Mladá fronta Dnes: Co pomůže českému školství? Postavit se na vlastní nohy

ilustrační foto. by woodleywonderworks (flickr.com)(CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Oldřicha Botlíka, který vyšel 27. 8. v Mladé frontě Dnes pod názvem Na hřbitově českého školství. Autor v něm kritizuje nesystémové kroky ministerstva školství a ukazuje cestu, jak se s nimi vyrovnat. Starší komentář Oldřicha Botlíka s názvem Co se musí změnit – děti, nebo česká škola?, můžete číst ZDE.

Nad Popradským plesem, ve svahu Ostrvy, se od roku 1940 nachází malý symbolický hřbitov těch, kteří tragicky zahynuli ve Vysokých Tatrách. Dnes tam najdete asi čtyři sta jmen. Žáků, kteří během posledních 70 let doplatili na nesprávné metody výuky či další omyly českého školství, je řádově víc. Jak by asi vypadal symbolický hřbitov českého školství?

Kvůli přehlednosti by měl připomínat spíš chyby než jejich oběti. V souladu s mottem v kapličce pod Ostrvou: Živým pro výstrahu. A také, aby se měli čím bránit, až jim zase budou tvrdit, že škola je v pořádku, zato oni ne. Na nádvoří Ministerstva školství, tedy hlavního viníka, by se pamětních desek a náhrobků vešla spousta. Každému úředníkovi a úřednici včetně těch nejvyšších by připomínaly, kolik nesmyslů a plošných škod už vzniklo z iniciativy úřadu či s jeho požehnáním. Anebo naopak kvůli jeho liknavosti či naprostému vypadnutí z role, kterou si sám vybral.

Co vše se u nás nepovedlo

Jen namátkou z minulosti i současnosti: množinová matematika; výuka živých jazyků bez konverzace, s biflováním gramatických pravidel na mrtvých textech; předávání obrovského množství izolovaných poznatků na úkor rozvíjení dovedností, jak s fakty zacházet; přecpané osnovy nerespektující reálné možnosti žáků; pojem „průměrný žák“; přílišné spoléhání školy na pomoc rodičů; tzv. indoš (internet do škol); plošné testování; odsun odborných učilišť z resortu a jejich návrat provedený vzápětí; pitný režim podle zvonění, nikoli podle žízně; směšná poučka o moudrosti a její matce. Případně státní maturita – ta bude mít jednou na ministerském krchově mauzoleum. Po více než deseti letech příprav za více než miliardu korun stačily dva ročníky, aby se „promyšlená a prodiskutovaná“ zkouška změnila k nepoznání. Její funkce v systému však zůstává stejně nejasná jako předtím.

Většinu pedagogických omylů šířených státem posvětila ministerstvu vysokoškolská pracoviště připravující učitele. Anebo v konkrétních případech předstírala, že o ničem nevědí. Tato jejich servilnost přispěla k tomu, že se u nás o vývoji školství nediskutuje. Absence veřejné debaty je selháním českých intelektuálních elit.

Začíná se nicméně nesměle mluvit aspoň o tom, z čeho česká škola propadá: chová se i nadále tak, jako by byla pro žáky hlavním zdrojem informací, už jím ale dávno není. Rodiče, učitelé a ředitelé škol, pokud jim to vůbec vadí, očekávají zpravidla nápravu od ministerstva. Naivně, ve školách leckdy alibisticky. Úřad má dnes nejméně čtvrt století zpoždění, ale do pěti let jistě s něčím přijde…

Dlouhá, řekněme dvousetletá tradice direktivního řízení školství má osudové důsledky. Státní školy obvykle nedokážou reagovat na měnící se svět samostatně, přiměřeně a včas, neboť to od nich nikdo nikdy nechtěl. Vždy měly jen „realizovat opatření“ zpravidla nevalných kvalit a přicházející shora. Práce učitele či ředitele školy přitahuje v některých zemích ty nejbystřejší mozky. U nás však do ní mohou přímo zasahovat lidé, jako byl třeba „nejlepší ministr školství, jakého jsme kdy měli“. Také zasahují. Pořád. A plošně. České mozky, nechtějí-li se pedagogického působení vzdát, musí vrchnostenské intervence ignorovat. Anebo hledat uplatnění jinde než ve školství. Trvá-li takový stav po dvě století, nelze se divit, že se školami nikdo nehne.

