Ondřej Šteffl: Posedlost výsledky testů brzdí rozvoj osobnosti, myslí si v Číně

Publikujeme článek Ondřeje Šteffla, který upozorňuje, že země jako Šanghaj nebo Čína, které se dlouhodobě umisťují na špičce žebříčku v hodnocení vzdělávacích výsledků v šetření PISA, uvažují o limitech tohoto způsobu hodnocení vzdělávacího systému a hledají alternativy, které dovedou hodnotit i hůře „měřitelné“ dovednosti nebo třeba morální rozvoj dětí.  Text vyšel původně pod názvem Náskok čínského draka a vaše děti na aktuálně.cz (ZDE).

Stejně jako může testování PISA způsobovat deformace vzdělávacího systému, tak může být pro vaše děti problematické, když budete spoléhat jen na dobré známky a na to, co se učí a zkouší ve škole. V Čině už to vědí.

Mezinárodní testování úrovně patnáctiletých dětí v matematické, čtenářské, přírodovědné a finanční gramotnosti PISA je zatím v mnoha zemích světa ustáleným kritériem úspěšnosti celého vzdělávacího systému. Veřejnost, politici, média věří, že to, jak která země dopadla v testování PISA, je dostatečnou výpovědí o tom, jak dobře či špatně funguje její vzdělávací systém. Vlády řady zemí vynakládají ohromné finanční částky, aby se v testování PISA posunuly nahoru. Radují se z každého zlepšení a hledají viníky, když se výsledky zhoršují.

A podobně jako celé vlády věří, že dobré výsledky PISA v matematické či čtenářské gramotnosti zajistí budoucí prosperitu země, věří i mnozí rodiče tomu, že dobré známky (nic jiného než známky ovšem do školy většinou nedostanou) jsou tím, co je ve vzdělávání tím nejdůležitějším a co jejich dětem zajistí budoucí štěstí. …a často vynakládají peníze i čas, aby děti měly známky lepší. Radují se z každého zlepšení a hledají viníky, když se výsledky zhoršují.

Šanghaj byla v minulých letech vždy ve všech gramotnostech s převahou na prvním místě. Mohli by se tedy radovat. A přesto zvažují, že z programu PISA vystoupí. Anebo spíš právě proto? Říkají: PISA představuje příliš úzkou definici kvality vzdělávání a zakrývá tak další aspekty, které jsou mnohem důležitější. Naše prvenství vyvolává všeobecný dojem, že vše je v nejlepším pořádku. Postupně tak ale zapomínáme, že vzdělávání je něco mnohem víc než jen snadno měřitelné výsledky. Podobně začali uvažovat v celé Číně: Posedlost výsledky testů u studentů vážně brzdí celkový rozvoj osobnosti, omezují příležitosti kultivovat jejich společenskou odpovědnost, tvůrčího ducha i praktické dovednosti. 

Proto v Šanghaji už dva roky ověřují zcela jiný systém hodnocení škol i celého vzdělávacího sytému. A nové hodnocení „Green evaluation“ v rámci hlubší reformy vzdělávacího systému teď hodlá zavést celá Čína. Nový rámec hodnocení zahrnuje pět oblastí a pro každou z nich je stanoveno několik indikátorů:

1. Morální rozvoj posuzovaný dle postojů, ideálů a hodnot, občanské gramotnosti, rozvoje osobnosti a charakteru, ambicí i sebedůvěry.
2. Pokrok v učení zjišťovaný testováním znalostí a dovedností a pokroku v jednotlivých předmětech a podle úrovně myšlení, schopnosti poznatky aplikovat, tvořivosti a připravenosti pro celoživotní vzdělávání a rozvoj.
3. Psychické a fyzické zdraví posuzované podle fyzické zdatnosti, dovednosti sebeřízení a interpersonální komunikace (sociální dovednosti), zdravé životní návyky a psychickou pohodu.
4. Rozvoj zájmů a specifického nadání každého žáka určovaný podle zvídavosti, jedinečných dovedností, připravenosti trvale rozvíjet svůj potenciál a chuti objevovat.
5. Zatížení školní výukou a subjektivní vnímání školy posuzované podle délky času věnovaného studiu (výuka ve třídě, čas strávený domácími úkoly, čas na spánek atd.), kvality a efektivity výuky, subjektivně vnímané obtížnosti učiva, tlaku na školní výkon i zábavnosti výuky. (Mnohé asi překvapí, že nejde o to, aby čas věnovaný studiu a domácím úkolům byl co nejdelší, ale právě naopak.)

Upozorňuji, že slovo testovat je tam jen jednou. Jak chtějí v Číně posuzovat ostatní oblasti je popsáno zde (Google vám to přeloží :-)). Něco jde snadno – doba věnovaná DÚ, něco hůř – ideály, ale všechno nějak jde. Podstatné navíc není ani tak to, aby se to nějak úplně přesně změřilo, ale by se to dostalo do centra pozornosti, aby se to vůbec sledovalo a bylo to mezi cíli.

(doplněno 3/8 15:04)

Je vidět, že to, co se testuje v šetření PISA, představuje v celém systému „Green evaluation“ jen tři body v druhé odrážce. Šanghaj a Čína však nejsou jediné státy, které pochopily, že tudy cesta k dobrému vzdělání a spokojenému životu občanů nevede. Např. Nový Zéland, Austrálie, Skotsko, Ontário, Švédsko a Singapur o cílech smyslu vzdělávání uvažují delší dobu jinak než jen jako o znalostech a dovednostech v jednotlivých školních předmětech viz zde. 

Trochu podobně jako celé země se chovají i rodiče. Vedle rodičů, které zajímají jen známky, rychle přibývá i takových, kteří pochopili, že znalosti a dovednosti v jednotlivých předmětech, natož známky, nejsou všechno. Když jsme se českých rodičů před nedávnem ptali, co pokládají pro své děti za nejdůležitější, co by se měly pro svůj budoucí život naučit, odpověděli nám: umět se radovat ze života; kriticky myslet; umět a chtít se stále učit; být slušný člověk (jednat podle mravních zásad); věřit si a rozumět sám sobě; být flexibilní, umět se vyrovnat se změnami a nepřízní osudu. 

Přesto se jen málo rodičů rozhodne takových priorit důsledně držet a právě v těchto věcech hlídat rozvoj svých dětí. Znamená to nejen převzít velkou část zodpovědnosti za rozvoj a vzdělávání svých dětí a začít přemýšlet o tom, jak takové věci dětem zajistit. To je pro rodiče často nepříjemné, anebo přinejmenším docela drahé. Musí třeba hledat soukromou školu, která naplňuje rodičovu představu. Musí také mít dostatečný přehled o tom, co by mohlo být dobré pro vzdělání mého dítěte, atd. Každopádně to znamená jít v mnohém proti proudu.

Celý český školský systém nás totiž všemi svými kroky přesvědčuje, že to, co se učí ve škole (matematika, český jazyk a další předměty), je to jediné důležité. To se přece ve školách známkuje, píše na vysvědčení se státním znakem, zkouší u přijímacích zkoušek, píše se o tom v novinách, mluví v televizi. Právě to se také testuje v šetření PISA, podle toho se sestavují mezinárodní žebříčky, o kterých mluví nejen ministr školství, ale i premiér. Naopak o tom, zda se děti naučily kriticky myslet, nikdo nemluví, ba ani o tom, že by děti měly rozumět samy sobě a věřit si či se radovat ze života. Školský systém po školách nic takového nechce. Přesto se tu a tam najdou školy, které takové věci mají mezi svými cíli, ty to ovšem dělají ze své vůle, často navzdory systému. Je pěkné, že absolventi takových škol se asi lépe než jiní umí radovat ze života; mají rozvinuté kritické myšlení; umí a chtějí se stále učit; jsou to slušní lidé; věří si. Ale to nikdo oficiálně neocení, neumíme to otestovat, nejdou za to dávat známky, děti to nebudou mít na vysvědčení, PISA to nezkoumá, nebude to v žádných žebřících. Rodiče, kterým o to opravdu jde, si to musí ohlídat sami.

V Šanghaji i v Číně už to vědí: Testování PISA může být nebezpečné, způsobuje deformace vzdělávání. U nás zatím žijeme v zajetí toho, co umíme změřit, otestovat a ve škole oznámkovat. A hned tak se to nezmění. 

Rodiče, kteří chápou, že běžná škola umí a může jejich dětem dát jen část toho, co je pro budoucí život jejich dětí důležité, tak musí prokázat značnou vůli a odvahu a investovat čas, úsilí a často i peníze do rozvoje svých dětí sami. Je to těžké, ale určitě se to vyplatí.