student.e15.cz: Filozofům by neuškodilo umět programovat, technikům pak zkouška z latiny, říká Josef Šlerka

Publikujeme rozhovor s Josefem Šlerkou, který vyšel 4. 11. na zpravodajském webu student.e15.cz (ZDE). O hranicích mezi humanitním a technickým vzděláváním, o tom, co všechno lze vyčíst z dat na sociálních sitích a jak sociální sítě odrážejí českou společnost, se s ním bavil Kirill Ščeblykin. 

Guru sociálních sítí, zkušený teoretik jakožto vedoucí Studií nových médií na Univerzitě Karlově, stejně jako vášnivý praktik, což dokazuje svými skoro čtyřiadvaceti tisíci tweety. Josef Šlerka analyzuje online svět, v němž jsme profilovými obrázky a nepřestává být fascinován objemem dat, která o sobě na internetu zanecháváme.

V rámci své profese i akademického působení se věnujete analýze sociálních sítí. Jaká k tomu vedla cesta od studií estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy?

Ten přechod nebyl nijak dramatický. Já jsem se už při studiu živil jako programátor. Měl jsem vždy blízko k počítačům a subkultuře, která kolem nich byla. Na estetice jsem se primárně věnoval sémiotice, průnik s informačními technologiemi byl tedy ideální. Na Studiích nových médií jsem původně učil právě sémiotiku. Postupně, jak jsem si na Ústavu začal dělat doktorát, jsem přešel k tomu, co dělám dnes. Ta cesta byla tedy celkem plynulá.

Co myslíte, že vám dalo pro vaši praxi studium humanitního oboru?

Estetika, v podobě jak jsem ji studoval na FF UK, byla filosofií umění, tedy vysoce abstraktní disciplína. Nejlepší právě, co může dostat člověk, když studuje na humanitní škole, je určitá schopnost abstraktního myšlení. Je pak možná vcelku jedno, jestli materiál, ve kterém se ta schopnost konkrétně zhmotní, je estetika nebo politologie nebo je to nějaký jiný obor. To jsou všechno jenom znalostní domény, kde se to projeví. Filozofické myšlení naopak zůstává stejné. Jedná se tedy o schopnost věci pojmenovat a včas nějaké to pojmenování opustit, když se ukáže jako nefunkční. Univerzitní vzdělání by mělo lidi naučit na základě analýzy umět věci dobře pojmenovat. Dobře vybraný pojem vám pak dokáže říct mnohé o věci, kterou zkoumáte.

V Česku jsou však stále silné hlasy označující humanitní vzdělání za zbytečnou věc, černou díru, ve které mizejí veřejné finance. Odkud se u nás bere skepse vůči humanitnímu vzdělání?

Vždy je třeba se dívat, kdo takové věci říká. Většinou to říkají lidé, kteří jsou nějakým způsobem napojeni na průmysl. Je pochopitelné, že chtějí více peněz pro to, co pro ně má bezprostřední účinek. Toto tvrzení je ve skutečnosti nesmysl. Absolvent humanitní školy, který je vybaven schopností abstraktně myslet a věci pojmenovávat, má v tomto dynamickém světě, ve kterém dnes žijeme, mnohdy větší šanci dál růst než absolvent nějaké technické univerzity, který má sice perfektní znalost nějakého počítačového jazyka, ale neodnáší si elementární návyky dál se vzdělávat a číst.

V dnešní době se navíc klíčové inovace odehrávají v prostoru, který je mezioborový. Myslím si, že investice do humanitního vzdělání jsou stejně hodnotné jako investice do technického vzdělání. To, co ale dneska chybí, je právě transdisciplinarita. Nikoli však mezi jednotlivými humanitní obory nebo mezi obory technickými, ale mezi technikou a humanitními obory samotnými. Ostatně rozdělení na humanitní a přírodní vědy je svým způsobem dost pozdní. Dobrý filozof by měl umět dobře počítat a naopak. Spíš bych tedy volal po tomto rozrušení hranic. Žádnému humanitnímu vědci nezaškodí, kdyby uměl programovat. Stejně žádnému technikovi nezaškodí, kdyby měl zkoušku z latiny.

Když mluvíte o bourání hranic mezi obory humanitními a technickými, máte na mysli tzv. digital humanities? Mohl byste vysvětlit v čem pojem spočívá?

Digital humanities je pojmenování určitého badatelského prostoru, v němž humanitní vědci začínají masivně využívat metody data miningu a dalších komputačních metod v prostředí humanitních věd. To s sebou nese začátek změn paradigmatu v humanitních vědách. Zjednodušeně řečeno se jedná o součást procesu, který začíná posouvat humanitní vědy od historicko-hermeneutického pohledu, kde jsou vědy např. v literatuře fixovány na literární kánony, k pokusům uchopit celý historický prostor literatury. Umožňuje to dneska například mapovat témata napříč celou anglickou románovou produkcí 19. století a zkoumat do jaké míry existuje souvislost mezi tématickými okruhy a pohlavím. Místo, abyste zkoumali kánon nějakých děl a z nich vyvozovali nějaké obecnosti, můžete zkoumat napříč celou knižní produkcí.

Co je předmětem vašeho zájmu v oblasti sociálních sítí?

Snažím se kombinovat akademický přístup s tím aplikovaným. Kromě toho, že vedu obor Studia nových médií, tak jsem vedoucí výzkumu ve společnosti Socialbakers. Jde tedy o model podobný tomu, který praktikují architekti nebo lékaři. Mít ve svém oboru co největší sepětí s praxí.

A když byste byl konkrétnější…

Sociální sítě jsou fascinující z hlediska objemu dat o tom, co člověk dělá. To umožňuje vidět tvárnost lidského života z různých stran. Z geodat poznáte, jak proudí provoz ve městech. Při pohledu na Instragram si jde pomalu udělat studii, jaké jsou stravovací návyky pražských hipsterů. Ze způsobu komunikace na miminkovských fórech je pak vidět, jakým způsobem přetrvávají tradiční mytologie o tom, co je dobré pro miminka. Tento obrovský prostor umožňuje pozorovat, jak se lidi chovají. Mě pak zajímá, jak jsou si na sociálních sítích blízké jednotlivé komunity. Pokud to vztáhnu na vysokoškolské prostředí, tak jak si budou blízké jednotlivé semináře, podle toho, kteří studenti si je budou zapisovat.

Myslíte, že se jednotlivé komunity spíše formují až na sociálních sítích nebo uživatelé vstupují na sociální sítě již jako členové komunit?

To je jako se ptát, jestli bylo dříve vajíčko nebo slepice. Jsou názory, které jsou v určitých situacích v naší společnosti nepřijatelné. Některé názory se člověk neodváží říct ani v hospodě čtvrté cenové kategorie, a to bez ohledu na to, zda je považuje za pravdivé či nikoli. Sociální sítě a internet pak umožňují lidem se propojovat mezi sebou i na bázi menšinových názorů. Za jiných okolností by se tito lidé vůbec nepropojili. Na stránkách typu “Přátelé Ruska v ČR” je aktivních zhruba tři a půl tisíce lidí. Tři a půl tisíce z deseti miliónů, to je úplně mizivý počet.

Nebýt sociálních sítí, tak by tito lidé byli navíc rozptýleni v populaci. Díky Facebooku mají ale možnost být propojeni v komunitě a posilovat se v těchto názorech. A v tom spočívá právě efekt sociálních sítí. Není to tedy tak, že by bez sociálních sítí tito lidé neměli své názory, oni by je nespíš prostě neříkali. Nedá se tedy říci, že by bez Facebooku bylo například méně rasismu.

A není problém v tom, že Facebook servíruje svému uživateli pouze obsah, který “lajkuje”, tedy to, co chce vidět? Nezužuje to jeho zkušenost se světem?

Problém je v tom, že drtivá většina našich informací o skutečnosti i mimo sociální sítě je zprostředkovaná. To nikomu nepřijde divné. Nedá se říct, že by naše zkušenost byla jenom zúžena, naše životy jsou vlastně sociálnější než dříve. Vezměte si tu fotku, kde všichni lidé v metru čumí do mobilu. Jenže oni čumí do mobilu na Facebook a tam se baví s dalšími lidmi. Vždy si pokládám otázku, myslí si autor memu, že by se, nebýt mobilů, někdo v metru sám od sebe bavil s cizími lidmi?

Jak vlastně odrážejí sociální sítě českou společnost?

V Česku, oproti USA, máme velké vychýlení na sociálních sítích oproti demografii. Týká se to tedy i přistupu k internetu apod. Není na nich zastoupena rovnoměrně celá populace. V USA je složení uživatelů sociálních sítí mnohem blíže realitě. Strany, které jsou spojené demograficky s mladším či středněvěkovým městským liberálem, kromě Zelených také Piráti nebo Svobodní, mají větší šanci být na nich zastoupené než například ČSSD, která je reálně vládnoucí stranou, ale která je na Facebooku zastoupena slabě, jelikož její voliči vykazují charakteristiky, které se pojí např. s nižší dosažitelností připojení k internetu apod. S tímto je zapotřebí počítat.

S tím souvisí otázka, proč se v Česku nechytl Twitter?

V jistém slova smyslu k nám přišel brzo. Twitter prožíval svůj vrchol tři, čtyři roky zpátky, což byla doba, kdy penetrace sociálními sítěmi u nás nebyla ještě vůbec silná. Twitter je navíc oproti Facebooku více mezinárodní komunita. Komunikace v něm se hodně odehrává přes hranice a v angličtině. Český internet i jeho uživatelé jsou naopak dost uzavření vůči vnějšku. Hraje v tom podle mě roli i neochota lidí číst a komunikovat v angličtině. Je podivuhodné, jak obrovský skok v počtu registrací Twitter zaznamenal, když bylo jeho uživatelské prostředí přeloženo do češtiny. Instragram je u nás stejně velký, možná větší než Twitter. Myslím, že u nás Instagram nakonec Twitter převálcuje, ačkoli slouží něčemu jinému.

Kdo jsou čeští uživatelé Twitteru?

Dnes jsou to hlavně vzdělanější městští liberálové, muži. Myslím si, že už neplatí, že by ho užívali v Česku jenom nerdi a geeci. V tomto podle mě sehráli obrovskou roli sportovní moderátoři, kteří přivedli na Twitter řadu sportovních fanoušků. Pořád ale nefunguje jako způsob komunikace mezi společnostmi a zákazníky. Myslím si, že takhle už ani v Česku fungovat nebude. Zajímavý je pak případ fanoušků Justina Biebera. To je skupina uživatelů úplně vydělená z české twitterosféry, která má ale silnou motivaci na Twitteru být. Jsou tam, a je to velká skupina.