Řízení školy: Audit vzdělávacího systému ukazuje, že kroky ministerstva jdou proti závazkům Strategie 2020

Publikujeme rozhovor s Bobem Kartousem, který vysvětluje důvody a záměry, které byly u vzniku Auditu vzdělávacího systému, který na podzim představil EDUin. Audit najdete ke stažení ZDE. Rozhovor vyšel v časopise Řízení školy a vedla ho Naďa Eretová. Rozhovor s Alenou Kulhavou, učitelkou biologie na ZŠ, o Auditu vzdělávání čtěte ZDE.

Ze všech stran se na nás valí různé audity – finanční, technické, audity dopadů na životní prostředí a teď tu máme audit vzdělávacího systému. Proč? A potřebujeme ho?

Máte pravdu, podobných dokumentů bývá někdy nadbytek, leckdy je jejich smysl nejasný, někdy jsou vytvářeny jen proto, že to dostal někdo na starosti, respektive se předpokládá, že něco takového bude dělat. Výpovědní hodnota takových dokumentů bývá sporná.

EDUin do toho nikdo nenutil. Rozhodli jsme se, protože v oblasti vzdělávání ucelený monitoring stavu vzdělávacího systému chybí a lze jen stěží odpovědět na onu zásadní otázku „kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme“. Přitom se neustále dějí nové věci, ministerstvo školství, vláda, parlament, kraje i obce rozhodují o tom, jak tento vzdělávací systém změnit. Věříme, že rozhodují správně, ale otázka je, o co se vlastně opírají? Z čeho čerpají informace, jak vnímají aktuální stav, jak hodnotí učiněné kroky, podle čeho usuzují, kam je třeba nasměrovat pozornost? Jistě, MŠMT vydává své výroční zprávy, ale ty se zaměřují víceméně na jeho vlastní činnost a působí spíše jako promo úřadu, respektive jeho aktuálního správce. To ale odpověď na výše položenou otázku neposkytuje, proto jsme se rozhodli audit udělat a každoročně ho opakovat.

Bob Kartous, EDUin

Kdo byl auditorem a kdo byl zadavatelem?

Auditorem byl EDUin, resp. já a kolegové uvnitř organizace, a odborníci, kteří se kolem vzdělávání pohybují a s nimiž – vzhledem k naší pozici watchdog v oblasti vzdělávání – přicházíme do styku. Zadání vzniklo z naší interní debaty o nedostatku, který je pro české vzdělávání symptomatický, jak jsem se snažil popsat výše. Poněkud nás znepokojuje, že se systém sune určitým směrem, dělají se rozhodnutí s často nezvratným dopadem, což ovlivňuje život celé společnosti a její budoucnost na dlouhá desetiletí, a přitom se vše děje bez potřebné diagnózy.

Představte si, že byste byla u lékaře, který by měl navrhnout léčbu vašeho špatného zdravotního stavu, a on by vás neprohlédl, neznal vaši anamnézu a navrhoval by léčbu zcela nahodile. Věřila byste, že vám to pomůže? Podstoupila byste ji? Je velmi zajímavé slyšet, co si myslí odborníci, jako jsou profesoři Hanushek a Psacharopoulos (oba se zabývají ekonomií vzdělávání), když se vede diskuse o českém vzdělávání a jeho rozvoji. Většinou končí velmi záhy, neboť zjišťujeme, že o zásadních věcech týkajících se vzdělávacího systému nic nevíme, nemáme potřebná data. Ta samozřejmě neposkytuje ani audit, ale snaží se ukázat, o čem bychom data mít měli.

Komu především jsou výsledky tohoto historicky prvního auditu určeny a jak s nimi bude v následujících týdnech a měsících nakládáno?

Jsou určeny jak tzv. decision makers, tedy právě těm, kdo rozhodují o změnách uvnitř vzdělávacího systému, tak odborné veřejnosti, tedy těm, kdo uvnitř toho systému pracují a podílejí se na jeho chodu. Je ale schválně připraven tak, aby byl „čitelný“ i pro veřejnost. V neposlední řadě předpokládáme, že audit bude zajímat média a že se podaří alespoň trochu ovlivnit mediální diskurz v oblasti vzdělávání, který je nebývale vychýlen k marginálním tématům. Teď nemám na mysli odborná periodika, jako je Řízení školy, ale média, z nichž se o vzdělávání dozvídá běžný člověk. I proto jsme k auditu udělali jednoduchou infografiku, která přináší souhrn toho nejdůležitějšího ve srozumitelné podobě a se zdůrazněním důležitosti. Doufáme zároveň, že vzbudí otevřenou diskusi a že se objeví i kritické hlasy, respektive ti, kdo budou chtít poskytnout jiný pohled na věc. Chceme iniciovat, ne uzavírat.

Pokud bychom se uchýlili ke zjednodušenému bilancování, tak máme být zděšeni, nebo si můžeme spokojeně poklepat na rameno a konstatovat, že není tak zle?

Neměli bychom se principiálně ani děsit, ani propadnout pocitu sebeuspokojení. Vzdělávací systém je složitý orga- nismus, který vlastně nikdy – ze své podstaty – nebude dokonalý. Vždy bude dost problémů, které bude třeba řešit. Vyplývá to z prostého faktu, že vývoj vzdělávacího systému probíhá s určitým zpožděním, zcela běžným pro jakékoliv celospolečenské systémy. Problém toho českého je, že to zpoždění je velké a že často podstatné problémy přehlížíme a ty nepodstatné s vervou řešíme. Podívejme se třeba na témata, jako je předškolní vzdělávání nebo podpora rovnosti v přístupu ke vzdělávání. Jsou to oblasti léta zanedbávané, přitom naprosto zásadní. Raději ztrácíme čas projekty typu státní maturita, které z hlediska priorit s výše uvedenými vůbec nelze srovnávat. To přece nedává smysl…

Co vnímáte jako zásadní slabinu českého školství?

V auditu je těch slabin více a nutno říct, že výrazně pře- važují nad přednostmi. Uvádíme tam mimo jiné financo- vání, zastaralou školskou strukturu, nezdařenou reformu atd. Abychom ale byli pokud možno konsensuální, což je jediná cesta, jak něco zlepšit, rád bych jako největší slabiny uvedl prokazatelnou nerovnost v přístupu ke vzdělání a kvalitu učitelů a jejich přípravy. Uvádím je zde proto, že právě tyto dvě oblasti tvoří dva ze tří pilířů Strategie vzdělávání 2020, kterou před nedávnem zveřejnilo ministerstvo školství. Existuje na nich evidentní shoda a upřímně, pokud by se jen v těchto dvou oblastech podařilo cokoliv podstatného zlepšit, posune to český vzdělávací systém nebývale vpřed. Zmiňovaný ekonom vzdělávání Hanushek, který nedávno navštívil ČR, uvedl zajímavou myšlenku: stačilo by, abyste 5 % nejhorších učitelů nahradili průměrnými, a dostanete se ve výsledcích vzdělávání na úroveň Finska.

Hanushek identifikuje učitele jako zcela rozhodující faktor ve vzdělávání a systémy, které mohou tuto „položku“ zařadit mezi přednosti, si mohou gratulovat. Rovnost v přístupu ke vzdělání má zcela klíčový dopad pro celou společnost. Fakt, že ČR patří mezi země, kde socioekonomické faktory přístup ke vzdělání výrazně ovlivňují, není dobrý signál. Na jedné straně přebujelá víceletá gymnázia, na straně druhé praktické a speciální školy, do nichž jsou prokazatelně umisťovány děti zanedbané, nikoliv ty, které nejsou schopny se vzdělávat standardně. To je dost výbušná směs pro budoucnost této společnosti a její soudržnost. Ale OK, strategie to vidí jako hlavní problém, což je dobře. Teď už jen zjednat nápravu…

Kudy vede cesta k nápravě?

