Právě dnes usedá několik tisíc dětí na zhruba stovce základních škol po celé republice k počítačům (a část s tužkou k papírům), aby vyplnily testy pilotní zkoušky plošného testování v pátých a devátých třídách základních škol.

Napjatá atmosféra připomíná státní maturitu a i očekávání jsou podobná. Jakási všenáprava uvadající české vzdělanosti. Děti a rodiče dostanou zpětnou vazbu, jak na tom jsou, budeme umět rozlišovat mezi dobrými a špatnými školami, v uzlových bodech sjednotíme příliš různorodé školy, špatné výsledky v testech motivují děti a učitele k lepším výkonům…

Maturita a plošné testy se opravdu v mnohém podobají. V obou případech hodně očekáváme a jen málo se toho může naplnit. Od maturity jsme čekali všechno možné – srovnatelnost škol, náhradu přijímaček na vysokou, zkvalitnění a větší objektivnost maturity, ale naplnila jen jedno – umí pohlídat spodní laťku toho, co ještě lze považovat za maturitní vzdělání. Téhož se dalo dosáhnout jednodušeji a za řádově nižší peníze. Pořídili jsme si mercedes, a teď s ním vozíme brambory do krechtu.

Pokud si nechceme naběhnout podruhé stejným způsobem, je ostražitost na místě. Plošné testy na základních školách jsou totiž projekt v mnohém ještě rizikovější.

Úskalí selského rozumu

Důvod, proč mají testy na základních školách podporu u veřejnosti, a to z větší části i u té odborné, spočívá ve zdánlivé jednoduchosti a srozumitelnosti záměru. Děti nic neumějí, tak prostě ty důležité věci v páté a deváté třídě otestujeme přes počítač, bude to levné a budeme hned vědět, jak jsme na tom. A použijeme to třeba i jako přijímačky na střední školy. Co by na tom mohlo někomu vadit?!

Pokud odpůrci testů říkají, že testovat umíme jen omezenou část toho, co je ve vzdělávání důležité, odbývají to jejich autoři s tím, že je to sice pravda, ale to základní učivo vždy bylo a bude stejné – násobilka, trojčlenka, pravopis, čtení s porozuměním. Také „selsky“ srozumitelný argument.

Jenže zapomínat na skrytá „čertova kopýtka“ se nevyplácí. A v tomhle případě je jich tolik, že je tu sotva stačíme vyjmenovat. Testy mají být stanoveny jako minimální. Sdělí tedy škole pouze to, kolik má v té konkrétní třídě propadlíků. Jak tedy budou poskytovat kvalitní zpětnou vazbu všem dětem a rodičům? Mnoho dětí trpí nejrůznějšími poruchami učení? Jak zajistíme, aby tyto poruchy zásadně nezkreslily jejich výsledky? Předpokládáme, že páťáci běžně umí zacházet s počítačem. Ale učitelé upozorňují, že hrát hru a ovládat textový editor, jsou dvě různé věci. Takže špatný výsledek může být způsoben prostou neschopností vyplnit test na počítači. Budeme tedy nakonec vůbec vědět, co jsme to otestovali? Výsledky testů mají dětmi zatřást a motivovat je k lepšímu výkonu. Každý psycholog vám řekne, že takhle to funguje u dětí, které dopadly o trochu hůř, než čekaly. Ty přidají. Děti na chvostu pelotonu to naopak demotivuje. A takhle by se dalo pokračovat.

A je tu ještě jedno zásadní čertovo kopyto. Testy zavádíme kromě jiného proto, abychom zjistili, v jaké kondici je náš vzdělávací systém. Jenže zkušenosti z evropských zemí, kde se často podobně testuje i víc než deset let, ukazují podivný paradox.

Zpočátku to vypadá, že i když testujete jen omezenou část učiva, výsledky vypovídají o celkové kvalitě vzdělávání. Jenže zhruba po třech až pěti letech to přestává platit. Výsledky v testech se obvykle ve všech zemích průběžně zlepšují, ale pokud začnete měřit kvalitu vzdělávání ještě jinými, přesnějšími nástroji, zjistíte, že jeho kvalita stagnuje nebo klesá. Testový teploměr přestal měřit. Proč? Vyplňování testů se stalo speciální dovedností, na níž se učitelé soustředí a děti se v ní zlepšují, ale o samotné kvalitě vzdělávání to nic nevypovídá.

Je to nejen evropská zkušenost. Velmi podobné výsledky zaznamenávají rozsáhlé testovací systémy například v Číně nebo USA. Tam se dokonce považuje po deseti letech existence za prezidenta Bushe zavedený systém testování No Child Left Behind (Žádné dítě nezůstane pozadu) za naprostý omyl a nástroj devastace školství.

A ještě jeden překvapivý paradox. Potvrzují se obavy, že pokud ve školách zavedeme jednoduché testy, mají učitelé tendenci učit jen testovatelné učivo i tehdy, kdy z případného neúspěchu v testech pro ně osobně ani pro školu žádné sankce nevyplývají. Magie celostátních plošných testů, které srozumitelně říkají „tohle považuje vrchnost za důležité“, je nejspíš všude mimořádně přitažlivá.

Stanovme si jasné cíle

Je třeba jasně říct, že dnešní pilotní testování je jen zkouškou logistiky. Ostré testové baterie ještě nejsou hotové. Testuje se na školách, které byly vybrány hlavně kvůli svému počítačovému vybavení, tedy je nelze brát ani za sociologický vzorek. O kvalitě českého školství se proto nic nového a zásadního nedozvíme, na takové výsledky si musíme ještě rok dva počkat. A mezi tím přemýšlet, jestli takové testování vůbec potřebujeme a k čemu.

Jedno je totiž jasné už teď. Zmatky a dohady okolo smyslu státní maturity i plošného testování potvrzují, že nám schází jednoduchá vzdělávací ústava. Ta je zmíněna ve školském zákoně, jmenuje se Národní program vzdělávání a mělo by v ní být napsáno například, co takové testy mají přesně umět. Bez takového zadání je dobře připravit nemůžeme. Ale ze současné debaty je zřejmé, že náš nový automobil už stojí před domem a my se pořád ještě dohadujeme, jestli by se nám hodilo spíš plážové vozítko, nebo náklaďák na klády z lesa. Tedy je to vlastně horší. Máme za to, že to naše auto hravě zvládne obojí.

Štítky: Testování žáků

Zařazeno v kategorii: články a blogy, titulka | RSS | sdílet | Kde mají plošné testy čertovo kopýtko |