Martin Šimáček – Kdo je tady odborník?

Simacek

Publikujeme text Martina Šimáčka, ředitele Agentury pro sociální začleňování, který vychází jako reakce na komentář Jiřího Pilaře k novele školského zákona, publikovaný na České škole, dne 27.3. (ZDE). Kromě Martina Šimáčka reagoval na zmíněný Pilařův text i Michal Komárek ze zpravodajského serveru Romea.cz komentářem Šifra doktora Pilaře: Stát se o romské děti stará výborně a praktické školy přežijí (ZDE), ve kterém analyzuje, jak Jiří Pilař interpretuje dostupná data týkající se vzdělávání romských žáků.

V článku z 27. března se na serveru Česká škola Jiří Pilař snaží o interpretaci novely školského zákona. Skutečně však v článku neargumentuje, ale pohrdá a rozděluje: vytváří a posiluje antagonii „odborníků“ a „aktivistů“, přičemž obě tyto „skupiny“ jsou jeho konstruktem.

Sám Jiří Pilař se z tvrdého odpůrce inkluze postupně při veřejném vystupování prozíravě a v reakci na trendy ve vzdělávání stal jejím mírným obhájcem (nesnadno říci, jak vážně). Jak říká opatrně on sám: inkluze ne za každou cenu. Přitom pod jeho rukama (ještě před 7 lety byl ředitelem odboru na MŠMT) se po 13 let posilovalo segregované vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (jak ve speciálních, tak základních praktických školách), při kurikulární reformě se mj. legalizovaly vzdělávací programy nereformovaných zvláštních škol přílohou pro vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením. Takže ještě před třemi lety dovolovaly vyhlášky, aby se podle tohoto přílohou upraveného programu vzdělávalo 25% dětí bez diagnózy LMP. A po desetiletí byly romské děti diagnostikovány jako děti s lehkým mentálním postižením až 10x častěji, než děti z ostatních populací.

Pilař přirozeně využívá toho, že ve speciálních i praktických základních školách učí vesměs zkušení specialisté, kteří v nemoderované veřejné diskusi často ztrácí jistotu, že o jejich mravenčí práci s dětmi někdo stojí. Staví se jakoby na jejich ochranu, a to z pozice „odborníka“, který je chrání proti škůdcům z Bruselu, Štrasburku, Británie a Finska, českých neziskových organizací či Agentury pro sociální začleňování, které souhrnně a pejorativně nazývá „aktivisty“. Využívá toho, že v Česku je zakořeněn euroskepticismus a dále pomáhá ve svých mediálních vystoupeních křivit informace, které do Česka z Bruselu a Štrasburku přicházejí. Využívá také toho, že v Česku panuje obecná nechuť k učení se z dobrých praxí odjinud, a vysmívá se výsledkům vzdělávání dětí se zvláštními potřebami v zahraničí (nejčastěji v Británii) i v českých školách, které se (zatím v menšině) rozhodly uplatňovat moderní metody vyučování a podporovat děti se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). Uráží tak praxi a výsledky velmi progresivních pedagogů i specialistů z poradenských pracovišť (které tedy mezi odborníky neřadí?), byť mají za sebou výborné výsledky práce s dětmi se SVP, které jsou individuálně integrované mezi vrstevníky k oboustrannému prospěchu. 

Pilař se také podílel na založení Asociace speciálních pedagogů, aby tím veřejně prokázal jednotnost odborné obce specialistů proti nepoučeným aktivistům. Zastírá tím fakt, že i mezi specialisty jsou stále různorodější názory na vzdělávání dětí se SVP. 

Pilař se umně veze na vlně anticiganismu v Česku a nedostatky ve vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami často ve veřejných vystoupeních redukuje na problémy vzdělávání romských dětí. Pomáhá vyvolávat hysterii mezi pedagogickou (a rodičovskou) veřejností ze společného vzdělávání dětí z majority a romské menšiny. Zde je patrná jeho neznalost situace ve vyloučených lokalitách – není s to formulovat základní podpůrná opatření, která je potřeba k dětem z těchto míst dopravit, aby překonaly hendikepy s tímto zázemím spojená a naplňovaly své vzdělávací možnosti. 
Pilař si pečlivě vybírá, které statistiky použije. A tak kupříkladu nemluví o tom, že v Česku se sociální a ekonomický status při vzdělávání reprodukuje nejvíce ze zemí EU. Že čeští žáci téměř bez přestávky upadají v mezinárodním hodnocení PISA a velmi tristní je srovnání zejména v klíčové oblasti – čtenářské gramotnosti. 

Naopak již poněkolikáté veřejně (lživě) tvrdí, že podle zjištění České školní inspekce z roku 2009 bylo ve 171 školách určených pro žáky s lehkým mentálním postižením zjištěno pouze 110 žáků bez správné diagnostiky. Ve zprávě ČŠI lze přitom dohledat citaci, dle které bylo v těchto školách „zařazeno celkem 5 052 žáků bez diagnostikování speciálních vzdělávacích potřeb. Z celkového počtu žáků bylo 68,2 % s diagnózou LMP, z nich je podle sdělení ředitelů a výchovných poradců 35 % romských žáků s LMP.“ 

Nejedná se tedy o desítky případů, ale tisíce dětí, které neprošly diagnostikou ve školském poradenském zařízení a byly do školy pro žáky s mentálním postižením zařazeny bez jakéhokoliv odborného posouzení jejich vzdělávacích potřeb. V roce 2009/2010 žáci s lehkým mentálním postižením tvořili necelou polovinu všech žáků těchto škol, přestože jsou určeny pouze pro tuto cílovou skupinu.

Praxe zařazování dětí bez posudku do škol pro děti s mentálním postižením byla do roku 2011 kryta protizákonným ustanovením vyhlášky, kterou připravoval ještě jako ředitel odboru na MŠMT Jiří Pilař. K doplnění počtu dětí ve školách pro postižené žáky mohly školy přijímat až 25 % žáků bez postižení. Do školy pro mentálně postižené tak bylo snazší přijmout dítě bez mentálního postižení, protože to na rozdíl od mentálně postiženého odborný posudek dle vyhlášky nepotřebovalo. Pokud škola měla málo dětí s postižením, mohla si stav doplnit dětmi zdravými, bohužel nejčastěji právě dětmi, jejichž rodiče nedokázali vyhodnotit dopady vzdělávání v ZŠ praktické na budoucí perspektivy svých dětí. A teprve od roku 2011 již toto protizákonné ustanovení ve vyhlášce není a do školy pro žáky s mentálním postižením již nelze přijmout dítě bez tohoto postižení. 

Ať už jsem byl na desítkách náslechů na základních školách v Poběžovicích, Jáchymově, Krnově, Krásné Lípě a na mnoha dalších místech v Česku, kde intenzivně pracují s dětmi se sociálními i dalšími hendikepy, ale také například ve Willow Tree School v londýnské čtvrti Ealing, nebo ve školách ve Švédsku či USA, nebo jsem sám mohl vykonávat pozici asistenta pedagoga v britském Doveru, všude jsem v podstatě bez výjimky nasával velmi zajímavé učitelské metody, jak podpořit dítě, které v kolektivu vykazovalo podprůměrné výsledky, mělo objektivní problémy, špatné rodinné zázemí, nedostatek intelektu. Nikde to nebylo snadné, ale všude to šlo, když hlavní informací o dítěti nebyla jeho diagnóza, ale popis potřeb, na které se hledala opatření, a to v podstatě bez výjimky mezi vrstevníky (tedy – řečeno v současné terminologii – individuální integrací).

Naproti tomu Jiří Pilař nosí na důležitá jednání sešitou brožuru s návrhem na úpravu vzdělávacích programů v ČR a s vážnou tváří navrhuje za kolektiv autorů Bernardová, Drbout, Pilař vznik programu „pro děti dlouhodobě selhávající ve vzdělávacím programu“. V prezentacích popisuje, za jakých okolností může být dítě vyřazeno z kolektivu a znovu legálně segregováno. 

K individuální podpoře dětí však směřuje i novelizovaný školský zákon. Sám o sobě nic nespraví, ale dává poradnám a školám do ruky dobrý základ k hledání individuálních opatření na míru dítěti, které objektivně potřebuje podporu navíc.

Ale to Jiří Pilař neřeší. Vypadá to spíše, jako by svým posledním článkem obhajoval novelu jako výhru odborníků nad aktivisty. A přitom mimoděk sděluje, jak o diskusi o změnách v českém školství smýšlí.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

6 komentářů k "Martin Šimáček – Kdo je tady odborník?"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
vittta
vittta
1 year 1 month ago
Článek vnímám úrovňově jako z Rudého práva počátku 70 let. Žádná tvrzení nejsou doložena důkazy, alespoň ne o nic lepšími, než jakými se údajně prezentoval pan Pilař. Zaujalo mě, že: „A po desetiletí byly romské děti diagnostikovány jako děti s lehkým mentálním postižením až 10x častěji, než děti z ostatních populací.“ Toto není nijak dokázáno ale není ani uveden důvod té diagnostiky, z kontextu ale vnímám věc tak, že byly tyto děti diagnostikovány LMP neoprávněně, což je opět jen jakési neurčité konstatování. Přitom ale záhy jsou problémy romských dětí jaksi bagatelizovány. „Pilař se umně veze na vlně anticiganismu v Česku… Více »
Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
1 year 1 month ago

Bať,
myslím, že ten článek je tak pitomý, že ho odmítám komentovat.
Takže: no comment

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
1 year 1 month ago

Nedá mi to – pan odborník Šimáček byl dnešním dnem ze svého místa odejit.
Že by boží mlýny???

vittta
vittta
1 year 1 month ago

Jak čtu, tak je pan Šimáček dříč a odborník každým coulem, ten se neztratí a zejména ve vyspělém světě jistě má co nabídnout!

Pavel Doležel
Pavel Doležel
1 year 1 month ago

Já nevím, ale mám podezření, že se to usídlilo někde v meziuší. Někde na spojnici ušních boltců páně autorových (češtináři snad prominou) sedí pan doktor Pilař. Řekl bych, že někde v okolí prostředního bodu této spojnice. No a to mu tedy opravdu nezávidím. Ty symptomy jsou opravdu ošklivé.

Pavel Doležel
Pavel Doležel
1 year 1 month ago

A přitom oba pánové jsou tak šarmantní gentlemani… Zřejmě nějaká civilizační choroba.

wpDiscuz