Školní uniformy. Ano, nebo ne?

S laskavým svolením redakce nového měsíčníku Bel Mondo publikujeme text z jeho prvního čísla věnovaný školním uniformám. Vyšel pod titulkem Stejní jako v Nebelvíru a snaží se odpovědět na otázku, zda školní uniformy opravdu dokážou splnit očekávání, tedy rovnost, pořádek a klid ve školních lavicích.

 

„A můžu jít na skejt v uniformě?,“ ptá se sedmiletá Agáta Kopecká a netrpělivě tahá svou mámu za bundu. V 1.A Základní školy Františky Plamínkové na Praze 7 právě skončilo vyučování a děti vycházejí ze dveří. Kluci v modrých a holky v malinových tričkách. „Nejvíc se mi líbí, že jsme všichni stejní, jako v Nebelvíru,“ vysvětluje malá fanynka Harryho Pottera. A matka dceřino nadšení sdílí. „Když ještě chodila do školky, každé ráno jsme se hádaly u skříně, co si oblíkne. Teď si vezme tričko, mikinu, a jde se.“

 

Pozvednout prestiž

Pražská základní škola s rozšířenou výukou jazyků se stala na začátku letošního roku průkopníkem změny, která se v českých lavicích často nevidí: školních uniforem. Nápad obléct padesát prvňáků do stejného oblečení se zrodil v hlavě místostarosty Prahy 7 Daniela Štěpána. „Každý si pamatujeme, jak jsme si jako malí na tričko tiskli pumu, když jsme neměli originál,“ vysvětluje místostarosta své důvody. „To, že někdo něco má a já to mít nemůžu, působí mezi dětmi zbytečné rozkoly.“

Myšlenka větší rovnosti v lavicích se zalíbila i řediteli výběrové Základní školy Františky Plamínkové Jindřichu Koudelovi a přijal ji za svou. „Samozřejmě, že se děti liší svačinami, mobily, a vyprávějí si, kde byly na dovolené. Ale oblečení je první, na co koukají,“ vysvětluje ředitel, proč se rozhodl stejnokroje u svých prvňáků zavést. „Uniformy také mohou pozvednout prestiž školy, vypadají hezky, a učí děti určité kultuře oblékání,“. Než je děti letos 3. září poprvé oblékly, musel ale ředitel zhruba rok přesvědčovat učitele a rodiče. „Často to bylo bouřlivé, část pedagogického sboru se do poslední chvíle stavěla proti. Nakonec jsme se dohodli, že zkusíme stejnokroje jeden rok a potom zhodnotíme, jestli má smysl pokračovat,“ shrnuje Koudela.

Ředitel spolu s rodiči nejprve oslovil asi patnáct firem, včetně mezinárodních gigantů jako je Adidas nebo Marks and Spencer. Pro ty však nebyla stotisícová zakázka dostatečně lákavá. Růžové a modré stejnokroje nakonec ušila česká firma Patrik Loebe. Oblečení zaplatila městská část, až z něj děti vyrostou, další už jim budou muset pořídit rodiče. To se může stát slabým místem celého plánu. Právě na nutnosti nakoupit druhou sadu oblečení z rodinného rozpočtu ztroskotal před třemi lety podobný pokus v Koberovech na Jablonecku. První rok sehnala škola sponzora, když měly ale napřesrok platit rodiče, uniformy odmítli.

Peníze samozřejmě nejsou jediným důvodem, proč část rodičů uniformy odmítá. „To si nebudu moct první den vzít svoje oblíbené bílé tričko? Tak to tam nechci,“ prohlásila v červnu sedmiletá Stela. Svému otci Markovi Lakomému tak dodala poslední argument. Byl jedním ze dvou rodičů, kteří kladli řediteli Koudelovi nejvíce otázek a nakonec své děti poslali na jinou školu. Uniformy sice nejsou v Plamínkové povinné, to ze zákona ani nejde, ale jít proti proudu se rodičům samozřejmě nechce. „Neumím si představit, že moje dítě bude mezi pětadvaceti žáky jediné bez uniformy,“ říká Marek Lakomý, “vnímám zavedení uniforem jako diskriminační.“ Nesdílí ani proklamovanou představu, že stejnokroje jsou tím správným prostředkem ke stírání sociálních rozdílů. „Já nemám problém se se svými dětmi bavit o tom, že někdo je bohatší než my,“ vysvětluje Lakomý, „dokážu jim vysvětlit, že to nemusí nutně znamenat, že je taky šťastnější.“

 

Pořádek nebo ne

Úplně první školní uniformy – dlouhé modré pláště – oblékli žáci v Anglii za Jindřicha VIII. Rozšířily se ale až na přelomu 18. a 19. století, v době, kdy se anglické veřejné školy stávaly nebezpečným místem a chudí chlapci v obnošených šatech často sloužili jako hračka bohatším nebo aristokratickým spolužákům. (Tyto drsné hrátky daly základ mnoha dnes populárním hrám jako je fotbal nebo rugby). Uniformita oblékání byla jedním ze způsobů, jak děti zkrotit a nahradit chaos disciplinovaným pořádkem.

Vymýcení násilí a agresivity ze škol se od té doby stává hlavním argumentem všude tam, kde se snaha o zavedení stejnokrojů objeví. Pro polské ultrakonzervativce, kteří zvláštním zákonem zavedli na jaře roku 2007 uniformy plošně ve všech veřejných základních a středních školách, byl například impulsem případ, kdy se studentka jednoho gdaňského gymnázia oběsila poté, co ji spolužáci svlékli a předstírali, že ji znásilňují. (Video pak pověsili na internet.) Podle tehdejšího ministra školství, šéfa ultrakatolické Ligy polských rodin Romana Giertycha, měly uniformy posílit pořádek a kázeň, jakož i zrušit „přehlídky školní módy“ a tím potlačit sociální rozdíly mezi žáky.

Jenže v září bylo všechno jinak – Giertych už nebyl ministrem, země se připravovala na předčasné volby a do škol přišel v mundůrcích – jak Poláci říkají uniformám – jen zlomek žáků. Zákon totiž sice nošení uniforem nařídil, ale nestanovil sankce za neposlušnost. O rok později kontroverzní normu, která obsahovala také zákaz používání mobilních telefonů a fotografování ve škole, nová ministryně za liberálnější Občanskou platformu zrušila. Dnes si o stejnokrojích rozhoduje každá škola sama. „Bylo to populistické řešení. Je potřeba spíš pátrat po příčinách agrese a vulgarity dětí. Škola přece není ostrov a jasně se v ní projevuje to, co je problémem společnosti jako celku,“ myslí si polský regionální novinář Jacek Tomaszewski.

O vlivu uniforem na chování dětí se často mluví, existuje ale celkem málo relevantních důkazů, zda souvislost opravdu platí. „Obléknout děti do uniforem je jako natřít chátrající budovu jasnými barvami – přitáhne to pozornost, ale je to pořád jen nátěr,“ napsal americký sociolog David L. Brunsma. Svou studii o působení školních stejnokrojů publikoval v roce 1998 a zásadně v ní zpochybnil tehdejší zaklínadlo přívrženců jednotného školního oblečení – statistiky z prvního velkého amerického školního okrsku, který zavedl povinné nošení uniforem. Jeho zástupci tvrdili, že bezprostředně po té, co začali žáci chodit jednotně oblečeni, klesla školní kriminalita o 76 procent a docházka dosáhla rekordních čísel. Uniformy začaly být považovány za skvělý lék na americké školství bojující se záškoláctvím, agresivitou a drogami. Studie Davida L. Brunsmy zchladila všeobecné nadšení: sociolog upozornil na to, že ve stejnou dobu, kdy okrsek v kalifornské Long Beach zavedl uniformy, také změnil učební osnovy, zvýšil kontrolu na školních chodbách a dostal grant v hodnotě milion dolarů na rozvoj alternativních pedagogických metod. Pro tvrzení, že za zlepšení situace ve školách mohly pouze nebo především uniformy, podle něj neexistují žádné důkazy.

Brunsma si vzal na pomoc podrobné školní statistiky za posledních několik let a hledal v nich korelace mezi nošením stejnokrojů a mírou záškoláctví, užívání drog, přístupem ke škole nebo studijními výsledky. Výsledek mravenčí práce byl jednoznačný. „Jediný pozorovatelný efekt uniforem je v tom, jak učitelé vnímají své žáky – ti ve stejnokrojích jim připadají slušnější a chytřejší,“ zjistil.

 

Kousavé utrpení

Dnes jsou stejnokroje nejběžnější v Británii, Japonsku, Číně, Indii, Austrálii či Africe. I v zemích, kde velkou tradici nemají, se o nich v posledních dvaceti letech začalo znovu debatovat. Platí to i pro Německo nebo Itálii, kde bylo jejich zavedení vždy předem zapovězeno kvůli historické pachuti hnědých a černých košil. K plošnému zavedení však kromě krátkého polského pokusu žádná země nově nepřistoupila.