Primárně tak, že to, na čem jsme se před chvílí shodli při porovnání auditu a strategie, bude skutečně naplňováno. Strategie vzdělávání 2020 není první koncepční doku- ment, který přináší dobré myšlenky a návrhy. Bílá kniha z roku 2000 je měla také, ale jejich realizace skončila na půl cesty, nebo k ní vůbec nedošlo. Čeká nás období, v němž má být strategie uvedena do života, a to je klíčové. Ještě jednou opakuji: výrazné zlepšení, byť jen v těchto dvou oblastech, by znamenalo hodně. U učitelů je naprosto klíčová jejich příprava a další vzdělávání. To žel souvisí už s výběrem, respektive ochotou uchazečů ze středních škol jít studovat učitelství. Dnes jsou pedagogické fakulty školami třetí, čtvrté priority, z čehož vyplývá jejich podprůměrná úroveň v celkovém srovnání. To je největší brzda.

Věřím tomu, že kdyby se tohle změnilo, ambicióznější a schopnější studenti vyvinou dostatečný tlak zevnitř, aby se změnila i příprava na pedagogických fakultách, protože na to tento systém nemá žádné účinné páky. Suverenita vysokých škol je taková, že obsah a způsob výuky nemůže nikdo jiný reálně ovlivňovat. V již zmiňovaném Finsku se v 70. letech rozhodli, že zúží výběr, zpřísní dohled nad přípravou učitelů a drželi se toho desítky let. Poté začali otěže uvolňovat, ale to už byli na školách úplně jiní učitelé. Český systém něčeho takového reálně není schopen. Postoje k učitelství jistě souvisí s jeho prestiží, a tedy i s platy. Nemá ale žádný smysl přidávat plošně, má smysl přidávat těm, kdo prokazují dobrou práci. K tomu ovšem musíme umět učitelskou práci hodnotit, čímž se dostáváme k připravovanému kariérnímu řádu. Žel, už nyní se objevují výrazné pochybnosti, že řád bude fungovat, a to ještě není reálně na světě. Je pravda, že způsob realizace s implementační dobou 15 let je velmi těžkopádný. Ředitelé škol by měli hledat vlastní cesty, jak učitele hodnotit a jak ty dobré odměňovat. Od toho tu koneckonců jsou.

Rovný přístup ke vzdělávání, respektive problém s ním jsem už naznačil. Zatímco víceletá gymnázia absorbují velkou část nadprůměrně schopných dětí, do škol, jejichž smyslem je poskytovat vzdělávání handicapovaným, jsou „odklízeny“ děti, které jsou zanedbané. To ovšem není jejich handicap, to je handicap způsobený systémem. Podpora tzv. inkluze, těch nadprůměrných i těch podprůměrných, je nutná, byť jistě některým ředitelům při tomto slově naskočí kopřivka. Jakkoliv nadužívaný termín vyvolává averzi, už jen proto, že v mnoha případech dochází k neporozumění nebo k nezdarům. I tohle je velmi tvrdý oříšek, jehož horizont rozhodně přesahuje strategii. Nedá se zvládnout během pěti let, ale dá se výrazně posunout dobrým směrem. Zcela konkrétně: v současném systému nefunguje finanční podpora těch oblastí a škol, v jejichž spádových oblastech jsou vyloučené lokality, a tedy vysoká koncentrace zanedbaných dětí. To je trestuhodné a reforma financování regionálního školství by s tím měla počítat. Za určitě dobrý krok lze považovat zavedení přípravných tříd a povinného posledního roku předškolní docházky. I zde je ale potřeba jít dál a pracovat s dětmi, u nichž je velké riziko, že se na začátku povinné školní docházky vzhledem ke svému zanedbání „nechytí“. To přesahuje kompetence ministerstva školství, nutná je podpora ministerstva sociálních věcí, protože to není věc školek a škol, to je zejména věc rodin. Jejich motivace k tomu, aby svým dětem umožnily přístup ke vzdělání, je rozhodující.