Literární noviny: Vzdělávací politika před a za zrcadlem

ilustrační foto. by NASA Goddard Space Flight Center (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který shrnuje vývoj na poli vzdělávací politiky a reálné kroky ministerstva školství v posledních měsících. Zatímco v rámci legislativních změn byla přijata úprava školského zákona, která by měla pomoci začlenit více dětí do hlavního vzdělávacího proudu, na MŠMT vznikl nově Odbor speciálního školství, který vede člověk, jehož postoje k inkluzi jsou velmi rezervované. Text vyšel 14.5. v Literárních novinách.

Příběh Alenky v říši divů nás učí tomu, jak ošidné je spoléhat na zjevnou realitu, respektive, že to, co se nám jako realita zrcadlí, má ve skutečnosti podivuhodné pozadí, jež by málokdo dokázal popsat, aniž by za zrcadlo vstoupil. 

Řekněme, že česká vzdělávací politika je takovým ambivalentním světem, světem dvou tváří, a že autor takovou cestu vykonal. Co viděl, bude se snažit čtenáři popsat na událostech posledních týdnů, jež významně rozvlnily tenkou membránu zrcadla a učinily ji na několik okamžiků propustnou. 

Zdánlivý svět politiky 

Zdánlivý svět vzdělávací politiky je zhruba takový: nedávno přijatá novela školského zákona, po mnoha měsících vyvažování skupinových zájmů a zájmu veřejného, dospěla ke schválení v podobě, která upřednostňuje spíše zájem veřejný, byť samotné znění zákona je jen nutný předpoklad. Ve věci rovného přístupu ke vzdělávání a snahy omezit segregaci zejména romských dětí a dětí ze sociálně nepodnětného prostředí jde o pokrok: místo ordinování praktické školy, která život takového dítěte omezí nutným nedostatkem stimulace k seberozvíjení, a tedy v konečném důsledku omezí jeho vzdělání jako předpoklad sociální mobility, se školský systém zavazuje poskytnout nejprve širší paletu opatření, jež mu mohou pomoci sociální handicap překonat. Praktická škola, určená pro mentálně postižené, zůstává až posledním možným řešením v okamžiku, kdy ta předchozí selžou.

Novela tak – zcela logicky – navazuje na Strategii vzdělávání 2020 a z ní odvozený Dlouhodobý záměr vzdělávání, které předpokládají, že se školský systém zaměří právě a zejména na snižování nerovností v přístupu ke vzdělání, jež je podle dostupných výzkumů v ČR velmi vysoká, alespoň v porovnání s jinými zeměmi euroatlantického prostoru. Naposledy tuto skutečnost ukázal výzkum Jana Germena Janmaata z London University College. Ve své přednášce na půdě Univerzity Karlovy ukazoval, že podle mezinárodních srovnání patří ČR, vedle Slovenska nebo třeba Velké Británie, mezi země, v nichž výše dosaženého vzdělání velmi závisí na socioekonomickém statusu rodiny a v nichž je pro děti z rodin na sociálním dně velmi těžké vystoupat po sociálním žebříčku někam výše, protože nedosáhnou na vzdělání. 

Strategické dokumenty byly schváleny, novela přijata. Školský systém těmito kroky jednoznačně deklaruje, že zde je ožehavý problém, přiděluje mu vysokou prioritu a alespoň formálně předpokládá řešení. Tak se nám jeví svět před zrcadlem. 

Jiná skutečnost 

Ve skutečnosti je ale situace mnohem složitější. Ve skutečnosti se dokonce realita může jevit paradoxně tak, že přes všechny oficiální, zdokumentované a zákonem podložené deklarace se v rámci školského systému děje něco úplně jiného. 

Vezměme to popořadě. V půli dubna uspořádal Open Society Fund za podpory velvyslanectví Norska, Švédska a Dánska diskusi na téma rovnosti přístupu ke vzdělávání. Znovu na něm zaznělo, že Evropská komise (EK) trvá na tom, aby ČR podnikla účinné kroky proti diskriminaci romských dětí ve vzdělávacím systému, potvrzenou rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku z roku 2007. Řízení kvůli porušení povinnosti, které bylo EK zahájeno v roce 2014, stále probíhá a EK zatím nedostala z české strany uspokojivé zprávy o tom, že se situace zlepšila. Eurokomisařka Věra Jourová ostatně upozornila, že EK na vysvětlení a nápravě trvá. Nastavený kurz potírání diskriminace na etnickém základě ostatně potvrdila tím, že před pár dny zahájila toto řízení, infringement proceedings, na tomtéž základě i proti Slovensku. 

Ministr školství pozvání nepřijal. Zásadně nechodí tam, kde by musel projevit odbornou znalost a schopnost argumentovat tváří v tvář svým oponentům. I bez jeho přítomnosti se před zraky zástupců mnoha jiných zemí odehrála poněkud tristní scéna zásadního sporu mezi kanceláří ombudsmanky a ministerstvem školství. Podle ombudsmanky problém diskriminace trvá, podle MŠMT již byla diskriminace značně snížena a děje se mnohé další, co by ji snižovat mělo. Podle ombudsmanky jsou ale tato opatření nedostatečná, nebo se snaží naplnit přísloví o celé koze po žranici. Řeč je o tzv. přípravných třídách, které by měly být od nového školního roku zřizovány na základě novely školského zákona na všech školách a v nichž by následně mohl probíhat i poslední – povinný – rok předškolního vzdělávání. Podle Anny Šabatové bude ovšem docházet k tomu, že tyto přípravné třídy budou naplňovány pouze zanedbanými dětmi, a tedy jejich inkluzivní charakter bude nulový. 

Hloupost, agresivita, bezradnost 

Zde ovšem ještě ministerstvo školství projevilo dobrou vůli. To se ovšem už nedá tvrdit o agresivním a hloupém výpadu ministra Chládka proti zprávě Amnesty International (AI), která konstatovala totéž: ČR nadále diskriminuje romské děti tím, že jim neumožňuje rovný přístup ke vzdělání. Z nepochopitelných důvodů reagoval ministr školství tak, jako by v ČR bylo vše v naprostém pořádku a jako by nějaký „pán z Indie, který tu strávil dva dny“ (tak mluvil ministr školství o řediteli AI v přímém přenosu ČT) naprosto neprávem denuncioval ČR. Jde ale o tentýž problém, kvůli němuž ČR vyšetřuje EK, a není známo, že by se „hrdinný“ ministr školství takto stavěl proti ní. Mimochodem, v tom studiu seděl opět sám, tudíž jej opět nemohl nikdo konfrontovat, když tvrdil, že ČR nikoho nediskriminuje, protože zavedla přípravné třídy a povinný rok předškolního vzdělávání.

Ani jedno zatím nevešlo v platnost, je to tedy argumentace naprosto licoměrná. V tu chvíli se však neozval nikdo, kdo by řekl „pane ministře, vy lžete“, tudíž minimálně část české veřejnosti nyní žije v klamném přesvědčení. Pozoruhodné je, že jiný ministr téže vlády, ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier přijal zprávu AI zcela jinak. V jeho reakci nezazněl ani náznak pochyb, natož aby se pokoušel, jako kolega Chládek, znevěrohodnit propracovaný a obsáhlý report poukazem na to, že na jedné škole snad spolupracovnice AI získala mylné informace. Je podivuhodné, že takto argumentující člověk získal vysokoškolské vzdělání. 

O to překvapivější však jsou události, které na úřadu Jiřího Dienstbiera nastaly krátce poté. Bez zveřejnění údajně závažných důvodů byl z čela Agentury pro sociální začleňování, úřadu, jenž je jedním z odborů Dienstbierova ministerstva, odvolán její ředitel Martin Šimáček. Agentura má inkluzi – tedy sociální začleňování – jako svůj hlavní cíl a ve věci inkluze ve školách byl Šimáček odborně vysoce způsobilým oponentem zejména profesní Asociaci speciálních pedagogů, která se dlouhodobě snaží posun k inkluzi obstruovat a naopak zachovat současný status quo naplňování praktických škol dětmi, které by mohly být vzdělávány v běžných školách. 

To se opět potvrdilo, když tato asociace vydala prohlášení s připojenou peticí proti zrušení Rámcového vzdělávacího programu pro děti s lehkým mentálním postižením ( je používán praktickými školami a v současnosti jsou podle něj vzdělávány i děti zdravé), v němž byly nejmenované neziskové organizace obviněny z „šíření lží“, přesně týmž propagandistickým jazykem, jaký si osvojil ministr školství. Odvolání Šimáčka, navíc v tomto klíčovém okamžiku, nikdo nerozumí. Zaměstnanci úřadu reagují na české poměry extraordinárním způsobem: vstoupili do stávky. Dienstbier se žel nezmohl na víc než na výhrůžky vyhazovem. 

Šikovný pan ministr 

Že se za zrcadlem děje cosi podivného dokládá i další událost posledních dní, zdaleka nejméně medializovaná. Na MŠMT vznikl nový odbor speciálního školství. Tím pádem se v hierarchii úřadu dostalo speciální školství, které zahrnuje i praktické školy, nad úroveň škol základních či středních. Stalo se tak v naprostém utajení. 

Na dotaz reagovalo ministerstvo tím, že jde údajně jen o návrat ke stavu před ministrem Dobešem, vynucený potřebou posílit personálně kvůli inkluzi, bude s tím prý hodně práce. To vše zní vcelku smysluplně, pomineme-li nesrozumitelný fakt, že ministr Chládek občas potřebu inkluze striktně odmítá. Co však už pochopitelné není, to je skutečnost, že ředitelem nového odboru byl jmenován někdejší spolupracovník Marcela Chládka ze Středočeského kraje Pavel Schneider. Podle dohledatelných výroků tohoto pána lze konstatovat, že jeho postoj k inkluzi je, pokud ne odmítavý, pak přinejmenším velmi rezervovaný. Proč se zrovna on má podílet na zvyšování rovnosti v přístupu ke vzdělávání, tedy není jasné. Spíše to působí tak, že by měl proces brzdit a usměrňovat tak, aby zůstaly zachovány požadavky reprezentované lobby speciálních pedagogů a zároveň bylo možné vykázat před EK posun ve věci diskriminace. 

Jinými slovy, to, co se děje v české vzdělávací politice před zrcadlem veřejné diskuse a to, co se děje v pozadí, a co tedy veřejná diskuse nemůže odrážet, jsou dva rozdílné světy. V jednom ČR přiznává, že nerovnost, segregace a další diskriminace jsou vážný problém a deklarativně se snaží s tím cosi dělat. V tom druhém se snaží efektivně zabránit tomu, aby se skutečně něco podstatného změnilo. Jen díky „šikovnosti“ ministra školství, který se nedokáže vždy úplně dobře zorientovat v tom, v jaké pozici k zrcadlu právě stojí, se můžeme sem tam dozvědět, co se v té netransparentní části vzdělávací politiky děje.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

18 komentářů k "Literární noviny: Vzdělávací politika před a za zrcadlem"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz