Řízení školy: Děti a dospívající online aneb Vyváženě o chování mládeže na internetu

Publikujeme text Ondřeje Neumajera, který vyšel v časopise Řízení školy (ŘŠ 5/2015, s. 13). Text je recenzí knihy Děti a dospívající online nakladatelství Grada. Tématu digitálních technologií ve škole byl věnován březnový Kulatý stůl SKAV a EDUin, Ondřej Neumajer byl jedním z panelistů, záznam debaty najdete ZDE.

České děti vykazují v porovnání s jejich vrstevníky z jiných evropských států nadprůměrný počet online aktivit, a jsou tak vystaveny i většímu množství rizik. Pro správné pochopení rizik světa online je nutné jednotlivé jevy správně klasifikovat, odlišovat kyberšikanu od online obtěžování nebo závislost na internetu od nadměrného využívání internetu. A hlavně nevěřit mýtům a intuitivním zkratkám, kterými je český mediální prostor zaplněn. Recenzovaná kniha může čtenáři v této oblasti pomoci.

Nakladatelství Grada vydalo v roce 2014 knihu Děti a dospívající online od kolektivu autorů kolem Anny Ševčíkové. Knih v českém jazyce, které se věnují digitálním technologiím a mládeži, je na českém trhu více. Společné mají to, že téměř všechny poukazují na problémy, nebezpečí a potenciálně hrozící úskalí, která informační a komunikační technologie mohou při nesprávném používání dětem či mládeži způsobit. Vybraná rizika používání internetu jakožto podtitul této knihy dával tušit, že publikace tuto varovnou řadu rozšiřuje.

Uplatňovaná snaha vydavatelů o negativní vymezení tématu využívání digitálních technologií musí být buď marketingovou strategií, která má přitahovat pozornost čtenářů (kontroverze se prostě prodává lépe), nebo reflexí aktuálního stavu. Edukativní přístup k problematice využívání digitálních technologií pro rozvoj sebe sama, pro své učení, pro komunikaci a další oblasti je násobně obtížnější nežli varování před úskalími, které mohou hledače nových cest potkat. Právě příklady dobré praxe šířící inspiraci a cesty, jak nové digitální nástroje u dětí a mladistvých vhodně využívat, nám v Česku ve velkém chybějí.

Kriticky formulovaný podtitul je minimálně v případě této knihy ale skutečně pouze marketingový tah, který nepotvrzuje, že by kniha byla psána mravokárně a s mentorsky zdviženým varovným ukazováčkem. Sami autoři uvádějí, že diskutovaná rizika nejsou u mnoha popisovaných oblastí v praxi tak rozšířená, jak by se mohlo na základě zpráv z médií zdát. V knize najdeme věty jako „Internet představuje pro děti nejenom riziko, ale především příležitost“ nebo „Internet vyzývá děti ke kreativitě a ony také často kreativní jsou.“ To ale rozhodně neznamená, že by publikace byla psána nekritickými propagátory světa online.

Kniha je jednotlivými kapitolami strukturována dle online rizik, kterým mohou při nevhodném využívání internetu a světa online mladí uživatelé čelit. Jedná se podle pořadí kapitol o nadměrné užívání a závislost na internetu, sebe-odkrývání na sociálních sítích, navazování kontaktů online a setkávání s neznámými lidmi, vystavení se sexuálním obsahům, online obtěžování a kyberšikanu a možná rizika online komunit.

Hlavní přínos knihy spatřuji ve vědecky seriózním a nezaujatém přístupu k daným tématům. Autoři sami poukazují na polarizaci názorů ve společnosti – na jedné straně až nekritická adorace technologií, na druhé straně zveličování obav z technologií ve výchově a vzdělávání. Shrnutím relevantních výzkumů v jednotlivých oblastech rizik autoři upozorňují, že mnohé informace, které prezentují populární média, ale bohužel mnohdy i média odborně naučná, nejsou založena na dostatečně věrohodných vědeckých důkazech. Mýty, klišé a přílišná zjednodušení, které někdy vycházejí i ve formě na začátku článku zmiňované kritické literatury, mnohdy nesouzní se závěry respektovaných zahraničních výzkumů. Autoři v některých případech na takové české výstřelky poukazují, nutno dodat, že vůči jejich autorům citlivě.

