Respekt.cz: Kudy vede cesta ke společné škole

ILUSTRAČNÍ FOTO. Phil Dowsing Creative (flickr.com)(CC BY-NC-ND 2.0)

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka, který vyšel 28. 1. pod názvem V čem mají pravdu kritici inkluze na stránkách časopisu Respekt. Autor v něm shrnuje argumenty kritiků inkluze v našich školách a upozorňuje na to, že nestačí přijmout takové znění novely školského zákona, které teoreticky umožní inkluzivní přístup ke všem dětem, ale je třeba, aby následovala reforma systému financování školství. Původní komentář najdete ZDE

Zavolala mi jedna paní učitelka z menšího města. Chtěla vědět, jestli  je někde ve školských předpisech uvedeno, kolik dětí s nějakým postižením může být v běžné školní třídě. Učí na prvním stupni, má ve třídě skoro třicet žáků, už několik let pracuje s dívkou s vadou zraku.

Postupně ale přibývalo dětí, které mají další speciální vzdělávací potřeby, což přeloženo znamená poruchy chování a učení.  Začalo to prý být nezvladatelné. Žádala o rozdělení třídy, ale vedení školy řeklo, že na podobná opatření nemá peníze. A tak paní učitelka, jež jinak integraci dětí s problémem do běžných tříd jednoznačně podporuje, skončila po dvou letech snažení v dlouhodobé pracovní neschopnosti. A do té školy už se nejspíš nevrátí.

Mediální reakce  na prezidentův výrok podporující segregaci ve školách byla jednoznačně odmítavá. Mohl vzniknout dojem, že inluzi – cestu ke společné škole, kam bude chodit dejme tomu 95 procent populačního ročníku – podporují všichni bez výjimky.  Ale stačí se podívat do libovolné diskuse pod těmito texty. Ve stovkách a stovkách příspěvků se opakuje stále totéž: Cikáni do normální školy nepatří, hloupí zdržují chytré, nevychovaní mají být odděleni, postižení nemají strašit zdravé, pokud zrušíme praktické a speciální školy, všechna ta svoloč se nahrne do normálních základek  a jejich úroveň se ještě zhorší.

Pokud nicméně odfiltrujete výroky na hranici trestního práva, zůstává racionální jádro. I učitelé se obávají, že pokud by část dětí, které dnes směřují do praktických a speciálních škol škol, dorazila do jejich třídy, situaci nezvládnou. Neexistuje prakticky žádná podpora učitelské profese, nemáme kariérní řád, který by odměňoval kvalifikovanější a motivovanější učitele.

Nemáme způsob financování, který by na děti se speciálním potřebami v běžné škole pamatoval, nemáme učitelské mentory, kteří by uměli  radit ve složitých výchovných a vzdělávacích situacích, nemáme speciální pedagogy a mediátory, kteří by zvládali komunikaci s hraničními žáky a občas problematickými rodiči.

Sehnat peníze na asistenta pro dítě s postižením je opravdové martyrium. Peníze, které na něj nakonec škola dostane, jsou ostudné; navíc z roku na rok nejisté a kraj od kraje jiné. Pokud jde o asistenty pedagoga , tedy o druhého pedagoga ve třídě, který se stará o děti se speciálními vzdělávacími potřebami, tam jsou oficiální možnosti ještě horší. Ředitelé si musí na takové lidi sehnat peníze mimo systém, přes nadace a neziskové organizace.

Program, který nabízel aktivním školám alespoň malé peníze, ministerstvo letos zrušilo. Podobný problém je se stavebními úpravami, které si integrace dítěte s nějakým problémem vyžádá. Opět stejné je to se specializovanými pomůckami.

Lze se za takové situace učitelům divit, že  jsou k řečem o inkluzi a společné škole rezervovaní?  I ti, kteří se snaží, neustále narážejí.  V tuto chvíli chodí v Česku do běžných škol přes polovinu dětí s nějakým postižením. To je vzhledem ke slabé systémové podpoře slušný úspěch. Co máme dělat dál?

Nejde o to „zavést inkluzi“. Jsme na cestě ke společné škole a jsme přinejlepším v její polovině.  Spěchejme s rozvahou.  Rozumnou cestu razí právě přijímaná novela školského zákona, protože umožní všem  školám, aby dosáhly na podpůrná opatření pro všechny děti, které to potřebují. Tedy ne jen ty s nějakou diagnózou umístěné ve specializované škole.

Pokud ale bude zákon přijat, musí okamžitě následovat systém financování. A ten zatím není na dohled. Bez něho bude pořád snaha o společnou školu založena jen na osobní odvaze a rozhodnutí. S rizikem, že to skončí tak, jako v onom příběhu citovaném na začátku.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

1 komentář k "Respekt.cz: Kudy vede cesta ke společné škole"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Vit
1 year 4 months ago

Fakt objev… ;-)
Nelze o složitých věcech hovořit jednoduše, natož ve výkřicích stylu Blesk. To se týká i prosazování inkluzivního vzdělávání, proběhnuvšího v uplynulých měsících.
A zejména nelze o věcech souvisejících s penězi mluvit s vynecháním této souvislosti, jak se také ohledně inkluze často dělo a stále děje (zmínky že to „také něco stojí“ považuji za zcela nedostatečné, ba zavádějící – je třeba říkat konkrétní, byť přibližná čísla).
Zákonitě následující uvádění na pravou míru, zažehnávání naprostých nedorozumění a urovnávání zbytečných konfliktů pak jen spotřebovává vzácný čas i ty zatracené peníze. A někdy se nadlouho nepodaří vůbec.

wpDiscuz