Literární noviny: Co vlastně říká ta zatracená PISA

Publikujeme komentář k výsledkům šetření PISA 2012, který vyšel v Literárních novinách. Autor v něm upozorňuje především na fakt, že není na místě přehnaně se radovat z toho, že se u některých našich žáků zastavil propad vzdělávacích výsledků, protože jednak nevíme přesně, proč se tak stalo, jednak hlavní problémy našeho vzdělávacího systému – selekce, nízká motivace a neoblíbenost školy – spíše posilují. K tématu si můžete přečíst i dva zahraniční texty. Fareed Zakaría přemýšlí o zvětšování rozdílů mezi úspěšnými a neúspěšnými žáky v USA a komentář Economistu předpovídá obrat k asijskému školství založenému na tvrdé disciplíně. Nejdůležitější pasáže obou textů čtěte ZDE, celé je najdete v Respektu č. 50.

Je důležité neplést si výsledky mezinárodního šetření gramotnosti patnáctiletých (PISA), které nám jednou za tři roky přistanou začátkem prosince na stole, s ligovou tabulkou. Čest novinářům, snažili se letos vyhnout jednoduchým interpretacím, ale i tak byly titulky dost jednoznačné: Nejlepší jsou Asiaté, Skandinávie se propadla. Matematika jde školákům lépe. Zastavili jsme pokles znalostí.

Na rozdíl od fotbalové ligy, kde opravdu záleží na tom, jestli Sparta přeskočila Slávii, a o úspěchu rozhoduje počet vstřelených gólů a vyhraných utkání, se vzděláváním a jeho mezinárodním srovnáváním je to podstatně složitější. Už jen proto, že parametrů, podle nichž posuzujeme, zda jsme dobří či špatní, je podstatně víc.

Tedy ano, zastavil se dlouhodobý pokles, který sledujeme přinejmenším deset let. V roce 2003 jsme v matematické gramotnosti dosáhli 516 bodů, letos 499. Byli jsme nadprůměrní, jsme průměrní. Ale stejně tak je pravda, že ve škále od první Šanghaje (613 bodů) po poslední Peru (368 bodů), není zlepšení o šest bodů oproti šetření v roce 2009 nijak významné. Zajímavější je srovnání tendencí mezi ostatními středoevropskými zeměmi. Zatímco Německo se začalo výrazně zlepšovat už v roce 2006, pak Rakousko, Polsko a Česko až po roce 2009. Přičemž my jsme země, kde byl předchozí pád nejstrmější a současné zlepšení je spíš mírné – na rozdíl od Polska, které je v míře pokroku středoevropským šampionem. Na druhou stranu jsme na tom lépe než Maďarsko a Slovensko, jejichž výsledky zamířily strmě dolů.

Tedy skoro optimismus, kdybychom alespoň trochu tušili, co tu změnu způsobilo. Změna ve vyučování matematiky? Těžko. Větší tlak rodičů? Možná. Více hodin matematiky na základních školách? Snad. Přesně to nevíme a je na inspekci, aby to postupně podrobnějšími šetřeními na národní úrovni zjistila. A to se bavíme jenom o matematice, na níž se letos PISA soustředila. Nejasno máme i v tom, proč jsme se za poslední tři roky výrazně zlepšili ve čtenářské gramotnosti (o 15 bodů). Stejně tak neznáme důvody zhoršení a opět zlepšení v přírodovědné gramotnosti mezi lety 2006 a 2012. PISA je dobrá srovnáním s mnoha zeměmi, ale na tyto otázky nám neodpoví. To už musíme sami.

Rozhoduje rodina, ne škola

Naopak už teď docela přesně víme, v čem náš vzdělávací systém dlouhodobě selhává. Neumí pomáhat slabším, o výsledcích dětí rozhoduje mnohem více rodina než škola. Jak jsme to z PISA vyčetli?

Důležitější než ligové pořadí, body, počet vstřelených branek a to, koho jsme přeskočili, je několik dalších věcí, které se v rámci PISA zjišťují. Je to vliv rodiny a socioekonomického prostředí na výsledky žáků, jejich vztah ke škole, nakolik ji mají rádi a cítí se v ní bezpečně, a jak velký je rozdíl mezi těmi nejlepšími a nejhoršími. Ideální vzdělávací systém je ten, kdy má na výsledky výrazně větší vliv škola než rodina (pak slouží vzdělání jako sociální výtah), děti se ve škole nebojí (snáze a efektivněji se pak učí) a rozdíl mezi výsledky nejlepších a nejhorších je malý (to obvykle znamená, že učitelé umějí těm slabým pomáhat).

Tuto ideální trojkombinaci nenajdete nikde, ale některé státy se k ní blíží, zatímco my se v tomto trojboji dlouhodobě spíš zhoršujeme. Pokud se díváme na rozdíly mezi nejlepšími a nejhoršími, jsme mezi pětašedesáti zeměmi lehce v nadprůměru, což není pochvala, protože to znamená, že tyto rozdíly jsou u nás poměrně velké a od roku 2003 jsme se posunuli od průměru k nadprůměru. Ještě hůř dopadneme, když vezmeme v úvahu jen ty vyspělejší země, s nimiž se obvykle srovnáváme. Znamená to, že slabým moc pomáhat neumíme.

A když toto zjištění zkombinujeme s faktem, že patříme k pěti zemím, kde o výsledcích dětí nejvíc rozhoduje rodina a její bohatství a ne škola, nabývá problém jasných obrysů. Důsledkem tohoto stavu například je, že jsme zemí, kde slabší a schopnější děti chodí do různých škol. Kdyby se vzdělávaly pohromadě, prospěje to oběma stranám. Malých rozdílů mezi výsledky nejlepších a nejhorších dosahují úspěšné země právě vzděláváním ve společné škole. Snaha rodičů poslat dítě na „výběrovou“ školu je přirozená, jenže náš stát a učitelé dělají jen málo proto, aby se rodiče rozhodli jinak. Naopak opatření státu tuto selekci zatím spíš posilovala. Od výběrových mateřských škol po víceletá gymnázia.

Nejlepší jsme ve strachu

A suverénně nejhorší, opravdu poslední z 65 zemí, jsme skončili v grafu srovnávajícím vztah dětí ke škole. Naše děti se ve škole bojí, nemají ji rády a nic hezkého od ní nečekají. Jistě ne všechny, ale poslední příčka je tu jasná. I v tomto směru se u nás od roku 2003 situace zhoršila.

Koktejl strachu ze školy, neschopnosti pomáhat slabším a silného vlivu rodiny znamená vážné nebezpečí, že ti chudší, méně motivovaní, dlouhodobě neúspěšní a nepochválení, kteří logicky školu moc nemilují, se budou dál zhoršovat. Není tedy namístě příliš jásat nad tím, že se zastavil náš propad v ligové tabulce, problém máme pořád a po léta pořád stejný. A represe ve stylu přísnějších testů, maturity a zvýšení obav ze špatných známek to nevyřeší. Jediné optimistické je, že to dnes ví a jasně říká i inspekce a ministerstvo školství. Příjemná změna oproti debatě o posledním šetření PISA v roce 2009.

Pokud budete mít čas, přečtěte si ten dokument celý, je volně dostupný na stránkách České školní inspekce. Narazíte na spoustu překvapení a nejasností, které není snadné vysvětlit. Například na ne úplně jasné pohyby v úspěšnosti kluků a holek, na fakt, že se v posledních letech zhoršují výsledky zvláštních škol a gymnazistů a naopak zlepšují výsledky dětí v základních školách. Proč? Ví to někdo? Spousta otázek, málo jasných odpovědí. Bylo by dobré požádat inspekci, aby nám alespoň nějaké časem nabídla.