Problém našeho vzdělávání: o slabší se nestará

by Scott Kinmartin (flickr.com) [CC BY-NC-ND 2.0]

Publikujeme rozhovor, který vyšel v časopisu Human Resources Management, sesterského časopisu Hospodářských novin, (č. 2013/3) pod titulkem „Problém našeho vzdělávání: o slabší se nestará“. S tiskovým mluvčím EDUin Tomášem Feřtkem ho vedla šéfredaktorka Alena Kazdová a tématem byla kampaň Česko mluví o vzdělávání a polemika o tom, co doopravdy chybí zaměstnavatelům u absolventů středních i vysokých škol.

Tomáš Feřtek je novinář, dramaturg, scénárista, spoluzakladatel a tiskový mluvčí neziskové společnosti EDUin, která šíří informace o vzdělávání a komunikuje o něm s veřejností. Významně se profilovala zejména v diskusi o smyslu a směřování státních maturit. Od ledna do konce června 2013 je EDUin organizátorem a hybatelem veřejné debaty Česko mluví o vzdělávání, jejíž závěry budou předány poslancům, senátorům, a také zástupcům ministerstva školství, kteří by je měli využít při přípravě Strategie vzdělávání do roku 2020.

„Nejde o to dělat revoluci,“ říká úvodem našeho rozhovoru Tomáš Feřtek o probíhající kampani, „ale dotáhnout reformu, která byla nasměrována na přelomu tisíciletí v Bílé knize a odstartována v roce 2005.“

Podle některých ukazatelů (např. umístění v PISA, výsledky státních maturit) veřejnost usuzuje, že úroveň a kvalita našeho našeho vzdělávacího systému v posledních letech klesá. Dá se to takto jednoduše říci? V čem jsou z hlediska práce s talentovanými dětmi v našem školství mezery a problémy?

Ano, vzdělávací systém jako celek opravdu má potíže, ale to neznamená, že se zhoršují všechny děti a všechny školy. Ten pokles je způsoben především zhoršováním výsledků slabších žáků, na které v systému vzdělávání zcela rezignujeme, nestaráme se o ně. Už od mateřských škol a zejména pak na základních a středních školách se zaměřujeme především na talentované děti. Přitom skutečný problém je na druhém okraji vzdělávacího spektra. Jsme zemí s jedním z největších rozdílů mezi nejlepšími a nejslabšími žáky. Například známé mezinárodní šetření PISA se zaměřuje na vzorek patnáctiletých bez ohledu na to, na jakou školu chodí – praktickou, speciální, běžnou základku, či víceleté gymnázium. Mezi výsledky dětí, které na ně chodí, jsou obrovské rozdíly, a když to zprůměrujete, vyjde vám onen nelichotivý podprůměrný výsledek. A vlastní šetření, která by detailněji zkoumala příčiny toho stavu, zatím nemáme. Na druhou stranu u nás ale existuje řada škol, které umějí pracovat s talenty i se slabšími žáky a dosahují dobrých výsledků.

Zaměstnavatelé dlouhodobě naříkají, jak těžko hledají na určité profese šikovné absolventy. Jde jim zejména o technické obory a kvalifikované řemeslníky.

Chápu je, že mají v tomhle směru velké problémy, ale stát nemá firmám vychovávat pracovníky. Fakticky to ani nejde. Neumí na – dejme tomu – deset let dopředu předvídat, koho budou firmy potřebovat. Moje možná paradoxní hypotéza zní, že atraktivnosti a uplatnitelnosti absolventů technických oborů by velmi pomohlo rozšíření humanitního vzdělání. Když totiž poslouchám, na co si zaměstnavatelé stěžují, pak především na to, že vyučení a inženýři umí špatně jazyky, neumí vést tým, plánovat si čas… Skoro všechno jsou to kompetence spadající spíš do humanitní oblasti.

Děti by měly na školách dostat všeobecný základ, aby z nich vyrostli aktivní, sebevědomí a kreativní občané, kteří se dokážou o sebe na trhu práce postarat. Zaměstnavatelé dnes požadují aktivního, učenlivého a samostatného pracovníka, ne pasivního absolventa, který čeká na příkaz, který bude dělat deset dvacet let dělat pořád dokola jen tu určitou činnost nebo operaci, kterou se kdysi na učilišti nebo na odborné škole naučil.

Co je úkolem současné školy?

Škola je pořád nezastupitelná v tom, že dává informacím systém a také v tom, že umí dětem zprostředkovat sociální zkušenost. Tu nikde jinde takhle snadno nezískají. Ve škole se mohou navzájem od sebe leccos naučit, vyzkoušet si, jak spolupracovat a komunikovat s jinými sociálními i věkovými skupinami. To ale předpokládá, že mají šanci se v té škole potkat, že děti nebudeme tak brzy rozdělovat do různých vzdělávacích proudů. Často se setkávám s absolventy víceletých gymnázií, kteří jsou chytří, nadaní, ale dokážou komunikovat a spolupracovat jen se sobě rovnými vrstevníky z téže sociální skupiny. Taková skleníková generace.

A na druhé straně posíláme na učiliště ty, o nichž si na základní škole utvoříme názor, že na studium nemají a ani ho nepotřebují. Ale i ti, kteří se mají živit řemeslem, budou přece potřebovat prezentovat svoji práci, komunikovat se zákazníkem, představit mu svůj postup, vyjednat cenu, termín, přečíst si návod v cizím jazyce. Tyhle schopnosti většina absolventů učilišť nemá a pak se divíme, že se neumějí o sebe postarat a končí na úřadech práce. Ale kde se mají naučit komunikovat se svými zákazníky, s tou elitnější částí společnosti, když je naposledy viděli na prvním stupni základní školy. A to v lepším případě.

Zakopaný pes je tedy v tom, že se nestaráme o slabší, odsouváme je jinam, kde je ale dál moc nerozvíjíme. Práce s talenty je zajímavější, ale těch je v populaci vždy méně. Dá se s tím něco dělat? Ano, dá. Ministerstvo školství o problému, že příliš brzy oddělujeme ty schopnější od slabších, ví. Problém je známý, ovšem otázka je, co je politicky průchodné a pro většinovou společnost přijatelné. V průběhu kampaně Česko mluví o vzdělávání se ukazuje, že laická i odborná veřejnost u nás je hluboce přesvědčená, že každému dítěti je nejlépe mezi svými. Převládající názor, jak by mělo školství vypadat, je silně proselektivní. A to je obrovský problém. Máme spoustu typů škol a rodiče si pro své děti mohou vybrat tu, kterou pokládají za nejvhodnější. Třeba i tu praktickou či speciální. Většině společnosti selekce dětí už v raném věku na základní škole vyhovuje a berou to jako výhodu systému, možnost svobody volby. A vcelku logicky o ni nechtějí přijít.

Co s tím?

Jediná možnost je dlouhodobá a systematická podpora učitelské profese. Aby se postupně zvětšoval počet škol a učitelů, kteří umějí v jedné třídě pracovat s velmi různými dětmi. Aby ve školách přibyly podpůrné profese – asistenti pedagoga, školní psychologové, speciální pedagogové. Pokud škola zvládne individuálně pracovat s různými dětmi, sníží se tlak na to rozdělovat je do specializovaných škol. Tak to funguje v onom tak často zmiňovaném Finsku. Tam je základním pravidlem zabraňovat vzniku homogenních tříd. To je přesný opak toho, co děláme my. A když se podíváme do mezinárodních srovnání, je vcelku jasné, který postup je z hlediska výsledků efektivnější. Finsko se pravidelně pohybuje na prvních příčkách.

Kde mají firmy hledat talenty? Stačí k tomu dosavadní počet středoškoláků a VŠ na školách?

Pokud se podíváme na čísla, musíme konstatovat, že náš vzdělávací systém produkuje dostatek vyučených i technicky vzdělaných. Zatím jsem se nepotkal s čísly, která by dokazovala opak. Ale chápu, že firmám scházejí dobří zaměstnanci. Problém je podle mě hlavně v tom, že ti dobří absolventi utečou do jiných, lépe placených profesí, nebo neumějí to, co by si firmy přály. O tom už jsme mluvili.

Ale zaměstnavatelé stále tvrdí, že nemohou najít ani kvalifikované techniky – středoškoláky i vysokoškoláky?

Na učiliště u nás chodí třetina populačního ročníku. To je opravdu hodně. Technické a přírodovědné obory studuje čtvrtina všech vysokoškoláků. Pokud má někdo jiná čísla, ať je donese. Realita se od těch často opakovaných tvrzení, kterých absolventů je moc či málo, zásadně liší. Například se říká, že máme příliš absolventů obchodních a ekonomických škol, že se pak neuživí. A kdyby šli na učiliště, měli by práci jistou. Ale jděte na úřad práce a zjistíte, že nejvíce nezaměstnaných je právě mezi absolventy učňovských škol a jednou z nejžádanějších profesí jsou obchodní zástupci. Proto znovu opakuji, že i na učňácích je důležité všeobecné vzdělání, že se tam nemají učit děti jen profesi, tedy hezky pilovat, ale i dovednostem, jak se na trhu práce chovat, jak podnikat, jak komunikovat se zákazníkem, jak přijímat práci v zahraničí… Problém s nedostatkem kvalitních absolventů nevyřešíme tím, že naženeme víc dětí na ty obory, které dnes firmy poptávají. Pokud jim ta práce nepřijde zajímavá a výhodná, utečou prostě jinam.

K čemu má vzdělávací systém směřovat, proč se vzděláváme? Známe jeho cíle a výstupy?

Hodně se o tom diskutuje v kampani Česko mluví o vzdělávání. Máme sice cíle vzdělávání vyjmenovány a popsány ve školském zákoně, ale ten popis je zbytečně složitý, takže ty cíle vlastně nikdo pořádně nezná a nebere je při plánování jednotlivých kroků ve školství v úvahu. Zatímco třeba skandinávské země a jiné kvalitní vzdělávací systémy mají cíle definovány stručně a přehledně v pár bodech a veřejnost přesně ví, co od školství očekávat. Tím nejobecnějším cílem je výchova občansky aktivního, kreativního a přemýšlivého člověka.

Jaké kompetence by měly školy rozvíjet, aby připravovaly mladé lidi na budoucnost? A jaké dosud převážně rozvíjely a rozvíjejí?

Flexibilitu, komunikaci, odborné znalosti. V tomto pořadí. V tuto chvíli je to nejčastěji – demotivace, odborné znalosti, sociální zkušenost. Také v tomto pořadí.

Jak tyto kompetence v praxi na školách rozvíjet?

Když to hodně zjednoduším, tak bych se držel pořád dvou věcí. Zažívat v životě – tedy ve škole i mimo ni – pocit úspěchu a pocit smyslu toho, co dělám. V našich diskusích se potvrzuje, že děti byly nejvíc motivované, když se věnovaly činnostem, které měly nějaký smysl i mimo školu, které nějak ovlivňovaly realitu. Žáci a studenti stále méně chtějí dělat věci jen pro paní učitelku.

V rámci EDUin jsme zahájili projekt Extra třída, kde se třídní kolektivy věnují nějakému vlastnímu projektu ve veřejném prostoru – sami ho vymyslí, získají na něj peníze, partnery a realizují ho. Může jít o divadelní představení, pomoc starším lidem v sociální organizaci, úprava parku, výuku práce s internetem v domově důchodců. Škola tím ukazuje lidem v obci, co děti umějí, a ony si při tom osvojují právě ty kompetence, které budou v pracovním životě potřebovat. Např. naplánovat projekt, sehnat na něj peníze a spolupracovníky a dotáhnout ho do konce.

Jak by podle vašich zkušeností tedy mohly firmy významněji ovlivňovat vzdělávací systém?

Určitě by si neměly stále jen stěžovat, že jim školy nedodávají ty správné zaměstnance. Nebo že nám tu neroste dost talentů. Co by naopak měly dělat, je tlačit na stát, aby změnil vzdělávání tak, aby se snížila míra selekce a aby děti ty kompetence, o kterých tu pořád dokola mluvíme, postupně získávaly už od mateřské školy. Pokud výchovu k zodpovědnosti, cílevědomosti, schopnosti spolupracovat budeme chtít až po středních a vysokých školách, tak to už je pozdě. Tam se toho mnoho zachránit nedá. Pokud chtějí zaměstnavatelé kvalitní pracovníky, ať usilují o změnu systému už od mateřské a základní školy, ať spolupracují – s dětmi, rodiči, učiteli. Ať požadují od škol, aby nevychovávaly poslušné a pasivní nebo demotivované jedince, ale aktivní a kreativní lidi schopné něco vymyslet, realizovat a nést za to odpovědnost.

Jak mohou přispět ke změně?

EDUin připravuje projekty Firmy vítány, který by měl propojit učitele a firmy. Chceme se s firmami dohodnout, že vytvoří jedno či více pracovních míst, na nichž by se střídali učitelé, kteří si udělají třeba roční přestávku v učitelské praxi. Učitel si tak na chvíli odpočine od náročné práce, už jen to, že bude dělat něco jiného, pro něj bude osvěžující, možná si i o trochu víc vydělá, ale především sám přímo v praxi zjistí, co zaměstnavatelé od absolventů požadují. A třeba to zohlední, až se vrátí zpátky do školy. Přijde nám, že by to byla ze strany firem velmi dobrá a efektivní investice. Zatím je projekt ve fázi přípravy, jednáme s některými velkými firmami a jejich reakce jsou jednoznačně pozitivní.


CO JE KAMPAŇ ČESKO MLUVÍ O VZDĚLÁVÁNÍ

Kampaň Česko mluví o vzdělávání (http://ceskomluvi.cz) vznikla jako vyústění tříleté práce neziskové společnosti EDUin. Jejím smyslem je vést debatu s odbornou i širší veřejností o problémech v systému vzdělávání.

EDUin propojuje různé aktéry vzdělávání, školy, učitele, žáky a rodiče, odbornou veřejnost, akademickou sféru, zaměstnavatele, ministerstvo školství, neziskový sektor.

Kampaň je rozčleněna na několik diskusních témat – jaké jsou cíle vzdělávání, jak hodnotit, co se žáci naučili, jak udělat z učitelské profese ceněné povolání, co změnit na vysokých školách, jak řídit školy. Součástí jsou i další diskusní fóra a workshopy ve všech krajích České republiky. Výstupy z debat by se měly stát jedním z podkladů pro Strategii vzdělávání do roku 2020.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz