Lidové noviny: Študáci, kantoři a Cermat

Publikujeme text Jaroslava Veise, novináře a spisovatele, který vyšel 1. 6. v Lidových novinách. O roli maturity ve vzdělávacím systému, důsledcích technokratického přístupu Cermatu, které se projevují ve školách a mýtu, podle něhož je smyslem vzdělání zvýšit si šance k uplatnění na pracovním trhu.

Na trpělivost už není čas. O řešení si říkají nejen maturity

Brzy poté, co byla ve druhé půli 19. století zavedena v českých zemích standardizovaná závěrečná zkouška zvaná maturita, jejímž smyslem bylo nejen potvrdit ukončení středoškolského vzdělání, ale také poskytnout vstupní glejt ke studiu na univerzitě či jiné vysoké škole, začalo se jí trochu nadneseně říkat zkouška dospělosti. Na sklonku druhé dekády století jedenadvacátého už se to neříká. Zato bychom mohli současné státní maturitě bez velké nadsázky říkat zkouška trpělivosti. Což je jen velmi nepatrná narážka na sporné řešení jedné úlohy z didaktického testu z češtiny, oné příslovečné kapky, kterou přetekl džbán trpělivosti s Jiřím Zíkou, ředitelem společnosti Cermat.

Právě nefungování této společnosti, která státní maturity v roce 2011 porodila a od té doby s láskou téměř opičí i hýčká, je příčinou, proč se v posledních letech vždy v půli května stává něco tak tradičního a obyčejného, jako je maturita, předmětem sporů a zpochybňování. Jde jenom o ni a její nepodařenost, nebo si skrze ni vyřizujeme účty s celým školským a vzdělávacím systémem, jeho zmítáním se ode zdi ke zdi, neschopností reagovat na skutečné potřeby svých svěřenců – žáků a studentů – a zároveň až gumovou schopností přizpůsobovat se právě vládnoucí ideologii či převládající tendenci? Anebo je to dokonce jen drobounká cihlička tématu přesahujícího Česko, totiž současného sporu mezi technokratickým a liberálním pojetím vzdělání, který je globální? Ten rozhodně není jen záležitostí akademickou, nýbrž především politickou.

Vládnoucí elity a rovněž ty, které rozhodují o směřování globálního hospodářství, se dnes utvářejí s  výjimkou snad jen Severní Koreje nikoli rodově, nýbrž meritokraticky – a právě kvalita vzdělání v tom hraje rozhodující roli.

Test náš vezdejší

Leč zpátky domů. Lze se obávat, že náš současný problém nespočívá jen v tom, že maturitními testy z matematiky neprošel každý pátý z  testovaných a didaktický test z  češtiny neudělal každý desátý. Nejdůležitější nejspíš není ani to, že organizace Cermat vykazuje stabilně po celou dobu své existence míru chybovosti, s níž by sama neuspěla ani u zkoušek z pravidel požární bezpečnosti, natož u maturity. To vše totiž lze napravit pečlivější přípravou testů lépe vybranými autory plus kvalitnějším pracovním týmem Cermatu. (Mimochodem, figurku jak z knížky Študáci a kantoři ze sebe udělal ředitel Zíka, když žádal pochopení pro svůj e-mail s hrubkami rozeslaný do škol, jímž vysvětloval chyby v zadání testu, neboť ho psal ve stresu. Co by asi řekl studentům, kteří by žádali pochopení chyb, které v jeho testech udělali, neboť zkoušku dělali ve stresu?)

Zásadní problém je však technokratický přístup, s nímž Cermat připravuje testy bazírující na odborných pojmech a nuancích, jež rozezná pouze znalec, nejlépe pět znalců po důkladné odborné debatě. Vždyť například testovat větnou skladbu má smysl pouze tehdy, má-li test sloužit k ověření toho, zda student dokáže s jazykem pracovat a ne jazyk jen odborně popisovat.

Důsledkem přístupu Cermatu (a možná nejen jeho) pak je, že škola ztrácí svůj přirozený smysl a místo toho, aby žáky vzdělávala, připravuje je pouze k tomu, aby prošli testy sestavenými z otázek, na které se jich v životě už nikdo nezeptá.

Původní smysl maturit jako standardizované zkoušky se tak podařilo po sto sedmdesáti letech proměnit v standardizovanou karikaturu sebe sama. Stín té karikatury ovšem padá na vzdělání jako takové.

Mýtus uplatnění na trhu

Lze se rovněž obávat, že technokratický přístup ke vzdělání obecně a ověřování znalostí zvláště souvisí jedním z novodobých mýtů, podle něhož smyslem vzdělání je zvýšit si co nejvíc šance k uplatnění na pracovním trhu. Je to však jen jeden z jeho dílčích cílů. Smyslem vzdělání je naučit se tvořivě myslet, vnímat svět ve všech kontextech a v éře téměř absolutního přístupu k informačním zdrojům také naučit se vyhledávat ty relevantní a orientovat se v nich. To všechno se špatně měří pravítkem, voltmetrem, natož výběrem správné varianty z možností A až D. Stejně jako další „soft skills“, měkké dovednosti, jako jsou kromě zmiňovaných věcí třeba týmová práce, umění vyjednávat, vnímání etických norem. K uplatnění na pracovním trhu jsou paradoxně pro valnou většinu lidí důležité právě ony.

A když už jsme u těch paradoxů, stojí za připomenutí i ten, který zmiňuje Fareed Zakaria ve své filipice Obrana liberálního vzdělání: ač v mezinárodním testování končí Američané (a obecně Anglosasové, jejichž vzdělání je mnohem méně drilem, než je i u nás zvykem) v balíku poražených, vzniká převážná většina inovací nejen technických, ale i kulturních právě v jejich kulturním prostoru.

Zkrátka, nejsou to jen maturity, co si říká o řešení. A to pokud možno rychlé, byť ustálené rčení říká, že trpělivost přináší růže. Nebo snad čas? Ale to ví jen Cermat a Bůh.