Zajímavá je cesta, kterou zvolily například školy v Texasu a dalších amerických státech. Zavedly jakési volnější „dress codes“ – nadiktovaly dětem možnosti a barvy, ze kterých mohou volit, výběr konkrétního oblečení ale nechávají na nich. Reagují tím na výtky, že stejnokroje potlačují individualitu dětí a mohou být nepohodlné.

O obojím ví své devatenáctiletá Zuzana Matějková, která strávila posledních sedm let v modrozeleném stejnokroji soukromé školy Open Gate Petra Kellnera, která je svými uniformami vyhlášená. Zpočátku prý byla nadšená – v uniformě se cítila výjimečná. „Kamkoli jsme se spolužáky šli, všichni na nás koukali,“ vzpomíná Zuzana, „ale brzy mě to přešlo. Ty uniformy byly šité z kousavého materiálu v několika velikostech, takže vlastně nikomu pořádně neseděly. Někde mě to škrtilo, jinde to bylo volné. Když jsme měli někdy školu do šesti, tak to bylo hotové utrpení.“

V pubertě se k pocitu fyzické nepohody přidala i ta psychická – „Tak kolem patnácti let jsem byla vyloženě nešťastná, že se nemůžu oblíknout podle svýho, a měla jsem chuť udělat nějakou rebelii.“ Vliv na smazání sociálních rozdílů podle ní uniformy neměly ani v prostředí, kde část studentů pochází z bohatých rodin a část z dětských domovů. „Prakticky od prvního dne nám všem bylo jasné, kdo je odkud,“ shrnuje Zuzana. „Oblečení je to poslední, co to signalizuje.“

Z české debaty, kterou vyvolalo zavedení jednotného oblečení u pražských prvňáků, se zdá, že asi nejsilnějším argumentem proti zavádění uniforem je absence jasného důvodu pro. Závěr sociologa Brunsmy o uniformách coby povrchním křiklavém nátěru platí. Má však ještě druhou, pozitivnější část. Podle Brunsmy lze doufat, že pozornost, kterou stejnokroje přitáhnou, probudí zájem o školství a stane se katalyzátorem hlubších změn. A to vlastně není zas tak málo.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

5 komentářů k "Školní uniformy. Ano, nebo ne?"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Ondřej Hausenblas
3 years 7 months ago
Než se pustíme do diskuse o uniformách – pár otázek 1. Dokázali byste si pro sebe udělat malý, ale oboustranný soupis „pro a proti“ ke školním uniformám? Máte ho před sebou, než vstupujete do diskuse? (Může to být taky soupis „výhody uniforem ve škole X výhody civilního šatu ve škole“ atp.) Ovšem soupis by měl být pokud možno všestranný, neměl by skončit druhou položkou a „dál už nevím“- v takovém případě je dobré nevstupovat do diskuse a radši si o tom více přečíst). 2. Zajímá nebo vzrušuje vás jen jeden aspekt školních uniforem, nebo sledujete vícero druhů jejich účinku? Někdo… Více »
Gilbert Beilschmidt
1 month 26 days ago
Odpovídám pouze na 2.-3. bod a ještě k tomu jen omezeni. Chci říct, že škola opravdu není ‚výstavním‘ místem, máme se tam učit. Po škole mi běhá hodně divných lidí. Většina žáků u nás vypadají spíše, jako by měli každou chvíli nastoupit do bordelu, než že by se učili na zdravotníka. Jistě, uniformy by měli bát různé. Každá škola tu svou. Ale určitě ne tak, aby každý ročník měl jinou. Moc nákladné. Dobré by bylo, kdyby 1. koupě uniformy nebyla tak nákladná, část hradila škola (např.) nebo pojišťovna (např.), ale po zničení už by to bylo jinak. Platila by se… Více »
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
3 years 7 months ago

A možná ještě

6. Jste sami – jako učitelé – ochotni přistoupit na přísnější dress codes? Nemusí jít samozřejmě zrovna o uniformu. Jsou v případě zavedení dress codes učitelů ve hře stejná „pro a proti“ jako u žáků?

Tomáš Dopita
Tomáš Dopita
3 years 7 months ago

V situaci, kdy jsme zrušili krasopis, abychom nekřivili osobnost dítěte, je zavádění uniforem nesmyslným krokem. Neřeší příčinu nerovnosti ani neučí se s ní nějakým způsobem vyrovnat. Je to jen vnější slupka stejnosti tam, kde stejnost není a naštěstí ani být nemůže.

Gilbert Beilschmidt
1 month 26 days ago

Já bych chtěla uniformy. Nebudu složitě říkat proč, prostě se mi to líbí a chci je, takže budu nadále doufat, že je zavedou dříve, než vyjdu ze školy. (Chodím do prváku)

wpDiscuz