Lidové noviny: Ne, nebude líp, nevěříme tomu

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vychází z nedávného průzkumu Pew Research Center, nezávislé výzkumné instituce z Washingtonu, ta v šesti evropských zemích monitorovala náhled obyvatel na vlastní možnosti a možnosti příštích generací. Ten podle všeho není příliš pozitivní, Evropané totiž podle uvedeného průzkumu ztrácejí víru v sebe sama a už to samo o sobě může mít nakonec předurčující vliv na to, jak se bude příštím generacím dařit. Komentář vyšel 8.6. v Lidových novinách pod názvem Aby bylo líp, musíme tomu věřit.

Ztráta víry v budoucnost nepostihuje jen krátkodobé politické nálady v ČR, ale celou Evropu 

Předvolební slogan hnutí ANO zněl „Ano, bude líp“. Reagoval evidentně na fakt, že český volič přestal věřit etablovaným politickým stranám, a záměrem bylo nabídnout alternativu, jež mu navrátí jeho víru v budoucnost. Autor pravděpodobně netušil, jak aktuální je. Ztráta víry v budoucnost totiž nepostihuje jen krátkodobé politické nálady v ČR, ale celou Evropu. A to nejen s ohledem na důvěru v politické strany. Evropané totiž přestali věřit nejen ve vlastní budoucnost, ale i v budoucnost svých dětí. A vlastně sami v sebe. 

Zajímavé svědectví v tomto ohledu přinesl nedávný průzkum Pew Research Center, nezávislé výzkumné instituce z Washingtonu. V dubnu tohoto roku provedli rozsáhlý průzkum v šesti největších zemích EU zaměřený na postoje jejich občanů vůči politické situaci a vůči EU samotné. Nejen že se potvrdila nedůvěra v tradiční strany, ukázalo se něco mnohem varovnějšího: překvapivě silná většina respondentů se domnívá, že „dobře už bylo“ a že nastupující generace dospívají do světa, v němž se budou mít hůře než jejich rodiče. V Německu či Polsku věří ve své děti 34 procent obyvatel, ve Francii a Itálii pouze 14 a 15 procent! 

Za poslední dekády, a možná století, se evropská civilizace pravděpodobně poprvé dostala do situace, kdy ztrácí víru sama v sebe. Bruce Stokes z Pew při prezentaci výsledků na OECD Fóru v Paříži minulý týden sice připustil, že ke srovnání nemá potřebná data, nicméně mnohé můžeme vyvozovat nepřímo. 

Vytvářet lepší budoucnost
Generace našich rodičů, prarodičů a praprarodičů totiž uvažovala a jednala s pocitem, že budoucnost, kterou vytvářejí pro své děti, bude lepší než realita, kterou sami zažívají. Rostla životní úroveň, prudce se zlepšila zdravotní péče, dostupnost vzdělání, sociální jistota, materiální bohatství. A dokonce navzdory tomu, že v průběhu minulého století došlo ke dvěma apokalyptickým válkám a Evropou prošly děsivé totalitní tendence, jeho konec se přece jen nesl duchu happy endu: zvítězila demokracie nad despocií, právo nad bezprávím, ekonomická prosperita nad stagnací, soudržnost nad nepřátelstvím. Alespoň deklarativně a na několik bezstarostných let. Navíc milénium jsme oslavili zřízením nové dimenze pokroku a svobody, internetu. 
Jenže něco se stalo, něco, co zásadně ohrožuje samotnou budoucnost. Ekonomická krize, rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými, strach ze slábnoucího vlivu Evropy na dění ve světě, konflikty na jejím území a řada dalších, subtilních faktorů přinesly strach. Přesnou analýzu asi nikdy nikdo nepodá, protože ztráta víry není racionální, je pocitová. Evropané každopádně pijímírně jedovatý koktejl, jehož dlouhodobým užívánímmůže dojít ke skutečné rezignaci a naplnění současné deziluze. 

Výchova k přežití 
Žádná ekonomická krize, a dokonce ani válka, nemohou mít tak devastující dlouhodobý vliv na rozvoj společnosti jako ztráta víry v lepší svět. Bruce Stokes, ekonom, mluvil o tom, že lidé v takové situaci velmi pravděpodobně nebudou ochotni investovat, podnikat, riskovat, ale spíše šetřit, hledat podle nich ztrácející se jistoty a bezpečí. Z ekonomického hlediska je to cesta k bezvýznamnosti. Na přímou otázku, co to ale udělá se společností ze sociálního hlediska, si odpovědět netroufal. 

Zkusme si takovou dystopii načrtnout. Jak budete vychovávat své děti, v jejichž budoucnost nevěříte? Pravděpodobně i pro ně budete hledat jistoty a bezpečí, protože se o ně budete strachovat, budete je vést k tomu, aby hledaly cestu, jak se co nejlépe zajistit, budete je nabádat, aby myslely především na sebe a na nejistotu, v níž budou žít, budete je zrazovat od toho, aby zdravě riskovaly a pokoušely se budovat, jít vlastní cestou, natož cosi ve společnosti měnit, či dokonce rebelovat. Nehas, co tě nepálí, a co je doma, to se počítá… 

Jenže to je přesně stejný model chování, jaký praktikují lidé v totalitách, jejichž stejným průvodním rysem je nedůvěra v budoucnost, soustředění se na vlastní, soukromé zájmy a obava z toho, že každá iniciativa vybočující z řady bude po zásluze potrestána. Žádná politická strana, natož ta Babišova, nedokáže změnit společenský „mind set“. Je to přesně naopak, přesvědčení společnosti mění politiku. Jsme-li tedy skutečně přesvědčeni, že se naše děti nebudou mít lépe, velmi pravděpodobně se tak stane. Vinu za to ale poneseme sami.