Povinná školka – podpora nebo trest?

ilustrační foto by Peter Dutton (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme text Kristýny Jůzové Kotalové o dopadech povinného předškolního roku, který byl napsán pro Institut pro sociální inkluzi. K tématu proběhne dnes od 17.00 debata v EDUpointu v Praze, jste srdečně zváni!

Povinná předškolní docházka funguje pomalu druhý měsíc a diskuze se stáčí k tomu, kdo má „hledat a stíhat“ rodiče, kteří své děti do školky nepřivedli. Řeší se odpovědnost školky, obce a „sociálky“, tedy Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Zákon je zákon a ten školský jasně uvádí, že předškolní vzdělávání je jeden rok před nástupem do základní školy povinné. Pravda, Listina základních práv a svobod uvádí jako povinnou jen školní docházku, nikoli předškolní, ale tuhle kličku ponechme právníkům. Smyslem povinného předškolního roku totiž není, zda a jak trestat rodiče, kteří školský zákon nedodržují (ať už z přesvědčení nebo z nevědomosti), ale jak pomoci rodinám ve vzdělávání a výchově dítěte tak, aby uspělo při startu na základní škole. Klíčem k účinné pomoci je nyní tolik citovaná spolupráce, jenom je ji třeba přesměrovat od represe k prevenci.

Co je vzdělávání?

Vzdělávání dětí nelze omezit jenom na předškolní nebo školní docházku. Vzdělávání zahrnuje každodenní učení „životem“, zvídavost, otázky a odpovědi, povídání, procházky, objevování, motivace. Ve školce a škole se dítěti dostane podnětného zázemí a může se probudit jeho zájem a talent, ale bez podpory z druhé strany – z rodiny – nebude vzdělávání nikdy efektivní, a to ani když bude povinné.

Důvodů, proč rodiče děti do školky (a někdy ani do školy) neposílají, může být mnoho. Rodina se může potýkat s materiální nouzí a přesto, že je u nás vzdělání poskytováno zdarma, je spojeno s mnoha vedlejšími náklady – na stravné, pomůcky, dojíždění. Jednoduchá nemusí být ani organizace rodinného režimu, ve vícečetných rodinách se dopravují děti do několika škol a školek zároveň. Problémem může být také komunikace, děti, ale ani rodiče nerozumí tomu, co od nich škola chce, jsou kritizováni a ztrácí motivaci k tomu, aby se pokusili problémy řešit. Podpora rodiny tedy musí jít ruku v ruce se vzděláváním.

Kdo podpoří rodiče?

Důležitou roli hrají samotné školky a školy, které mohou být rodičům partnery a nastavit komunikaci přesahující hromadné třídní schůzky, vzkazy posílané přes žákovskou knížku nebo pozvání „na kobereček“. Čas strávený osobním setkáním vynahradí trápení dítěte i učitele na úkoly, které nikdy nejsou dobře splněny.

Mimo školu je vzdělávání důležitým úkolem obce, která pro něj vytváří podmínky. Současné dotační programy Ministerstva školství (tzv. šablony) umožňují realizaci osvětových akcí, přednášek, zapojení koordinátorů zprostředkujících komunikaci rodiny a školy, zavedení programů prevence školního selhání nebo předčasného opuštění školní docházky.

Pomoci může také široká škála školských nebo sociálních služeb. Od pedagogicko-psychologické poradny a střediska výchovné péče (ambulantní forma), přes volnočasová centra, nízkoprahové kluby pro děti a mládež, sociálně-aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociální rehabilitaci, peer programy a doprovodné služby, až po služby psychologů a speciálních pedagogů. Služby jsou v různé míře dobrovolné, ale pokud jsou dobře nastaveny, mohou odvést velký kus práce ve prospěch vzdělávání dítěte.

OSPODy pracují s dětmi, které jsou skutečně ohrožené – samotná „nedocházka“ do školky přitom ohrožením není, může mít mnoho příčin a souvislostí. OSPOD není orgánem represe ani strašákem, kterého by škola měla vůči rodinám používat. Na druhé straně, i rodinám a dětem, které nejsou přímo ohroženy, OSPOD samozřejmě má poskytovat poradenství a doporučit podpůrné služby, to vše na úrovni prevence.

Co přinesou tresty?

Cesta represe je krátkozraká a může vést jedině k dalším příkazům a zákazům. Bude znovu zavedeno povinné středoškolské vzdělání proto, že se základním vzděláním se obtížně shání práce? Budou povinné sportovní kroužky pro každé dítě, protože obezita vede k civilizačním chorobám? Nebo povinná účast na rodičovských sdruženích (kdo z nás někdy nevynechal)?

A další otázkou je, kam až chceme v „ochraně“ dětí zajít? V ústavech školského typu je nyní 6500 dětí, kterým je školní docházka dopřána více než bohatě. V uzavřených typech ústavů mají děti třídu rovnou přes chodbu od pokoje, kde spí, pravděpodobnost záškoláctví se tím tedy více než snižuje. Ostatní potřeby dětí zde ale výrazně trpí, jak dokázala řada studií od 60. let do současnosti.

Podpora rodin začíná u společného kafe 

Podpora rodin s dětmi v oblasti předškolního vzdělávání nezávisí sama o sobě na změnách zákonů. Obce i školy mohly a mohou spolu s rodinami rozvíjet celou řadu aktivit, ale musí mít správně nastavené priority a spolupráci.

Namísto vyčkávání na „verdikt“ ministerstev, kdo má děti vyhledávat a rodiče trestat, tedy mohou jít učitelky a učitelé, úředníci, úřednice a sociální pracovníci/ce, ideálně nejen z OSPOD, ale i z místních neziskovek, společně na kávu, pobavit se (obecně) o dětech, se kterými pracují, vyjasnit si svoje pravomoci a domluvit se, že si v případě nejistoty nebo pochyb prostě zavolají, sdílet kontakty na poradny a služby, které je možné rodinám doporučit.

Mohou a měli by to udělat, pokud jim jde skutečně o děti. Úspěchem v téhle bitvě totiž není, kdo kolik dětí pochytal a jejich rodiče potrestal v rekordním čase, ale kolika dětem a jejich rodinám se dostalo právě takové podpory, kterou potřebují pro to, aby děti napřesrok úspěšně a napoprvé zvládly první třídu základní školy a ve škole jako takové se jim zalíbilo.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz