Lidové noviny: Vyhladovělá vzdělávací herka

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 13.6. v Lidových novinách pod názvem Vyhladovělá vzdělávací herka. Nemoci vzdělávacího systému máme již poměrně dlouho a detailně zmapované a pojmenované, ale není vůle je léčit. V zásadě proto, že těm, kteří by ze své pozice mohli věci měnit, nerovné podmínky v rámci vzdělávání vyhovují, protože zmenšují konkurenci a umožňují jim udržet si své privilegované postavení.

Elity v Česku musejí přestat být sobecké a začít myslet i na veřejné školství

Česká republika se chová naprosto iracionálně. Podle dat OECD představuje roční investice veřejných prostředků do vzdělávání v této zemi 3,4 procenta hrubého domácího produktu. Průměr v OECD je téměř pět procent.
Skandinávské země se v průměru pohybují okolo 6,5 procenta. To jsou zdánlivě malá procenta, ve skutečnosti však desítky miliard korun, které chybějí Česku k tomu, aby se vymanilo z pozice ekonomického i společenského satelitu na orbitu vyspělé Evropy. Aby vůbec mohla mít takovou ambici.

Navzdory proklamacím napříč politickými stranami, tvrzením všech předchozích vlád, kolik toho udělají či udělaly pro vzdělávání, navzdory všeobecnému konsenzu, že nejlepší investicí do budoucna je vzdělávání, ho tato země trestuhodně zanedbává. Nelze myslet vážně, že vzdělávání je priorita, a zároveň dávat svým jednáním ostentativně najevo úplný opak. Jako kdyby vám někdo sliboval skvělý steak z býka v nejlepší kondici, a přitom jste věděli, že jediné, co má, je zubožený tvor matně připomínající dobytek, vyhladovělá troska, jež léta nedostala pořádně nažrat.

Vzdělávání v této zemi prioritou není a je důležité objasnit, proč tomu tak je. Každou chvíli se někdo chytá za hlavu, že učitelé mají nižší plat než pokladní v supermarketu, že se pedagogickým fakultám a školám vyhýbají lidé, kteří mají představu o slušném živobytí, že na pořádnou podporu inkluze není dost prostředků, že se nedaří školy adaptovat na realitu technologicky rychle se vyvíjejícího světa. Diskuse nad tím jdou často do úplného detailu, přičemž se stále zapomíná na to nejpodstatnější: bez navýšení investic do vzdělávání se prostě nic nezmění.

Konstatovat fakt není řešení. Otázka je, proč česká společnost nedokáže předložit dostatečně silnou objednávku, kterou by politici nemohli ignorovat? Podle dostupných průzkumů zaměřených na postoje české společnosti k veřejnému vzdělávacímu systému víme, že zde vládne relativně vysoká spokojenost dospělé populace s tím, jak školy fungují. Drtivá převaha spokojenosti u gymnázií, tříčtvrteční převaha u základních škol, bohatě nadpoloviční u středních odborných škol a téměř poloviční u učilišť. To znamená, že počítat s veřejnou objednávkou změn příliš nelze. Politickým stranám pak většinou stačí zaplatit pár stovek nějakému copywriterovi za to, že do programu napíše pár líbivých vět o nutnosti podpory vzdělávání, a tím je celá „investice do budoucnosti“ vyřízena.

Narovnat podmínky pro všechny

Na druhé straně je tu viditelný trend, kdy zejména nová generace vzdělaných rodičů prostě odmítá „krmit“ své děti vzdělávací kližkou z té podvyživené herky a raději utíkají do vlastních škol. Ten trend je hrubě přeceňovaný a mediální pozornost, byť zasloužená, z něj dělá typické simulakrum, mediální konstrukt vzdálený od skutečnosti. Skutečnost je totiž taková, že v neveřejných základních školách je něco málo přes jedno procento dětí. Z hlediska vlivu na společnost je to tedy zanedbatelné, ale jako signál změny je samozřejmě důležité tento trend sledovat a rozumět mu.

Mnohem pozoruhodnější je vcelku unikátní skutečnost, že si české elity vytvořily v rámci veřejného vzdělávacího systému řešení, které jim zajišťuje velmi komfortní privilegia i za podmínek, kdy český vzdělávací systém připomíná vyhladovělou herku. Jmenuje se víceletá gymnázia. Víceletá gymnázia byla obnovena po roce 1989 s tím, že budou vzdělávat nadané děti, kterým běžná škola nemá příliš co nabídnout. Abych to zkrátil: z průběžných výsledků longitudinálního výzkumu Close, jenž vede výzkumnice Jana Straková, vyplývá, že víceletá gymnázia slouží převážně nikoliv vzdělávání nadaných dětí, ale jako privilegiumpro socioekonomické elity. Na vzorku několika stovek dětí v Praze bylo ověřeno, že v nadpolovičním procentu případů bylo rozhodující nikoliv nadání, ale status.

Tedy situace je taková, že ti, kdo by mohli ovlivnit rozvoj vzdělávacího systému – elity – to prostě nedělají. Buď mají děti na víceletých gymnáziích, nebo jim zakládají vlastní školy. Proč se nesnaží o narovnání podmínek pro všechny na základě zvýšení celkové investice? Protože to pro ně pravděpodobně znamená ohrožení budoucích příležitostí svého „genomu“. Zní to poněkud brutálně a je možné, že o tom vědomě takhle neuvažují, ale zcela přirozeně směřují k naplňování potřeb svých dětí (lepší školy s tou správnou společností), zatímco zbytek skomírá.

Vzdělání, ať už formální, nebo čím dál více to skutečné, je obrovská komparativní výhoda. Vzdělaní a sociálně dobře situovaní si to uvědomují. Míra demokracie ovšem souvisí s tím, do jaké míry je možnost dosáhnout dobrého vzdělání bez ohledu na status rodiny. Skandinávie je toho dobrým příkladem. Hodně bychom potřebovali, aby se české elity přestaly chovat sobecky a začaly se skutečně snažit tlačit politiky k investicím pro všechny. Jinak nebudou společenskou elitou, ale pouhými privilegovanými.