OECD: Zavedení plošných testů je uspěchané

Paolo SantiagoVracíme se ke zprávě OECD o hodnocení v našem vzdělávacím systému publikováním rozhovoru se šéfem týmu OECD Paulem Santiagem, který vyšel na začátku března v Učitelském zpravodaji. Rozhovor je zajímavý jednak tím, že Santiagova interpretace zprávy se zásadně liší od toho, jak ji přečetlo vedení ministerstva školství, a samozřejmě vzbuzuje zvědavost, jak bude vypadat debata na konferenci věnované hodnocení (koná se v pátek 16. března na MŠMT), jíž se bude účastni jak minister, tak pan Santiago.

 

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) vypracovala obsáhlý dokument Reviews of Evaluation and Assessment in Education, Czech Republic (Revize hodnocení výsledků vzdělávání v České republice), z něhož vyplývá řada závažných varování i doporučení. Ministr Josef Dobeš tvrdí, že doporučení podporuje jeho záměr zavést plošné testování. Vedoucí týmu, který studii připravoval, usvědčuje Dobeše z dezinterpretace. „Nejprve je nutné pečlivě vyvinout důkladné standardy pokrývající cíle vzdělávání v celé jejich šíři, teprve na nich stavět testy.“

 

Smysl hodnocení je v poskytování zpětné vazby, se kterou mohou žáci i učitelé dále pracovat, učitelé by měli být hodnoceni na základě učitelských standardů, ředitelé škol nejsou na svou práci připraveni. Toto, a mnohé další, říká spoluautor aktuální nezávislé zprávy o evaluaci v českém vzdělávání, Paulo Santiago.

 

Dle vašeho názoru, jaké je nejdůležitější poselství, které Revize hodnocení výsledků vzdělávání v České republice přinesla? Zejména vzhledem k české veřejnosti, vládě, rodičům, školám?

Zpráva dochází k závěru, že má být posílen rámec pro hodnocení výsledků vzdělávání a že by mělo být více pozornosti věnováno zlepšování výsledků žáků. To vyžaduje vytvoření vhodného propojení mezi různými částmi systému hodnocení (např. hodnocením učitelů, hodnocením školy a rozvojem školy) a posílení některých z nich, jako právě třeba hodnocení učitelů, posuzování práce ředitelů, formativní hodnocení žáků a také hodnocení celého vzdělávacího systému. Další výzvou jsou omezené dovednosti hodnotit napříč celým vzdělávacím systémem (a to i navzdory zřetelné národní snaze podpořit evaluační kulturu) a vytvoření příležitostí, jak se v této oblasti vzdělávat.

Další znepokojení vyvolává aktuálně zaváděné standardizované testování v 5. a 9. třídách, které je výsledkem zvýšené pozornosti věnované vzdělávacím výsledkům žáků. Naše zpráva konstatuje, že by bylo žádoucí nejprve pečlivě vyvinout důkladné vzdělávací standardy pokrývající vzdělávací cíle v celé jejich šíři a teprve poté vyvíjet národní testy. Je také nezbytné lépe vyjádřit účel národních testů a uvědomovat si, že pokrývají jen omezenou část výsledků vzdělávání.

 

Čeho bychom se měli nejvíce obávat? Co je největší výzvou pro české vzdělávání v nadcházejících letech, pokud byste mohl na něco poukázat?

Skutečným problémem je v ČR tradiční přístup k organizaci školní třídy. Hodnocení pro učení není v českých školách systematicky užíváno. Je kladen malý důraz na takový způsob hodnocení, který by poskytl žákovi zpětnou vazbu a rozvíjel mezi učitelem a žákem spolupráci na procesu učení žáka. V důsledku toho Česká republika potřebuje vyvinout výraznější úsilí vedoucí ke zlepšování výsledků žáků prostřednictvím formativního hodnocení, které přispívá k vlastnímu procesu učení, spíše než užívat sumativní (výstupní) hodnocení k poskytování informací o výsledcích učení. Tato změna zabere čas, vyžaduje to rozhodnost pro její úspěšné zavedení.

 

Podobnou hrozbou pro české vzdělávání je to, že současné externí hodnocení škol (Českou školní inspekcí, pozn. autora) má sklon sledovat, zda škola postupuje v souladu se školskou legislativou, spíše než aby podporovalo zlepšování školy. Vnější hodnocení školy by se tedy mělo více zaměřit na rozvoj školy a ustoupit od současného modelu „dodržuje – nedodržuje předpisy“. To by ovšem předpokládalo poskytovat poradenství pro rozvoj všech hodnocených škol, nejenom těch, které dosahují slabších výsledků.

 

Mohl byste vysvětlit nejvýznamnější zjištění studie adresované českým učitelům?

Významným pozitivním aspektem je, že hodnocení učitelů se jeví být široce akceptováno a je dobře zabudovanou součástí běžné školské praxe. Nicméně, jeho aplikaci brání absence učitelských standardů a národního rámce umožňujícího sladit postupy hodnocení tak, aby byly konzistentní napříč všemi školami. Také není k dispozici mechanismus, který by zajistil každému učiteli náležitou profesní zpětnou vazbu. Na národní úrovni chybí jednotná kritéria výkonu učitele nebo referenční rámec, vůči němuž by mohli být učitelé hodnoceni.

Český vzdělávací systém také vykazuje netransparentní nakládání se složkou platů učitelů, závislou na jejich výkonu, což je částečně důsledkem absence přehledného rámce pro hodnocení práce učitelů.

 

Možná jste byl některými zjištěnými fakty o českém vzdělávacím systému překvapen. Zjistil jste něco překvapivého, ve srovnání s jinými zeměmi?

Zaznamenání hodným faktem je míra pravomocí ředitelů českých škol. Ředitelům je dána plná odpovědnost za kvalitu vzdělávání, za finanční řízení školy, za výběr a propouštění učitelů, za zvyšování platů učitelů a za vztahy se školní komunitou i veřejností obecně. Navzdory tomu je systematické hodnocení ředitelů škol teprve v počátcích, práce ředitele je více administrativní než řídící povahy a jejich počáteční profesní příprava na takový post je nedostatečná.

 

Představte si, že jste současný český ministr školství. Co by byla první věc, kterou byste ve svém úřadu řešil?

Promiňte, raději bych na tento dotaz neodpovídal.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz