Kam vede naše děti ministr Josef Dobeš

Loni v létě o něm nadšení školští odborníci prohlašovali, že je schopen naslouchat a rychle se učí. Uplynulo pár měsíců a stojí před námi ministr, v jehož zcela protichůdných promluvách není lehké se vyznat. Při bližším zkoumání se vkrádá podezření, že rezort, na jehož stavu závisí intelektuální kondice této země, se vrací o dvacet let zpátky.

 

Zrazení reformátoři

Nejlepší rozhodnutí, které zatím Josef Dobeš ve své kariéře udělal, padlo už před sedmi lety. Čtyřicetiletý psycholog s praxí z pankrácké věznice tehdy kývl na nabídku stát se personálním ředitelem expandující bezpečnostní agentury ABL. Blízký kontakt s jejím šéfem Vítem Bártou mu nakonec vynesl ministerskou nominaci.

Přízeň voličů v parlamentních volbách totiž postavila Věci veřejné před zajímavý problém. Strana, která se dosud zabývala jen komunálními tématy, musela rychle hledat lidi, kteří dokážou řídit vyjednaná koaliční ministerstva. „Jevil se jako schopný manažer, je to psycholog, pracoval jako personalista a navíc měl zkušenost z práce s dětmi,“ vysvětluje dnes místopředsedkyně Karolína Peake, proč za její stranu zamířil do čela rezortu školství právě Josef Dobeš.

Nominace muže, který kromě věznice a Bártovy agentury prošel pasťákem, však vzbudila spíše rozpaky. Skeptici varovali před Dobešovu nulovou zkušeností se školstvím a rizikem deformace prostředím, v němž stěžejní roli hrají tresty a nesvoboda. Přesto zpočátku všechno vypadalo nadějně. „Působil jako otevřený člověk, který naslouchá a má zájem o to, co se v rezortu dělo,“ vzpomíná na první schůzku s novým šéfem Klára Laurenčíková, někdejší náměstkyně ministra Ondřeje Lišky (SZ). Vyložila nastupujícímu ministrovi, co je podle ní nutné udělat, aby méně českých dětí končilo v ústavech, školy dokázaly lépe začleňovat děti se sociálním nebo zdravotním handicapem a věděly si rady s menšinami a cizinci. Ze schůzky odešla s nabídkou, aby při mateřské dělala ministrovi poradkyni. Navlas stejný dojem vzbudil Dobeš v dalším bývalém náměstkovi Jindřichu Kitzbergerovi. Také on z prvního setkání s ním odcházel s pocitem, že si rozumějí, a stal se jeho poradcem.

Během krátké doby dopadli ti, kdo věřili, že se Dobeš zorientuje a začne vzdělávací systém opravdu zlepšovat, tvrdě na zem. Kitzberger „dojel“ na to, že povolil, aby české děti chodily do školy, která funguje mimo systém a učí podle britského modelu. Škola vznikla v Ostravě především pro děti zahraničních manažerů a Kitzberger dal ještě jako náměstek posvěcení, aby ji mohli navštěvovat i tuzemští žáci. Když se to ministr dozvěděl, oznámil mu, že už nemá jeho důvěru. „Vadilo mu mimo jiné, že jsme povolili docházku do školy, nad kterou nemá stát kontrolu. Přitom mezinárodní školy bývají o několik tříd kvalitnější než naše běžná státní škola,“ říká Kitzberger. Ministr ale trvá na tom, že české děti nemají chodit do školy, „kam nemůže inspekce“ a „nejsou tam žádné státní garance“. „Když jsme se bavili obecně, zdálo se, že se shodujeme,“ hodnotí krátkou spolupráci Kitzberger. „Nad konkrétními problémy se ale ukázalo, že ministr směřuje k utahování systému. Chtěl by do něj zavést víc pravidel a víc donucovacích prostředků. To by v některých případech mohlo výrazně uškodit započatým reformám.“

Po několika poradách opustila ministra také Laurenčíková. Vadilo jí, že sezení poradců nemají hlavu ani patu, jen se tam nezávazně klábosí, ministr říká věty ve stylu „naše školství je nemocné, tak co s tím uděláme“ a nikam to nevede. Navíc jí začalo připadat, že ji ministr nebere vážně. Reformu speciálního školství připravenou jejím týmem – cílem bylo dát dětem s handicapem více šancí – totiž ministr vytrvale ignoroval. A Laurenčíková začala mít pocit, že je poradkyní jen proto, aby tuhle skutečnost nemohla veřejně kritizovat.

Další vývoj jí dal za pravdu. Dobeš propustil velkou část lidí z týmu, který se zabýval její reformou a agendu dostal na starost ministrův starý známý, psychiatr Viktor Hartoš. I ten to ale rychle vzdal: během krátké doby zjistil, že vše je připraveno a stačí jen, aby to ministr vzal za své. Jenže to se nestalo. Po pěti týdnech dal Hartoš výpověď a v dopise ji zdůvodnil takto: „Koncepce i připravená novela problematických vyhlášek jsou v souladu s moderními trendy a jako celek jsou schopny vyloučit diskriminaci znevýhodněných dětí,“ psal. „Nemohu se odborně ani lidsky ztotožnit se současným postojem ministerstva. Nenacházím zde snahu přispět k řešení závažného celospolečenského problému, ale spíš tendenci spokojit se s jeho formálním řešením.“

Dobeš sice souhlasí s tím, že původní ambiciózní změny se pod jeho vedením smrskly na pár kosmetických úprav, ale obvinění, že odhání od bran vzdělání znevýhodněné děti, odmítá.„Vychovávám dítě z dětského domova, napůl Roma,“ horlí otec dvou vlastních a nevlastního syna. „Vzali si snad pan Liška nebo paní Laurenčíková dítě z dětského domova? Nevzali. Jen vedou řeči. Zato já něco dělám.“

 

Zmatený, bezbřehý a svázaný

To je možná pravda, jen je otázka, kam to nakonec vede. Začátkem ledna ministr pobouřil školské odborníky a řadu rodičů výzvou, aby se děti ani nesnažily dosáhnout co nejvyššího vzdělání a raději šly na učiliště. Znělo to jako z jiného světa: tlaku poloprázdných učilišť a firem, které chtějí málo vzdělanou, a tudíž levnou pracovní sílu, naposledy vycházel před deseti lety vstříc sociálnědemokratický ministr školství Eduard Zeman. Zdálo se, že na pozadí faktu, že ve srovnání s Evropou máme ještě pořád málo vysokoškoláků a maturantů a mnoho učňů, se už něco takového nemůže opakovat. Navíc v situaci, kdy data pracovních úřadů jasně říkají, že čím vzdělanější člověk, tím lepší jsou jeho šance na pracovním trhu.

Co ministra vede k takovému postoji? Dobeš má za to, že kvalita školy se odvíjí od toho, jak nadaní žáci do ní chodí, a ne – tak jak je to běžné ve vyspělém světě – od toho, co učitelé dokážou děti naučit. A k tomu je nutné přičíst jistý zmatek, který dobře charakterizuje jeho slavné televizní vystoupení, v němž se před časem pokoušel popsat zásadní problém českého školského systému: „V rámci inkluze vezmeme do první třídy dítě, které je na hranici mentální retardace. To dítě v prvním stupni propadne a ve druhém taky. V deváté třídě skončí s osmi čtyřkami a už je bez přijímaček přijato na střední školu. Tam pokračuje, dvakrát neudělá státní maturitu, ale nakonec se nějak dostane na vysokou školu. Směřuje k bakaláři, možná k magistru. Špatný systém, ano, špatný systém.“

Potíž tohoto vidění světa je v tom, že české děti čelí úplně opačnému problému. Na dlouhé cestě tímto systémem jim totiž až příliš často hrozí banální střet, který jejich nadějnou cestu vzhůru rychle zastaví.

S tím souvisí jeho přístup ke slovu „kvalita“ a „měření kvality“. Zatímco jeho předchůdci plánovali „měření“, tedy školní testy jako šanci dát učitelům zpětnou vazbu a ministerstvu do ruky vodítko, kterým školám je třeba pomoci, ministr Dobeš chce z testování udělat bič. Vyznat se v jeho slovech je zároveň často poněkud obtížné. Jedním dechem říká, že pětina peněz pro školu bude záviset na výsledcích testů, zároveň se však ohrazuje, že žádné sankce neplánuje.

Spojit testy s penězi s sebou přitom nese velká rizika. Především školy by mohly začít odmítat a vytlačovat děti, které jím kazí průměr, což je v rozporu s celosvětovým trendem, který preferuje rozmanité třídy, v nichž lepší žáci táhnou nahoru ty horší. Jenže ministr právě tohle nechce. „Naše školství je nemocné, protože jsme ho úplně otevřeli,“ říká. „Zavedeme měření kvality, aby ti bez předpokladů neměli šanci se dostat do dalšího stupně.“

Dalším ministrovým frekventovaným slovem je „bezbřehost“. Ministr ho používá v souvislosti s reformou, která měla školám přinést možnost určit si vlastní vzdělávací plány. „Já tenhle styl výuky nazývám velmi individualizovaným, až bezbřehým,“ prohlásil ministr v Českém rozhlase s tím, že „bezbřehost“ je nutné svázat. „Jsem často kritizován za to, že budu něco svazovat. Ani náhodou,“ říká trochu nelogicky dnes. „Ale budu rozbíjet tu bezbřehost.“ K tomu má sloužit modelový školní vzdělávací program. Výzkumný ústav pedagogický ho začal vytvářet původně na pomoc školám, které by si s vymýšlením vlastních „osnov“ neuměly poradit. Dobeš ale plánuje, že se program změní v ministerské doporučení. Tím bychom se v podstatě vrátili k jednotným osnovám, podle kterých se na všech školách učí totéž a podle stejných učebnic.

Jistou nadějí pro reformátory je ministrova katastrofální personální politika. Za sedm měsíců jeho vlády se už devětkrát změnila organizační struktura úřadu. Příkazy šéfa úředníci přijímají se zvýšenou ostražitostí. Stává se totiž, že jeden den něco přikáže a za pár dní přikazuje pravý opak. Například v polovině prosince ministr nařídil nabrat téměř sto nových pracovníků do sekce, která má na starost čerpání evropských peněz. Krátce nato ale vydal příkaz, který celý plán šmahem zrušil. Ve funkci už se zároveň stihl rozloučit se třemi šéfy svého úřadu – právě teď od února nastupuje čtvrtý.

Zato nepostradatelnou osobou je pro Dobeše zřejmě náměstek a spolustraník Kryštof Hajn, dříve člen představenstva bezpečnostní agentury ABL. Loni v říjnu se proslavil sporem s vedením Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Nejmladší a nejmenší z dvaceti šesti veřejných vysokých škol chtěla kvůli neodůvodněným obavám z přemíry vysokoškoláků v Česku zrušit už někdejší ministryně Miroslava Kopicová. Škola se ale bránila a akreditační komise, kterou tam ministerstvo poslalo, konstatovala, že výuka je v pořádku. Pak vzal věc do svých rukou Dobešův náměstek Hajn a během jednání hrozil, že pokud škola neskončí, její vedení si „ponese důsledky“. Jaké, to neprozradil, zato pronesl slavnou větu: „Pokud máte pocit, že vás vydírám, tak se vůbec nemýlíte.“ Ministrovi nezbývalo než ho odvolat z postu prvního náměstka. Vzápětí pro něj v tichosti zřídil speciální post náměstka pro evropské záležitosti, který má dnes pod sebou pouze dva úředníky. „Je velmi schopný, pokud jde o evropské fondy,“vysvětluje Dobeš Hajnovu nepostradatelnost. „Je jazykově vybavený, proto je hlavním tykadlem směrem k Bruselu.“

 

Už to krystalizuje

V životopise Josefa Dobeše zeje mezi roky 1982, kdy skončil stavební průmyslovku, a 1989, kdy začal studovat psychologii, bílé místo. Zaplnil ho současný redaktor Reflexu Jan Jandourek, který si vzpomněl, že Dobeš s ním studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. „Třetina vyučujících byla dobrá, třetina průměrná a třetina kolaborovala s komunisty,“ popisuje situaci ve škole Jandourek. „Nevěděli jsme, zda jsme disidenti, nebo kolaboranti.“ Jedno by se ale prý lidem, kteří se v té době rozhodli pro bohoslovectví, mělo přiznat: „Byla to sázka. Člověk musel počítat s tím, že si zavírá možnost dělat něco jiného. Tenkrát se tomu říkalo, že je kádrově vyřízený.“

„Na jižní Moravě, když jsem vstupoval do velké politiky, jsem to zmiňoval,“ odmítá Dobeš, že by tuto zajímavou etapu svého života tajil. Proč se rozhodl pro dráhu kněze, prý nedokáže dodnes vysvětlit. „Každý máme v životě nějaké záhady, bylo to takové volání, za kterým jsem šel.“ Zato umí přesně říci, proč se s kněžským studiem po třech letech rozloučil: „Největší překážkou byl celibát. Cítil jsem jasně, že směřuji k rodině.“

Jedno je třeba ministru Dobešovi přiznat. Dokáže lidi přesvědčit, že jim naslouchá a rozumí. Poradce Kitzbergera vystřídal nedávno v týmu ministrových poradců jiný úctyhodný odborník, osvícený ředitel školy v Brandýse nad Labem v důchodu, zakladatel Asociace ředitelů základních škol ČR František Tomášek. Jak mu teď coby propagátorovi svébytnosti škol, jejich vstřícnosti ke znevýhodněným dětem a co největších šancí pro každého znějí ministrovy zcela opačné výroky? „Pochopit školskou problematiku není jednoduché,“ říká Tomášek. „Myslím, že názory pana ministra krystalizují. Úkolem nás, poradců, je pomáhat mu.“ František Tomášek je bezesporu zkušený muž. Pro nás ostatní to představuje naději, že v důchodovém věku bude mít se svým ministrem víc trpělivosti než jeho předchůdci.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

1 komentář k "Kam vede naše děti ministr Josef Dobeš"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Vit

Odpověď na otázku v nadpisu je na konci druhé sloky Motorkárskej od Horkýže Slíže.

wpDiscuz