Novinky.cz: Neexistuje právo na vzdělání v běžné škole, myslí si Václav Klaus ml.

28. 1. 2015
EDUin
kkk_z

Publikujeme komentář Václava Klause mladšího, který vyšel pod názvem Zdraví a nemocní na serveru Novinky.cz 19. 1. (ZDE) Stranický expert ODS na školství v něm tvrdí, že nikdo nemá automaticky právo na vzdělání v běžné škole a obhajuje asociální přístup v mezilidských vztazích. Na komentář reagoval učitel David Yilma a poukázal na nedostatečný přehled Klause mladšího o tom, jak realita na základních školách vypadá (ZDE).

V médiích šlo tedy spíše o prezidenta republiky než o téma inkluze, rušení speciálních (zvláštních) škol, lidského „práva“ na vzdělání, popřípadě míchání dětí s odlišnými vzdělávacími potřebami (a předpoklady) dohromady či situaci v českých školách v této oblasti. A na to se právě podívejme.

Představte si, že máte doma šikovného malého prvňáčka, který se hrozně těší do školy. Je to vaše první dítě, celý(á) se v něm vidíte. Jedná se o bezproblémové, přátelské dítě. Tašku a penál – má sbalenou už koncem prázdnin a dokonce 30. srpna si na zkoušku vykračovalo s aktovkou po ulici :-). Škola dělá dobrý dojem a zejména jste si ohlídali, jakou bude mít učitelku (hlavní faktor v prvních dvou letech studia). Prvního září, chvilka nostalgie, chvíle hrdosti – splnili jste důležitou rodičovskou metu – vypiplali z novorozeňátka školáka. „Co už všechno umí.“

Cca třetí den se ukáže, že spolužák v lavici, každou chvíli vyskakuje a vykřikuje, strká do vašeho dítka, dokonce něco hází po učitelce, na což má ale papíry od doktora „porucha chování“. Z hlediska intelektu je patrně v normálu, ale příliš často to není poznat. Vaše dítě se trochu bojí, trochu je v šoku – nedokáže se ve škole vůbec soustředit. Je smutné.

99% z nás v této chvíli naběhnou do školy a chtějí zjednat nápravu. Ti nejmírnější žádají přesazení v rámci třídy. Maminky budou v ochraně vlastního dítěte agresivnější, to je holt příroda. Velmi agresivní budou také aktivisté, kteří jinak mají plná ústa frází, že „škola má také komunitní, multikulturní a socializační funkci“.

Zadruhé si představte, že jste učitel v páté třídě, kterou vedete od začátku. Nechal jste tam velký kus práce a starostí. Děti nejsou žádní Einsteinové, ale pracovitá, milá třída. Pak vám tam ředitel přidělí nového žáka, který má velké problémy vypočítat 3×7 a naprosto nezvládá látku. Zejména v matematice. Má také papíry od doktora – je dyskalkulik a má nižší intelekt.

A schválně, máte radost, že ho ředitel nedal do áčka ke kolegovi, a že tedy vysoce oceňuje vaší práci? Protože v českých školách obecně – ti nejlepší dostávají více úkolů a těžších. Nebo vidíte jasně, že se vše změní? Nedokážete se věnovat nejšikovnějším dětem, 30 % energie a času věnujete jednomu žákovi a výsledky stejně nebudou valné.

Dilema při vysvědčení – nechat ho propadnout, tj. klasifikovat spravedlivě, jak vám z šerého dávnověku ukazuje odkaz učitelské hrdosti a úcty ke vzdělání. Nebo vykonstruovat známku napůl dle odborných posudků a „v šestce je mít nebudu, tak co …“.  I tady je za b) správně v 99 % případů, ale nesmí se to nahlas říkat.

Sečteno a podtrženo, existují (bohužel) děti, které potřebují velmi odlišný způsob výuky a celé pedagogické péče. Stejně jako je úplně jiná dovednost – učit prvňáky než učit ve „třeťáku“ goniometrické funkce – tak je úplně jiná dovednost dobře učit děti s handicapy. Také se na to studuje jiný obor „Speciální pedagogika“ a existují Speciální (dříve „Zvláštní“) školy. Řada z jejich zaměstnanců (pár jich osobně znám) – přijde rovnou do nebe. Dělají nesmírně těžkou a vyčerpávající práci. Za pár korun.

Snaha Speciální školy plošně zlikvidovat, zde byla velmi silná – podpořená tlakem Evropské unie ohledně údajné diskriminace Romů v ČR ve vzdělávání (je zajímavé, že třeba vietnamské děti Česká republika mazaně naopak vůbec „nediskriminuje“ a dosahují většinou výborných výsledků). Plošné rušení Speciálních škol zarazil až v poslední chvíli tehdejší ministr Dobeš. A udělal dobře!

Protože plošně integrovat všechny děti ze speciálních škol – nejde. Zrušili bychom tedy například světoznámý Jedličkův ústav s více než stoletou tradicí a vynikajícími výsledky v péči o těžce postižené děti?

Vraťme se ale ještě k našim dvěma integrovaným příkladům a podívejme se, jak se jim v normální škole povede. Oba budou mít zcela neintegrované, odlišné vyučování (včetně klasifikace) než ostatní děti. Ten první bude sedět sám v lavici – buď hned u učitelky, nebo naopak stranou vzadu. Bude se řešit „asistent pedagoga“. Na toho buď budou, nebo nebudou peníze, protože, co si budeme povídat, je to velmi drahé. Ve školství jde okolo 60 – 70 % peněz do mezd, tady přibývá další síla. Když dostane 15.000 hrubého (x1,34 sociální zdravotní placené zaměstnavatelem; x12 + další náklady), máme cca 260 tisíc „školného“ na tento případ. Škola (my plátci daní) to tedy nějak zaplatí. Ale kolik takových asistentů si může(me) dovolit? Navíc pak má dítě v lepším případě privátní učitelku, v horším drahý pomocný pedagogický dozor.

Asistenti mají velkou fluktuaci (podle toho, jak na ně jsou – nejsou peníze), velmi často také mají jiné ambice, než dělat celý život asistenta pedagoga.

Pokud péči o děti s odlišnostmi nějaká škola dělá obzvlášť dobře a systematicky, začíná takovéto děti přitahovat, ale bohužel často zároveň ubývá normální klientela. Škola se stává plíživě školou Speciální.

A ještě jednu věc musím zmínit. Neexistuje právo na vzdělání v běžné škole.
Lidská svoboda je založena na tzv. „negativních právech“: Nikdo nesmí nikoho zabíjet, brát mu jeho majetek, zakazovat jeho aktivitu (pokud tím nezasáhne takováto práva jiných lidí).

Nyní populární Pozitivní práva: právo na bydlení, na vzdělání, … – se liší v tom, že požadují, aby mi někdo jiný – něco zajistil nebo dal. To ale často koliduje s přirozenými, negativními právy.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články