Týdeník Školství: Některé školy se již snaží, aby se každý žák učil s radostí

17183989900_d738474439_z

Publikujeme text Zlaty Šťástkové, který vyšel 29.4. v Týdeníku Školství a shrnuje dění na dubnové konferenci Úsoěch pro každého žáka 2015. Videozáznamy z třetího ročníku konference a foto reportáž, si můžete prohlédnout ZDE, stránky konference najdete ZDE.

Včera jsem byla na třídních schůzkách své patnáctileté dcery. Chtěla jsem se konečně setkat s učitelkou, která jí v pololetí dala pro mě šokující dvě čtyřky. Ale opět jsem neměla štěs tí, paní učitelka nekomunikuje.

To není první případ, kdy jsem se setkala s nezájmem, nepochopením, arogancí a zúženým obzorem pedagoga ve chvíli, kdy se snažím ověřovat si tvrzení svých dětí a pochopit stanoviska učitelů. Bylo mi z toho smutno. O to víc, že jsem celý den strávila na konferenci s názvem Úspěch pro každého žáka, kde jsem se setkala s neuvěřitelným nadšením, snahou posunout náš vzdělávací proces žádoucím směrem a také s mnoha učiteli plnými elánu.

O co v této iniciativě jde? „Je to otevřená neformální síť organizací, které se učí společně rozvíjet kulturu vzdělávání zaměřenou na úspěch každého žáka v každé škole,“ řekl na úvod setkání Jaroslav Fidrmuc z ministerstva školství. Zní to jednoduše a určitě by se pod tato slova většina kantorů podepsala, ale co si pod tím máme představit?

Vizí této iniciativy je podpořit všechny kroky vedoucí k tomu, aby každý žák denně ve škole mohl zažívat osobní úspěch a plně se rozvíjel podle svých individuálních možností. Jako první na konferenci vystoupil profesor Milan Hejný, který uvedl do škol netradiční výuku matematiky. Jejím principem je to, že děti matematické vztahy samy odvozují, ve skupinách přicházejí na řešení a dohadují se o správném výsledku. „Děti tak při hodinách matematiky zažívají opakovaně radost z objevu a z úspěchu. Ta se postupně mění v radost ze společného úspěchu. Sami žáci si potom chodí k učiteli pro podobné úkoly, chtějí svou radost z úspěchu opakovat. V dětech narůstá potřeba intelektuální práce a spolupráce. Poznávají, že se při dohadování rozcházejí jen názorově, nikoliv lidsky, a to je pro ně nesmírně cenné. Učitelé by si v této souvislosti měli uvědomit, že jejich přístup k žákům formuje budoucí přístup žáků ke společnosti. To je největší vklad, který jim mohou učitelé poskytnout,“ vysvětlil profesor Milan Hejný.

Velmi obtížnou výchozí situaci k cíli, aby všichni žáci mohli zažívat úspěch, má Vladimír Foist, ředitel Základní školy Pobědovice, která sídlí v chodském pohraničí dvacet kilometrů od německých hranic. V jeho škole se setkává 236 žáků různých etnik, z toho 58 Romů a 50 žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí. Přesto se už třináct let Vladimír Foist snaží školu vést cestou inkluze, kterou chápe jako vytváření prostředí školy, kde si budou všichni žáci rovni. „Chceme dát šanci na kvalitní vzdělání každému žákovi. Chceme pomoci sociálně znevýhodněným rodinám v zapojení do společnosti, aby pochopily důležitost vzdělávání. To, že se věnujeme každému dítěti a snažíme se dostat z něj to nejlepší, čeho je schopné, se nám vrací ve společném životě v komunitě, vede to k rozvíjení dobrých vztahů mezi různými etnickými skupinami. Omezujeme tím kriminalitu, nezaměstnanost, problémy s dluhy. Jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že jiná cesta než cesta inkluze v současném proměnlivém světě ani není možná,“ říká V. Foist. Nezbytnou podmínkou k tomu, aby se škola jako celek mohla dát směrem podpory každého žáka, je mít společný cíl, vizi, kterou sdílí a pracuje na ní celý pedagogický sbor a případně i místní komunita. „V současné době lze vytvořit školu s inkluzí, ale bohužel na úkor pedagogů. Stát na to neposkytuje peníze, například asistenty pedagoga platí jen z 50 až 70 procent, takže musíme využívat grantů, projektů a dalších možností,“ doplňuje V. Foist.

Vladimír Srb z obecně prospěšné společnosti Pomáháme školám k úspěchu se zamýšlel nad tím, zda poznáme školu, která je zaměřená na podporu každého žáka. Její základní strategií by mělo podle něj být vytvářet příležitosti, kde mohou učitelé sdílet příklady dobré praxe, vzájemně se ovlivňovat a podporovat, ale také si předávat zkušenosti ze slepých uliček. Ve školách, které mají svou vizi a podaří se jim nastartovat procesy vedoucí ke změně, vzniká nová kultura vzdělávání s efektivnějším způsobem učení zaměřeným na žáka. Vladimír Srb vyzval přítomné, aby se každý ze svého místa pokusil podívat na vše, co dělá, s ohledem na to, jaký to má dopad na každého žáka. A pokud to žádný pozitivní dopad nemá, je třeba chování změnit.

Na jeho vystoupení navázal Arnošt Veselý, který studoval v Kanadě systém zdejšího vzdělávání. Označil jej jako pomáhající model vzdělávání, který velmi dobře funguje také v Norsku a Finsku. Jde o to, že je vše zaměřeno na vytváření podmínek pro žáky a učitele, na podporu, pomáhání a pozitivní vedení. Tato podpora má název – budování kapacit (Capacity Building). Znamená to, že všichni dělají „cokoliv, co pomáhá učitelům dělat jejich práci lépe“. Je to podpora, tedy budování kapacit, se zaměřením na žáka a jeho výsledky. A tato podpora může mít formu jak hmotnou (finance služby, věci), tak informační (rady, školení, poznatky), ale i emocionální (empatie, důvěra, přijetí) a podpory společenství (pocit, že někam patřím).

Ale dost teorie. Pokud vás způsob tohoto vzdělávání zaujal, můžete se zapojit na www.uspechzaka.cz. Dostanete se do společnosti škol, které usilují o to, aby se každý jejich žák učil naplno a s radostí. A to bych všem žákům i jejich rodičům moc přála.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz