpočtem večeři pro rodinu. Já jsem se dopustil teroru na vlastním dítěti: v 11 letech chodí na brigádu a zkouší, co to znamená „práce“…

Drtivá většina rodičů si přeje, aby práce jejich děti bavila. Otázka je, jestli dělají dost pro to, aby děti v práci našly smysl. Nejde v žádném případě jen o zábavu. Práce znamená také ochotu převzít odpovědnost za sebe a své okolí. V konečném důsledku je ochota a chuť pracovat tím, co stále činí pokrok pokrokem a společnost společností.

Masaryk tvrdil, že práce je láska. Nepochopitelné spojení? Já v něm smysl vidím.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

10 komentářů k "Lidové noviny: Jak učit děti tak, aby v práci viděly smysl"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz