Michal Klíma: Nedomnívám se, že by mladí lidé byli pasivní

klima_z

Přinášíme vám další ze série rozhovorů, které se EDUin rozhodl pořídit z následujících důvodů: o budoucnosti této společnosti a budoucnosti vzdělávání se vedou velmi ostré spory. Některá témata, jako je důležitost předškolního vzdělávání, míra testování, maturita, podíl technicky, společenskovědně či humanitně zaměřených středoškoláků a vysokoškoláků či míra zaměření škol na znalosti či tzv. soft skills, jsou předmětem neustálých kontroverzí a někdy se zdá být naprosto nemožné najít shodu. Neexistuje přitom žádné „pevné dno“, od něhož by bylo možné se odrazit, neboť, mluvíme –li o vzdělávání, mluvíme o prognózách na dlouhá desetiletí. Nemůžeme spoléhat na historickou zkušenost, neboť společnost se, zejména vlivem technologií, závratnou rychlostí mění.  V takové situaci nelze dělat víc, než se pokusit s co možná největší přesností odhadnout vývoj. Jako nejpovolanější se nám jeví ti, kdo už prokázali, že vývoj odhadnout dokázali: podnikatelé, kteří stavějí na inovacích. Nejsou pochopitelně jedinou skupinou lidí, která může na dané téma mluvit a rozhodně ani oni nejsou neomylní, zvláště na poli, kde nejsou doma. Rádi bychom ale ze série rozhovorů derivovali názory, které mají společné a zabývali se i tím, v čem se jejich pohledy rozcházejí. Budeme vám tedy nabízet nejprve jednotlivé rozhovory a následně i souhrnnou analýzu tohoto kvalitativního průzkumu.

Michal Klíma je zakladatelem společnosti Tablet media a.s. Tablet media je vůbec prvním vydavatelstvím v České republice, které se specializuje na publikaci časopisů prostřednictvím tabletů. Jeho prvním titulem byl týdeník Dotyk a postupně přibyly Dotyk Byznys, Royal a Bydlení. Společnost zahájila činnost v roce 2013 a redakční obsazení tvoří vesměs novináři, kteří sem přešli z „klasických“ médií. V roce 2014 získalo vydavatelství za tabletový týdeník Dotyk cenu Světové asociace novin a vydavatelů zpráv (WAN-IFRA]) v kategorii tabletových publikací. V roce 2014 získalo vydavatelství Tablet Media pro stejný titul ocenění v soutěži Unie vydavatelů Časopis roku 2013, a to v kategorii digitální počin roku. Dále cenu za  Nejlepší aplikaci roku (v tabletové kategorii) v soutěži Mobilní aplikace roku. Společnost získala také ocenění Vizionář roku 2014 a Český Goodwill 2014.

 Před vstupem do EU jsem se dotazoval paní ředitelky gymnázia, které navštěvovaly mé děti, jak je možné, že po šesti letech výuky neumí anglicky. Logicky jsem měl starost, aby se na evropském trhu mé děti uplatnily. Paní ředitelka mě naopak přesvědčovala, že děti ve škole dosahují výborných výsledků a měla to i podložené daty ze srovnávacích výzkumů. Jenže mě zajímala realita, nikoli plnění tabulek a kolonek.“

„Chybí například mediální výchova, ne všichni se umějí v záplavě informací orientovat.“

„Máme chabou státní správu, neumíme vykopat tunel, ohlídat veřejné peníze a podobně. Proč by se nám v této situaci mělo dařit vést školství?“

„Nikdo si neuvědomuje, že technologie mají funkční životnost, u nás se něco zkoumá a než přijdou výsledky, tak už technologie nejsou aktuální.“

„Nemám pocit, že by mladí lidé byli pasivní. Dnešní děti jsou samostatnější a mají více možností.“

„Je škoda, že téměř zanikly aktivity jako stanice mladých techniků či kroužky železničářů. Ty byly takřka bez finančních bariér.“

„Profese nelze plánovat, to není řešení nezaměstnanosti.“

Kde studují vaše děti a proč? Co na těchto školách oceňujete? Podle čeho jste vybírali?

O volbě školy jsme doma mluvili a školy si procházeli. Nakonec obě dvě mé děti nastoupily na soukromého gymnázium. Dcera pak šla studovat do zahraničí, syn zůstal zde a začal studovat techniku.

Jste ministr nebo ministryně školství a máte kouzelný proutek, co byste změnil?

Nebudu mluvit o třech krocích, ale určitě bych změnil systém nastavení cílů a odměny za jejich plnění. Dám příklad z výuky anglického jazyka na českých školách. Před vstupem do EU jsem se dotazoval paní ředitelky gymnázia, které navštěvovaly mé děti, jak je možné, že po šesti letech výuky neumí anglicky. Logicky jsem měl starost, aby se na evropském trhu mé děti uplatnily. Paní ředitelka mě naopak přesvědčovala, že děti ve škole dosahují výborných výsledků a měla to i podložené daty ze srovnávacích výzkumů. Jenže mě zajímala realita, nikoli plnění tabulek a kolonek. Nemyslím si, že všichni učitelé odvádějí dobrou práci, jejich cíle jsou nastaveny stejně jako za časů našich babiček a dědečků, stále jde o memorování.

Místo šéfování firmy nově šéfujete školu. Jaký by byl váš první krok?

Pro mne jsou nejdůležitější lidé, se kterými pracuji. Když řídím školu, chci mít svůj personál. U stálých učitelů bych zjišťoval, zda odpovídají mým požadavkům a zda jsou ochotni plnit mé cíle.

Jaká by podle vás měla být vize vzdělávání v ČR? Jaké priority by měla taková vize určovat ve vztahu k tomu, co od vzdělávání jako společnost očekáváme?

Studenti by měli určitě dostat určitou sumu znalostí. Neměli by se bát myslet, umět si vyhledávat a třídit informace, a to nejen v konkrétním předmětu, ale i v reálném životě. Chybí například mediální výchova, ne všichni se umějí v záplavě informací orientovat.

Neustále se mluví o posilování konkurenceschopnosti. Jaké místo mezi prioritami vzdělávání v ČR má tento aspekt v porovnání s ostatními?

Vzdělávací oblast a školy nelze vytrhnout ze společenského kontextu. Máme chabou státní správu, neumíme vykopat tunel, ohlídat veřejné peníze a podobně. Proč by se nám v této situaci mělo dařit vést školství? Na vzdělávání nemá u nás vliv ani změna režimu, nevím, co se musí stát, aby se školy změnily. Současné školy spíš stav vzdělávání konzervují. Nelze ani opominout stav financování školství a postupné vzdělávání pedagogů.

Co by se podle vás měly děti ve škole učit? Kde si myslíte, že by škola měla ubrat či přidat? Měla by se zaměřit na tradiční předání akademických znalostí, nebo spíše na tzv. soft skills či různé typy funkčních gramotností (finanční, mediální)? V jakém poměru?

Měla by existovat základní gramotnost, to u nás školy vždy uměly. Absolventi musí být především připravení pro život a umět jazyky. Zasazením škol do historického kontextu způsobuje, že nejsou schopny se přiblížit realitě. Například v dějepise se končí na mnohých školách druhou světovou válkou. Měl by být ale dán důraz na současnou historii, události v předchozím století by měly být dány do současného kontextu, nikoliv je učit bezúčelně.

Co je na dnešní škole dobrého a co hodnotíte negativně? A jak je možné případné nedostatky odstranit či je kompenzovat?

Negativně hodnotím technologickou neschopnost škol. Uvedu příklad: před dvěma lety jsem v Thajsku zjišťoval tamní výuku prostřednictvím tabletů. Zde totiž vláda rozhodla, že každé dítě bude mít tablet a tomu se přizpůsobují i další pomůcky, jako jsou učebnice. Šlo to bez jakýkoliv dlouholetých výzkumů, nemluvilo se o tom deset let, zkrátka to šlo. U nás se vše teoretizuje. Nikdo si neuvědomuje, že technologie mají funkční životnost, u nás se něco zkoumá a než přijdou výsledky, tak už technologie nejsou aktuální. Ale abych nebyl jen negativní – velmi pozitivně vnímám, že je ve školství řada učitelů, kteří mají děti i svou práci rádi.

Pokud jste v pracovním kontaktu s absolventy, co na nich nejvíce oceňujete a kde naopak selhávají? V čem si myslíte, že jsou – z hlediska pracovního uplatnění – lepší a v čem horší než vaše generace? Zkuste prosím zároveň přihlédnout ke společenským změnám, jež proběhly, a vzít v potaz, do jakého světa současní absolventi vstupují.

Pozitivní je, že jsou současní absolventi sebevědomější. Měli jsme v našem vydavatelství několik středoškolských grafiků, někteří byli velmi dobří. Za rok však přišla další vlna stážistů, ale ti už nevěděli nic a ani nebyli aktivní. Současné podmínky umožňují spoustě mladým lidem vyniknout a někteří mají dobré profesní zkušenosti. Mají více možností cestovat a větší přístup k informacím, jsou více samostatní. Překvapuje mě ale, že ani dnes neumí tolik lidí dobře anglicky.

Podle výsledků dlouhodobého výzkumu Erica Hanusheka, stanfordského vědce, je učitel rozhodujícím činitelem ve vzdělávání. Žádný další faktor, mimo individuální dispozice dítěte, nemá na výsledky vzdělávání takový vliv. Jaké vlastnosti a dovednosti obecně by měl učitel mít?

Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že spousta učitelů má dobré osobnostní charakterové vlastnosti. Nemají ale správně postavený systém výuky a nejsou zcela samostatní. Učitelé jsou výsledkem systému, a to se promítá i do jejich profese. Učitelé by měli vést děti k samostatnosti a nikoliv k memorování. Měli by umět předat takové dovednosti, které pomohou vidět události v souvislostech.

Učitelský sbor stárne a mladým lidem se učit nechce. Zároveň si podle mezinárodního srovnávacího výzkumu OECD 80 % rodičů v ČR nepřeje, abych jejich dítě bylo učitelem. Problémem ale nejsou mzdy (v regionech průměrná nástupní mzda učitele výrazně převyšuje mzdy v ostatních profesích). Co byste doporučoval, aby se zvýšil zájem mladých lidí o pedagogickou činnost?

Aby se učitelé mohli stát důvěryhodnými opinion leadery, musí se více pracovat na statusu učitelů. Nezapomínejme, že do sociálního statusu se promítá i finanční odměna.

Jak byste formuloval kvalitu ve vzdělávání? Podle čeho by měli být učitelé a školy odměňováni? A myslíte si, že při lepší úrovni odměňování bude zároveň i vyšší zájem mladých o práci ve školách? Způsobí to změnu k lepšímu?

Pokud jsou školy i učitelé odměňováni centrálně, tak to nemůže fungovat. Do hodnocení školy by měly být zapojeny i instituce širší komunity, různé školské rady či obce.

Kariérním snem mnoha českých studentů je pracovat pro silnou mezinárodní společnost, málo kdo z nich ale uvádí, že by chtěl sám podnikat. Čím si vysvětlujete, že Češi chtějí spíš pro někoho pracovat, než aby realizovali vlastní vize a nápady? Co by se mělo změnit, aby se více lidí v rané dospělosti pokoušelo o realizaci vlastních podnikatelských nápadů? A může v tomto nějak pomoci škola?

Nemám pocit, že by mladí lidé byli pasivní. Dnešní děti jsou samostatnější a mají více možností. Tato samostatnost má pak vést k využití příležitostí. Bezesporu by ale podnikání mělo být více tematizované, například různými soutěžemi či zapojením sponzorů do studentských podnikatelských aktivit.

Mozky jsou pravděpodobně nejcennější “surovinou” ČR. Jejich rozvoj je investicí do budoucnosti. Myslíte si, že dělá český vzdělávací systém maximum pro nabídnutí co nejkvalitnějšího vzdělání všem? Kde jsou rezervy?

To nelze takto zevšeobecňovat, záleží na jednotlivých školách i učitelích. Je ale škoda, že téměř zanikly aktivity jako stanice mladých techniků či kroužky železničářů. Ty byly takřka bez finančních bariér. Navíc to nebylo pod školou a děti tak byly v kontaktu s dalším zkušeným dospělým, nejen s učitelem.

V průmyslu chybí 100 tisíc pracovních sil a na úřadech práce je několikanásobek lidí. Zároveň absolventi technických oborů vykazují podstatně vyšší nezaměstnanost než gymnazisté. Jak byste tenhle problém řešil?

Nedá se všechno vyřešit, otevřená společnost funguje na nabídce a poptávce a ne na plánování. Převisy jsou normální. Profese nelze plánovat, to není řešení nezaměstnanosti.

Jaké nové profese se objevily ve vašem oboru, jaké zmizely? Co očekáváte za změny v horizontu 10 let? Jak by na ně mělo vzdělávání reagovat?

Média jsou stále o obsahu, to se měnit nebude. Vždy bude důležité umět napsat atraktivní zajímavý text, budou se jen měnit formy jeho předávání. Ale vymizela elitní profese sazečů horkým olovem. Sazeči museli být inteligentní, museli umět číst zrcadlově a zároveň být technicky zdatní. V redakcích ubývají dokumentaristé a ruší se rešeršní oddělení. Stejně tak ubývá fotografů a fotografických laborantů. Na novináře se kladou větší jazykové nároky, je nereálné, aby novinář nečetl cizojazyčná média. Dříve byla mezi novináři profilová specializace, jenže v důsledku nižších rozpočtů redakcí musí mít novináři více univerzálních vědomostí. Samozřejmě je to s informacemi dnes jednodušší, když se něco stane, tak si novinář tematický kontext sám vyhledá.

Rozvíjejí se nové profese, které se objevily s technologizací. Jsou to takové mysteriózní činnosti – optimalizátoři zobrazování či weboví designéři. Budou se posilovat trendy k odborníkům na sociální sítě, média budou muset obsah přizpůsobovat sociálním sítím a principu sdílení.

Michal Klíma je mediální manažer a novinář. Více než 20 let řídil největší vydavatelské domy v ČR a na Slovensku. Mezi lety 1991 a 2011 byl členem představenstva a vicepresidentem Světové asociace novin (WAN).

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz