Děti mají ve škole dělat to, co je baví

S Michalem Roupcem o učitelích, nudě na vysoké škole a vlohách pracovat s dětmi

 

Jak se pozná dobrý učitel? Je to podle toho, že ho děti a jejich rodiče mají rádi? A že nadřízení mu důvěřují ? Pokud ano, potom Michal Roupec dobrým učitelem rozhodně je. Rodiče jeho žáků dokonce říkají, že je nejlepší, s jakým se u svých dětí setkali. Na úspěšnou práci v českém školství to ale zřejmě nakonec stačit nebude.

 

Těšíte se na nový školní rok?

Mám smíšené pocity. Na jednu stranu se těším, že přichází něco nového – budu mít novou třídu. Na druhou stranu jde o náročnou práci a mám pocit, že už jsem trochu opotřebovaný.

 

Náročnou prací myslíte konkrétně tu vaši, nebo obecně učitelství?

Obecně. Pozoruji u svých kolegů, že učení vzdávají nebo že se dokolečka potýkají s pořád stejnými obavami a problémy, které ve školství mají.

 

Vy jste před lety odešel z vyhlášené pražské Základní školy Londýnská na venkov. Proč?

Důvod byl jediný – odejít z města a vychovávat dítě trochu v přírodě. A opuštění Londýnské, to byla bolest. To mě mrzelo, protože se mi tam fakt líbilo, byl jsem tam spokojený. Byla to zatím nejlepší práce, co jsem měl.

 

V čem spočívala zajímavost té školy?

Vidím to úplně jednoduše – na prvním místě je tam dítě. Ani ne jako žák, ale jako osobnost. Dítě v Londýnské není prázdná nádoba, do níž se nalijí vědomosti podle toho, jak je to dáno shora. Dítě se bere jako komplexní osobnost, jako bytost, která se prostřednictvím té školy rozvíjí. To je normální lidský přístup, a ne jenom úřednický proces.

 

Jak se to projevuje při provozu?

Naplňuje se samozřejmě nějaké povinné penzum látky, ale způsob, jak to k dítěti dostanu, je jen na učiteli. V Londýnské se dbalo na to, aby věci, které se učí, spolu nějak souvisely, aby byly navázané na skutečný život. Aby dítěti dávaly smysl. Cíl nebyl zadat úkol a ohodnotit, jak ho dítě splnilo, ale pomoct mu, aby ho splnilo dobře. Tak by to mělo fungovat v jakékoli oblasti života.

 

Čím to, že tohle není rys celého českého školství?

No to je těžká otázka.

 

Vy jako člověk z praxe musíte vidět, na co to naráží…

Především učitelé nejsou vybaveni už z vysoké školy. Dostanou teoretické znalosti, ale prakticky spousta těch věcí nefunguje. Setkal jsem se s kolegou, který učí dva roky, a řekl mi, že neví, co má dělat s dětmi o tělocviku bez tělocvičny. Učitelé umí technicky učit, ale neumí přistupovat k dětem.

Když se dítě naučí odříkat vyjmenovaná slova, tak to neznamená, že je umí používat. Stejné je to na vysoké škole. Učitelé se tam naučili nějaké věci, složili k tomu zkoušku, vůbec to však neznamená, že je umí používat. Podle svých zkušeností z vysoké školy mám pocit, že většina těch lidí s dětmi nikdy nepracovala. Byli tam skvělí učitelé, ale to byl jeden dva. Zbytek mluví o moderních metodách výuky a přitom vám hodiny čte skripta. To není výuka.

 

Podobně kriticky se mluví už dlouho, přesto vysoké školy jako by byly touto kritikou netknuté. Jak je to možné? Stát je do změny nenutí? Nebo ony samy jí úspěšně brání?