Nikoli co, ale jak

Cestu z marasmu ukazují příklady učitelů, kteří se hýbou sami od sebe, protože chtějí dělat dobře svou práci. V jednom malém městě mají základní školu, která úspěšně konkuruje místnímu víceletému gymnáziu. Žáci v ní po páté třídě zůstávají, nejsou s nimi kázeňské problémy, ve škole se hodně naučí a baví je to. Její ředitel už více než dvě desetiletí velmi cílevědomě pracuje s učiteli a pomáhá jim osvojovat si účinnější metody práce. Aktivně si udržuje přehled, zve do školy osvědčené odborníky a sám přednáší jiným. U inovativních ředitelů a učitelů z jiných škol má vynikající pověst.

Říká, že na tom, co přesně se děti učí, moc nezáleží. Podle něj je nejdůležitější, aby se intenzivně zabývaly něčím, co je zajímá, odpovídá jejich schopnostem a umožňuje jejich spolupráci a růst. V jeho škole už se přesvědčili, že když zařídí tohle, je všechen ten úřednický balast zbytečný. Ať jde o osnovy, školní vzdělávací programy, standardy, plošné testy nebo jednotné zkoušky.

Zmíněný ředitel a učitelé na jeho škole pochopili, že musí spoléhat především na sebe. Mají před centrem a jeho odbornými institucemi takový náskok, že jim ani nic jiného nezbývá. Postavit se na vlastní nohy, to je návod pro každého, kdo dnes v českém školství hodlá nést odpovědnost za výsledky své práce.

Takoví jedinci to však nemají snadné, zvlášť když jsou na škole v menšině: „kazí normu“. Češi se rádi vymlouvají na vyšší moc a hra na schovávanou před vlastní odpovědností je rozšířená i mezi učiteli. Kdo zná seriál Jistě, pane ministře, určitě chápe, proč proti ní ministerstvo nic účinného nepodniká. Naopak – systematicky ji podporuje, naposledy ohlášenými jednotnými přijímačkami na střední školy.

A ten hřbitov? Samozřejmě nikdy nevznikne.
Ze stejných důvodů.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Mladá fronta Dnes: Co pomůže českému školství? Postavit se na vlastní nohy"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
l.snirch
l.snirch
1 year 8 months ago
Nejen proto, že pokoru při putováních na horách jsem letos hledal i na zmíněném hřbitově pod Ostrvou, mě Váš článek pane Botlíku oslovil. Navíc s Vámi ve všem uvedeném naprosto souhlasím. Možná, že se bude článek zdát někomu s výhledem do budoucna pesimisticky. Ale v minulosti bylo ještě hůř, ted nám do školství aspon nezasahuje ideologie a kádrování a je přiměřená svoboda. Realita je taková jak popisujete a ten v závěru zmíněný optimismus, že naštěstí lze sice trnitě a často jak správně uvádíte i navzdory jiným svou práci dělat tak, jak si myslíte, že má smysl, je důležitý. A co… Více »
E.Kocourek
E.Kocourek
1 year 8 months ago

Servilnost „akademiků“ na vysokých školách, kteří vždy ochotně „posvětí“ šílené nápady politiků – to připomněl kolega Botlík velice trefně! A myslíte, že se „akademici“ někdy chytí za nos a konečně s tím přestanou? Kdepak, ještě pilněji budou ty buzerační šílenosti vymýšlet a politikům vnucovat.

wpDiscuz