Mýty a přílišná zjednodušení

Autoři například upozorňují, že dříve převládající názor, že v online světě mládež experimentuje se svojí identitou, vystupuje pod různými nicky (přezdívkami) ve značně anonymním prostředí, nové výzkumy vyvracejí, spíše se projevuje úzké propojení online a offline světa mladých. Z důvodu úzkého provázání digitálních světů se světem reálným v životě mladých doporučují autoři nevymezovat svět reálný jako protiklad ke světu virtuálnímu či světu online, ale doporučují používat pojem digitální a fyzický či online a offline svět. Pro někoho možná drobnost, ale jak dobře víme, ďábel vězí v detailu a terminologie a pojmenování nějakého fenoménu často předurčuje to, jak lidé na dané jevy pohlížejí.

Jiným příkladem terminologie, vůči které se kniha vymezuje, je v Česku používaný pojem netolismus, případně netholismus či netománie, který má označovat tzv. závislost na internetu. V zahraniční literatuře se tento pojem nevyskytuje, a ač jej u nás používají populární média, je za hranicí nesmyslu. Jak autoři uvádějí, nelze najít jednoznačně přímý vztah mezi používáním internetu a následným efektem, tedy kupříkladu závislostí. Závislost na internetu není oficiální mentální poruchou.

Autoři zpochybňují i jiný mýtus, že čas strávený před monitorem je na úkor zdravého pohybu, výzkum to nepotvrdil. Nestrukturované aktivity, jako je sledování televize, surfování či hraní, mají tendenci vytlačovat jedna druhou, ale jen málo zasahují do časově strukturovaných aktivit, jako jsou organizované mimoškolní aktivity či sportovní tréninky. Jedná se tedy obecně o problematiku trávení volného času a životního stylu.

Další vyvracovaný mýtus se vztahuje k pedofilům na internetu, kteří na něm hledají malé děti. Autoři dokladují, že v případě obětí trestných činů se to týká jednoho procenta. Pachatelé 75 % trestných činů s poruchou sexuální preference se zaměřují na pubescentní mládež, tedy ve věku 13 až 15 let, nikoli na prepubescenty. Takové chování však není pedofilie, ale hebefilie. Ta míří na mladistvé, kteří jsou ale již sexuálně vyzrálí.

Vhodné je uvést doporučení rodičům, ve kterém nabádají k prevenci a osvětě, nikoli k zákazu používání internetu. Ten by ve věku dospívajících mohl vést k sociálnímu vyloučení neboli vyčlenění z vrstevnických řad – online prostředí je pro tuto věkovou skupinu oblast, kde navazují a udržují důležité vztahy.

Autoři zároveň v rozporu s  populárními médii (a i některými českými výzkumy) dokladují, že výskyt kyberšikany nenarůstá přímo exponenciálně, ale naopak, z dlouhodobějšího hlediska se jeví jako klesající.

Pro odborníky a čtenáře se zájmem

Poslední kapitola se zabývá rodinou, respektive možnostmi, kterými rodiče dětí disponují. Dochází k závěru, že kvalitní komunikace mezi rodiči a jejich dětmi a zájem o to, co mládež na internetu dělá, jsou tou nejlepší prevencí před různými potenciálními online nebezpečími. Zároveň ale upozorňuje, že se jedná o nemalé nároky, které současná doba klade na bedra rodičů. Musí být tudíž úlohou funkčních struktur institucí a organizací, aby v této problematice rodičům napomáhaly.

Poslední kapitola je nejkratší ze všech kapitol a čtenáři v ní naleznou doporučení nabádající instituce k podpoře rodičů v mediaci.

Kniha je odbornou publikaci, která vznikla ze státem podpořeného výzkumu. Není určena širokému spektru rodičů, ale širší odborné veřejnosti. Použitá terminologie tuto publikaci posouvá do roviny pro úzkou odbornou elitu českých humanitních a pedagogických vědců, nikoli pro ty, kteří v praxi v rámci své profese pracují s dětmi a mládeží. Charakter odborného textu podporuje i forma, kdy v textu téměř nejsou používány způsoby vyznačování důležitých myšlenek a pojmů a hojně se využívá poznámek pod čarou. Na obranu autorů ale dodejme, že publikace je jinak psána čtivě a uvedených cizích slov není zas tolik, aby to zasvěcené čtenáře se zájmem o problematiku od čtení odradilo.

Pokud ještě váháte, zda je kniha pro vás, na stránkách nakladatelství si můžete prolistovat 40 patrně náhodně vybraných stránek z celkového počtu 183 stránek knihy. Knihu všem učitelům a školním psychologům jednoznačně doporučuji.