Na vysoké škole i základce musí učitel fungovat tak, aby nedostal přes prsty od nadřízených. V první řadě tedy učitel musí dostát povinnostem, které mu ukládají různé předpisy. Prostě si musí krýt záda. A pak vám často nezbývá čas a energie něco vytvářet. Celý ten systém vás nemotivuje a vy trávíte čas hlavně tím, abyste uspokojil inspektora. Stát nevyžaduje, aby bylo dítě ve škole spokojené. Klíčové je, aby se naplnily osnovy, zvládla se časová dotace, byla vyplněná třídnice a všechny papíry byly v pořádku.

 

V tomhle byla Londýnská lepší?

Ano, dávala učiteli prostor.

 

A ti se nebáli, že nedostojí požadavkům inspektora?

Ono se to dá skloubit, pokud máte do práce chuť.

 

Váš otec byl dlouhá léta hlavní školní inspektor a pak i náměstek ministra školství. Co on na tohle říká? Proč to on nedokázal změnit?

Hlavní jsou politické zájmy. Celý ten systém obavy z nadřízených je podporován lidmi, kteří se chtějí na svých místech udržet a nutí je to k různým kompromisům. A jeden člověk to změnit nemůže.

 

Ale stát už před lety rozhodl, že si školy mají samy rozhodovat o tom, jak budou učit. Takže proč si stěžovat na politický zájem?

Setkávám se s učiteli, kteří tvoří vlastní vzdělávací programy a jsou často zděšeni tím, jak složitý byrokratický postup to je. Kupují si drahé počítačové programy, jež jim tam sypou očekávané výstupy, aby vše sedělo s kompetencemi. Je to jako napsat grant. Tráví tím spoustu času a nechápou proč. A přitom víte, že to samo o sobě nic neřeší. Že základem dobré školy jsou spokojení učitelé, kteří mají rádi děti a umí je motivovat k učení.

 

Jak to dělat jinak?

V Londýnské to bylo dělané systémem ročníkových garantů. Ročník fungoval jako tým a jeden z toho týmu byl přímou spojkou k řediteli. Takže byrokratická cesta vedla přes tohoto člověka, který i hodnotil, jak tým funguje, a nahoru předával výsledky. A to je dobrý systém, jak strategii ve škole zvládnout. Je jasné, že se nelze spolehnout jen na učitele. Dát mu třídu a říct: tak uč, a už ho nekontrolovat. I proto, že také učitel se vyvíjí a potřebuje zpětnou vazbu, mentora. Důležité je ale dobré vybalancování. Aby měl učitel volnost a zároveň jasně danou odpovědnost – vůči dětem, jejich rodičům a řediteli. A víc učitele zajímat nemusí.

 

Takže z toho vyplývá, že nepřítelem dobrého učení jsou samotné školy, a ne ta politika a to další, co je nad nimi. Je to tak?

Já myslím, že ne. Myslím si, že právě po těch školách je svrchu šlapáno.

 

Kdo šlape a z jakého důvodu?

Řeknu vám příklad. Učil jsem teď dva kluky, kteří mají v psychologickém posudku napsáno lehké mentální postižení. Tudíž se na ně vztahuje speciální vzdělávací plán, kde jsou trochu jinak předměty. K tomu, aby tento plán mohli získat, potřebují mít posudek, že mají podle nějakých tabulek ono mentální postižení. Přitom učitel to sám rozhodnout nemůže, což je správné. Vše posuzuje psycholog, ale ani na základě jeho posudku učitel nemůže plán vydat. Může ho vydat jen speciální pedagogická poradna. A protože v psychologickém posudku, který se dělal opakovaně, chyběla ohledně toho mentálního postižení nějaká přesná formulace, tak poradna ten speciální plán odmítla potvrdit. Výsledek tedy je, že já ty kluky učím podle klasické základky, kterou oni pochopitelně nemohou zvládnout. Jsem proto nucený dělat individuální plán, který je neuvěřitelně rozsáhlý, a naopak nemohu do toho plánu implementovat to, co by ty děti potřebovaly. Ale hlavně že to je celé papírově v pořádku. Dělám věc, která je zbytečná, jen proto, že se nedokážou dohodnout úředníci.

