Lidové noviny: Neřešme povinnou četbu, dejme výuce literatury smysl

ilustrační foto by Pedro Ribeiro Simões (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka, který vyšel 24.10. v Lidových novinách pod názvem Víme, jak naučit děti číst. Text reaguje na nedávno uveřejněný seznam literárních žánrů a autorů k didaktickému testu z českého jazyka a literatury určený pro maturanty. Opět se díky tomu v médiích otevřela debata o tom, jak učit děti literaturu a jak jim k ní budovat vztah. Na vystoupení Josefa Soukala z Asociace středoškolských češtinářů se můžete podívat ZDE (209 minuta záznamu), další texty Tomáše Feřteka k tématu si můžete přečíst ZDE a ZDE. Ve středu 4.11. se v EDUpointu na Staroměstském náměstí koná od 16.45 debata o maturitním literárním kánonu (ZDE).

Debatovat dnes o zrušení či nezrušení povinné četby je asi tak případné, jako se v čase spalovacích motorů dohadovat, jestli líp táhne mula, nebo osel. Nepředpokládám totiž, že by tématem debaty vážně bylo to, „jak donutit ty dnešní fracky, aby si přečetli Babičku“. Spíš, ať si o povinné četbě myslíme cokoli, jde všem diskutujícím o to, aby i příští generace vnímaly literaturu jako způsob, jak nahlédnout do mentality doby, ať už minulé, nebo současné. Pokud to tak je, mám dobrou zprávu. Způsob, jak toho dosáhnout, existuje a v mnoha školách se používá.

Známá cesta k dobrému cíli

Už před čtyřmi lety jsem se zúčastnil debaty o čtenářství, kde učitelé pojmenovávali, co se jim dlouhodobě osvědčuje. Překvapivě to není nijak komplikované. Především je nutné se přestat vymlouvat na rodinu, která dětem nečte. Od toho je učitel profesionál, aby „rozečetl“ i dítě, které doma ještě knížku nevidělo. K tomu je potřeba budovat vztah ke knihám co nejdřív, od mateřské školy a pak hned od první třídy. Na druhém stupni, kdy se začíná učit literární historie, už je pozdě.

Aby se podařilo takový vztah nastartovat, je nutné, aby si dítě i ve škole mohlo vybrat jakoukoli knihu. Tedy i kousky, které si učitelé oškliví jako škvár. Je to důležité proto, aby vnímalo čtení jako svoji vlastní zajímavou činnost, a ne jako nátlak dospělých. Na kultivaci vkusu je dost času později. Má-li mít žák vztah ke knihám, musí být knihami obklopen, musí vidět, že pro dospělé je běžné číst. Proto by měla být v každé třídě knihovnička, s níž budou učitelé denně pracovat. A je dobré vytvářet ve škole kouty, kam se lze s knihou nerušeně odložit. Ne každý má něco takového doma.

Viděl jsem na více školách na chodbě běžně dostupnou knihovnu, kde každá kniha je na hřbetě označena nálepkou, která říká, pro jakou věkovou kategorii je určena. Kdokoli může číst cokoli, někdo se ale cítí na knížky pro starší, někdo cíleně čte ty „menší“. A konečně, každá škola si musí uvědomit, že učiteli čtení nejsou jen češtináři a nelze nechat výuku čtenářské gramotnosti jen na nich, protože ve čtení nejde jen o porozumění beletrii, ale i odborným textům. Tohle bývá na většině škol problém, protože učitelé jiných předmětů se odmítají čtenářstvím zabývat.

Za dva týdny se v pražských Kunraticích koná Festival pedagogické inspirace, který je minimálně z poloviny věnován čtenářství a čtenářským dílnám. Dnes je to pro školy silné téma. Mimochodem, úryvek ze čtenářského deníku, který debatu odstartoval a v němž desetiletý kluk konstatuje, že Babička je fakt nudná a není v ní žádná akce, je velmi pravděpodobně výsledkem takové dílny. Tam se totiž učitelé snaží, aby dítě bylo schopné formulovat, co při čtení cítí, co si myslí o postavách, jestli by tu knížku někomu doporučilo. Buduje se tak osobní vztah ke knihám.

Takže není na místě se pohoršovat nad tím, že páťáka zaujala jen „po světnici šukající babička“. Naopak je třeba ocenit, že je schopen vyjádřit názor a postoj, je schopen ho gramotně napsat, protože teprve pak se s ním dá bavit i tom, co je na té knížce zajímavého.

Smysl versus povinnost

Cesta ke čtenářství vede přes inspiraci a podporu. A naopak nejjistější způsob, jak odnaučit děti číst, jsou povinné seznamy četby, pokud možno celostátní. A je dobře, že zatím nic takového neexistuje. Jednotlivé školy mají velmi různé seznamy četby a různě pracují i s onou povinností. Leckdy seznamy vznikají i tak, že učitelé do nich přinesou ty knihy, které považují za důležité, a žáci či studenti ty svoje. Výsledkem je společně dohodnutá povinnost.

To „společně“ je klíčové slovo. V současné škole totiž není rozpor mezi kreativitou a povinností, jak soudil před týdnem Ondřej Neff v komentáři pro tyto noviny. To, co je třeba smířit a nebývá to snadné, je povinnost a smysl. Jestli se dnešní žáci opravdu něčím liší, pak tím, že se ptají po smyslu toho, co dělají. Protože to, co dělají mimo školu, jim smysl dává, proto tomu dají často přednost. Pokud na debatu o smyslu čtení rezignujeme a vystačíme si s povinným seznamem klasiků, bude reakce rychlá a předvídatelná. Do měsíce budou sociální sítě plné obsahů povinných děl a maturanti se budou dál chlubit, že mají maturitu za jedna, i když četli v životě jen tři knížky. A česká škola dál pojede na oslu prostředkem informační dálnice.

Přesně to hrozí kvůli zatím jedinému celostátnímu seznamu, který před dvěma týdny vydal Cermat, organizující maturitní zkoušky. Jde o sto dvacet děl české a světové literatury, které lze zkoušet v maturitním testu. Stačí do něj nahlédnout, aby bylo jasné, jak medvědí služba to je pro literaturu a vzdělanost.

Nejaktuálnější autoři jsou tu z konce minulého století. Co ten seznam studentům fakticky říká? Literatura je mrtvola, na níž se už půl století nepohnul ani chlup. Co říká učitelům? Na moderní literaturu se vykašlete. Tohle přesně je logika a důsledek povinných seznamů. Takže zbývá jen doufat, že učitelé jsou soudní a ten vzkaz neposlechnou.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

1 komentář k "Lidové noviny: Neřešme povinnou četbu, dejme výuce literatury smysl"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Vladimír Stanzel
7 months 24 days ago
Je zajímavé, jak pan Feřtek dokáže neomylně „pokazit“ text, se kterým by jinak bylo možno souhlasit. Poslední dva odstavce a závěr jim předcházejícího jsou totiž plné v lepším případě nepochopení, v horším lží a manipulací. Podívejme se na ně blíže: 1) „Pokud na debatu o smyslu čtení rezignujeme a vystačíme si s povinným seznamem klasiků, bude reakce rychlá a předvídatelná. Do měsíce budou sociální sítě plné obsahů povinných děl a maturanti se budou dál chlubit, že mají maturitu za jedna, i když četli v životě jen tři knížky.“ zveřejněný seznam se týká didaktického testu, tedy jedné třetiny maturity z ČJaL,… Více »
wpDiscuz