 

A kdo za to může? Pedagogická poradna, která nemá odvahu rozhodnout podle zdravého rozumu?

No odvahu, já taky nemám odvahu učit podle plánu, který nemám schválený. Tak oni taky nemůžou a už jsme u toho.

 

Ještě k té politické poptávce: poznáte ve škole, že skončil jeden ministr a přišel jiný?

Ne. Pořád se mění pravidla a zákony, nikdo nám však už neříká, jak máme učit. Akorát slýchávám, jak naše děti špatně dopadají v mezinárodních srovnáních. To je ale úplně odtržené od reality, mám pocit. Odtržené od dětí. Místo abychom řešili, co ony potřebují a co jim do života chybí, tak se řeší, jestli uspěly ve srovnání v matice. Cílem přece není srovnávat se. Buď dítě je šťastné, spokojené, schopné zapojit se do této společnosti, nebo není. A jestli je lepší v matice než děti v Americe, je úplně šumák. Jistě, kdo chce být matematik, musí jít po výkonu, ale pokud se bavíme o základní škole, tady se úplně pomíjí důležité věci: to, že děti chodí do školy s nechutí, že jsou ze školy otrávené, že sami učitelé jsou otrávení, a tudíž to přenáší na děti. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že je učíme nekrást, nelumpačit, nemluvit sprostě a jim pak stačí, když zapnou televizi a vidí, jak politici kradou miliony a všechno je v pohodě. Já to zažil i v Londýnské. Přicházeli za mnou čtvrťáci a ptali se mě: „Pane učiteli, jak to můžou říct, že krást je špatné, když tohle dělají?“

 

A co jim má učitel říkat?

To je právě strašně obtížné. Pozitivní vzory se hledají velmi těžko. Jak dát dětem úctu k poslancům, vládě, politickým stranám, když děti vidí opak? Ať už je to pravda nebo jen populistické řeči, tak proč by se měly snažit?

 

Ale spousta věcí v médiích je přehnaná. Dále záleží na úhlu pohledu. O poslancích můžete říct, že je to banda zlodějů a lenochů, stejně tak však můžete říct, že je to naše reprezentace, které je třeba si vážit a nějak ji kultivovat, byť je to obtížné. Tohle se jim nedá vysvětlit?

Dá, ale předpokládá to kultivovaného učitele, vyzrálou osobnost. Navíc já dětem můžu předložit svůj názor jen s tím, že to je jeden z mnoha úhlů pohledu. Pořád je to však jen jeden teoretický konstrukt a děti to vědí.

 

Ustát konflikty

 

Jak se mění v posledních dvaceti letech nazírání škol na to, co a jak mají děti učit?

Určitě je tam změna k lepšímu. Svět je otevřenější, učitelé mají víc informací, jezdí do zahraničí, studují, mají větší zkušenosti a tohle předávají dětem. Když je učitel vzdělaný, kultivovaný, nemá v hlavě jen jeden názor, baví ho práce a předává dětem nějakou energii, pak ty děti fungují dobře. Ony vlastně toho učitele kopírují, jeho mentalitu, názory. Ne ze sta procent, vliv je tam ale veliký.

 

Jak se za poslední roky změnil vztah rodičů se školami?

Obecně se zlepšil, rodiče víc se školou komunikují. Školy se však hodně liší v názoru, jak moc s rodiči spolupracovat a jak moc se jim v nějakých věcech vyhnout. Obecně jsou ale rodiče aktivnější. Byť ne vždy v pozitivním smyslu, někteří rodiče pořád do něčeho rejou – to je však v pořádku. Už to nejsou ty ovečky, které ve škole nechají dítě a tím to končí.

 

Existuje nějaká jasná hranice, do čeho by se rodiče neměli míchat?

Podle mě se rodič může míchat do všeho, akorát ne všechno může změnit. Já jako rodič dávám svoje dítě na výchovu a vzdělání jiné instituci. Mám tedy zatraceně právo mluvit do toho, jakým způsobem ta škola vzhledem k mému dítěti funguje. Mně jako rodiči je úplně jedno, jestli mají v pořádku účetnictví nebo vzdělávací plány. Mně jde o to, jestli dítě chodí do školy rádo, jestli se tam něco naučí, jestli na něj učitel neřve jako blázen, jestli tam není šikana.

 

Existují nějaké indicie, jak chování školy zhodnotit? Ve třídě mé neteře se učitelka tak rozčílila, že vyhodila z okna křídu. Je to něco, co by mělo rodiče vážně znepokojit?

Pokud nevyhodí dítě, tak je to o. k. Ale vážně – děti můžou někdy učitele pěkně štvát, on by však měl svoje emoce zvládat už proto, že si ho děti můžou jen testovat. Vyhozená křída je spíš otázka pro ředitele. Může to znamenat, že ten učitel má nějaké problémy doma a měl by s nimi něco dělat. A k těm indiciím: hlavní je určitě způsob, jakým škola s rodiči komunikuje. Zda je vstřícná, ochotná komunikovat, hledat řešení problémů. Nebo jestli je to vymlouvání, vzájemné krytí. Jde o dítě, a pokud má rodič pocit, že něco není v pořádku, a škola to odmítá řešit, pak je něco špatně. Škola by neměla svádět problémy na to, že dítě je hloupé nebo se nesnaží.

 

Co všechno by měl učitel o svých dětech vědět?

Je dobré něco vědět o rodině. Občas vidět rodiče, protože problémy, které si dítě nosí do třídy, obvykle pocházejí z rodiny. A je dobré, aby o nich učitel věděl aspoň v obecné rovině, protože potom může zohlednit, že dítě chodí permanentně se špatnou náladou, nesnaží se, odsekává a tak.

 

A jak to má zjistit, když rodiče nejeví zájem se školou mluvit?

Může se bavit s dítětem. Je dobré, aby si s dítětem vybudoval vzájemnou důvěru. Ne že by se mu dítě muselo svěřovat s detaily, ale nemělo by mít strach za učitelem jít. Musí cítit, že učitel není tím, kdo ho trestá za to, co neumí, ale je ten, kdo mu má pomoct něco se naučit.

 

Umí to ti učitelé? Učí se to na vysoké škole?

Jsou toho plné příručky, takže teoreticky to každý umí odříkat. Jestli to ale umí, nemá přímou souvislost s vysokou školou, ale s tím, jaký ten učitel je, jaká je osobnost. A vysoká škola nijak nekultivuje osobnosti.

 

A jak je má kultivovat?

Je otázka, jestli to z hlediska nějaké instituce jde. Prostě ten učitel musí být vzdělaný v nejširším slova smyslu. Musí mít široký rozhled názorů, zájmů, musí mít zájem o děti, schopnost praktické psychologie, vnímat emoce dětí, pracovat s nimi. Je to tedy hodně věcí praxe. Zažil jsem to, když ke mně na Londýnské chodily praktikantky. Přišly vybavené bateriemi skvělých cvičení a čekaly, že je děti budou poslouchat a plnit jejich úkoly. Něco jako postupná motivace, v tom byly úplně mimo mísu. Bylo pak vidět, že děti na tu ženskou vůbec nereagují a dělají si z ní srandu. Ona z toho byla hrozně otrávená a třeba zakřičela: „Děti, poslouchejte, nebo nebudete vědět, co se bude dít.“ No proč by měly poslouchat, když je nějaká gramatická pravidla zabalená do hry o autíčkách vůbec nezajímají? Děti nejsou hloupé. Je chyba jednat s nimi jako s blbečky, které musíme obelstít, aby se něco naučili. To je úplně scestné. Hledat cestu, jak někoho ošálit, skončí nakonec tak, že vás prokouknou.

 

Jak je vy motivujete? Co funguje na upoutání pozornosti?

Skvělá je jedna věc: začít tím, co děti baví. Třeba se dá vyjít z jejich oblíbené karetní hry Magic: The Gathering. Vidím, že hrají, tak řeknu: o. k., pojďme nastudovat pravidla a uděláme turnaj. Jednak se perfektně pobaví, jednak si tam překládají anglické výrazy, počítají, musí spolu komunikovat, budují si strategii, můžou si udělat týmy, tabulky, takže tam máme i práci s excelem – prostě těch věcí je miliarda. Ale začít tím, co děti baví, je prostě stoprocentní věc. Některé dítě toho může umět míň, dokáže ale své vědomosti použít a ještě ho třeba baví se učit. To je možná cennější, než když zvládá látky hodně a skvěle vyplňuje stovky gramatických cvičení, je však ze školy zpruzené.

 

Tohle by inspektor odkýval? Přesvědčil byste ho, že je to dobrý způsob výuky?

No když nebude padlý na hlavu, tak by to mělo zabrat. Nechci shazovat inspektory, moc jsem jich ani nezažil. Nějaké však ano a většinou to bylo taky trochu mimo mísu. Jsou ale obvykle hodní, takže to odkývají. Zvlášť když to umíte po učitelsku okecat, vysvětlit, zabalit do různých kompetencí a očekávaných výstupů, které se tím krásně plní. Námitky, s nimiž jsem se zatím setkal, byly většinou typu, že třeba nesmí být listy v třídní knize přicvaknuté kancelářskou svorkou, protože rezaví. Tohle je zajímalo.

 

Já vím, že vy jste dělal neformální setkání s rodiči a dětmi, kam jste bral i svoji rodinu. V čem je to důležité?

Poznám rodiče v neformální situaci, je možnost víc komunikovat, budovat vzájemnou důvěru, takže v budoucnu se lépe řeší všechny konflikty. Když se lidé znají, všechno se lépe domlouvá, děti lépe reagují na to, co dělá pan učitel. Je to prostě dobrá cesta. Ne ve všech třídách však jdou taková setkání dělat.

 

Ministr Dobeš chce zavést smlouvy mezi školou a rodičem, kde by rodiče jasně deklarovali svoji odpovědnost. Co si o tom myslíte?

Určitá smlouva už existuje. Máme školní řád, kde jsou pravidla popsaná, a myslím, že to je úplně v pohodě. Když je slabá komunikace a špatný vztah, lze mít tisíc smluv plus advokáty a stejně to nepomůže. Sednout si a vše potřebné sepsat je v pořádku, ale v principu to nevyřeší, že máme špatný vztah.

 

Ministr argumentuje tím, že řada rodičů dává od výchovy svého dítěte ruce pryč.

Škola nemá vychovávat.

 

Jde o případy nezvladatelných dětí, jejichž rodiče odmítají se školou komunikovat.

To nastává s dětmi, kde je obvykle problém i s rodiči. A přísnější pravidla to podle mě nevyřeší.

 

Jak řešíte konflikty s nezvladatelnými dětmi? Mnozí učitelé jsou bezradní, cítí demotivaci.

Především je potřeba říct, že děti se musí snažit narušovat hranice, to je jejich přirozenost. To, že se snaží rozpínat do okolního světa, ukazuje, jak se snaží prosadit, zkouší, kam až se dá zajít. Nějaké hranice však musí být, běhat po dálnici není úplně to nejlepší. A je na učiteli i rodičích, aby je nastavili rozumně, nediktátorsky. Mělo by se to dělat způsobem, který je pevný, důsledný, ale ne zlý a omezující jen proto, aby omezoval. O to se snažím a zatím se mi vždy povedlo nenechat se vytočit.

 

Řeč je ale o situacích, kdy dítě soustavně narušuje hodinu a nedá si říct. A pokud jde o patnáctiletého kluka, učitelka ho těžko zvládne.

Je to různé případ od případu a nejde to takhle zdálky posoudit. Obecně však pedagog musí být na podobné případy připraven. Nejen vzděláním, ale i osobnostně, vnitřně. Musí to být osobnost, která je schopná tyto konflikty ustát, umět je řešit, mít na to nástroje, podporu školy. Když je to jen represe, dítě se zasekne. Puberta je ale obtížná.

 

Šlo, ale nechci

 

Kde teď po odchodu z Prahy učíte?

V Mateřské a Základní škole Kaňka v Táboře. Je to škola pro děti s kombinovaným postižením – mentálním a fyzickým. Je maličká, chodí sem asi patnáct dětí.

 

V čem je ta práce jiná?

Ty děti jsou při výuce různě limitovány. Je tu daleko menší posun a mnohem obtížnější zpětná vazba pro mě jako učitele. Odměna pro učitele, že se dítě něco naučí, je velmi malá. Děti se v týdnu něco naučí a po víkendu z toho vůbec nic neumí. Udržení pozornosti na minutu či dvě dítě hrozně limituje. Učitel musí být hodně trpělivý a nesmí mít vysoká očekávání. Zatímco v Londýnské šlo na děti v dobrém slova smyslu šlápnout, byl tam zájem a chuť se něco naučit, mohl jsem je v tom podpořit, takové to – „Baví tě matika, tak super, tak na tom budeme makat spolu“ –, to tady vůbec není. Zájem je útržkovitý, náhodný. Je to, jako když chcete něco naučit čtyřleté dítě: když má chuť si kreslit, tak si kreslí, nemůžu však říct: „Teď si budeme hodinu kreslit“ – protože ho to nebude bavit.

 

Proč jste se vlastně rozhodl učit na prvním stupni?

Já jsem vlastně nikdy učit nechtěl, protože jsem viděl na rodičích, jak je to náročné. Ale dostal jsem nabídku úplně náhodou učit na Londýnské. Táta se znal s ředitelem a věděl, že někoho hledají. A tak mi zavolal a ptá se: „Hele, nechceš dělat učitele?“ Moje reakce byla: „To teda vůbec ne.“ Pak jsem tam ale zašel. Představili mi třídu, dali mi pracovní listy, z nichž jsem měl učit, a několik dní jsem to pod jejich dohledem zkoušel. Dozorující učitel byl ve vedlejší místnosti a občas se na mě přišel podívat. No a potom jsem dostal vlastní třídu a zjistil jsem, že mě to baví. Nejsem člověk, který by si hrál s dětmi, ale zjistil jsem, že pracovat s nimi mě fakt baví. Je ale nutno dodat, že v Londýnské fungoval ten ročníkový tým. Každý týden jsme se scházeli, připravovali jsme plány dopředu, konzultovali jsme, co se daří a co ne. Nebylo to tak, že bych dostal třídu a učil si podle svého. Pořád jsem měl možnost být v kontaktu se starším učitelem, mohl jsem ho napodobovat, zkoušet různé věci.

 

Jak rychle vám došlo, že je to ono?

První půlrok se mnou děti zametaly, pak jsem tomu ale začal přicházet na chuť. Zjistil jsem, že děti nehrají obvyklé hry, oceňují přímost, upřímnost a to mi vyhovuje.

 

Tehdy jste tedy neměl pedagogickou vysokou školu?

Já ji nemám ani teď. Studoval jsem ji, ale nebavilo mě to, tak jsem se na to vykašlal. Jezdil jsem do Plzně, bylo to však daleko. Přitom jsem prospíval velmi dobře, až nečekaně dobře, protože já jsem velmi špatný student. Složil jsem nějakou zkoušku z matematiky za jedna, a přitom jsem nevěděl, o co šlo ani k čemu by mi to bylo na prvním stupni dobré. Tak mě to postupně přivádělo k tomu, že z toho nechci dostat infarkt.

 

Jak vás to teď v praxi znevýhodňuje?

Pochopitelně finančně. Pak když jsem se odstěhoval z Prahy, tak mě spousta škol odmítla s tím, že nemám titul magistra, což v principu chápu. Akorát mě překvapilo, že to bylo jediné hledisko, které je zajímalo, a vůbec se mnou nemluvili. Ta hranice se v českém školství pořád posouvá v neprospěch lidí, jako jsem já, takže dřív nebo později přestanu učit. To je dané, protože školy mě nebudou moci jako učitele zaměstnat. Ve školství je to jako nevyléčitelná nemoc – je to jen otázka času.

 

Nešlo přece jen nechuť k vysoké škole překonat?

Šlo, ale nechci. Jezdit každých čtrnáct dní do Plzně, abych poslouchal, jak někdo recituje skripta, na to nemám peníze, čas ani nervy. Rád učím, ale nevím, proč bych měl tohle ve svém životě absolvovat. Pro mě je žák i moje dcera. I s ní jakoby pracuji. Pak učím bojové umění, kde se pedagogika úplně skvěle využije. Říkal jsem kamarádovi – když mě vyhodí, tak budu klidně učit kozy na louce. Já jsem učitel ve svém nitru, akorát to nemám dané nějakým certifikátem.

 

Pokud byste dnešní místo opustil, nakolik je pro vás reálné sehnat jiné učitelské místo?

Téměř nereálné. I když vás ta škola přijme, může být problém ze strany rodičů. Pokud tam vznikne konflikt, poměrně snadno lze argumentovat neexistencí aprobace učitele. Je to pak nepříjemné i pro tu školu.

 

I při nedostatku učitelů?

Je logické, aby učitelé byli formálně vzdělaní a aprobovaní. Na druhou stranu vysoká škola a aprobace učiteli nedá to, co by měl mít. Já si v podstatě trvám na tom, že na prvním stupni v základní škole stačí, když učitel má rád děti, má k nim vztah a není úplně blbej. Pedagogika je věda, ale pracovat s dětmi není žádná věda. Buď k tomu mám vlohy, nebo ne. Malé děti potřebují nadšení, kreativitu, přístup, trpělivost, úsměv, trošku energie. Jinak v teorii už tady všechno bylo, tak proč se pořád vymýšlí nové postupy? Stačí si přečíst Komenského, všechno vymyslel. Didaktické pomůcky? Na těch si někdo akorát mastí kapsu. Prostě si je udělám sám. Pořád se hledají složité věci, to však dělají ti lidé jen pro sebe. Děti žádné složitosti nepotřebují.

 


 

Michal Roupec (34)

Po maturitě na gymnáziu v Dobříši a roku stráveném v přípravném ročníku Fakulty sociálních studií MU v Brně odjel pracovat do USA. Po návratu už se na vysokou školu nevrátil. Po střídání manuálních zaměstnání začal v roce 2003 pracovat jako učitel. Žije s dcerou a partnerkou v Sedlečku u Tábora.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

1 komentář k "Děti mají ve škole dělat to, co je baví"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Tomáš
Tomáš
4 years 9 months ago

Ahoj, chtěl bych se zeptat kdy se tu začnou rozebírat dnešní otázky z češtiny…Sám jsem test psal a přišel mi jednodušší než ten první který měl dvojsmyslné odpovědi, ale i tentokrát 60 minut nestačilo…Asi 3-4 otázky jsem musel tipnout. Chtělo by to aspoň o 15-20 minut navíc…Rád bych věděl jak jsem dopadl, protože jsem si zapsal to co jsem zaškrtl do archu. Děkuji

wpDiscuz