Proč jsou z rodičů neurotici

Byl jsem v sobotu v Brně na konferenci Aktivní rodičovství. V rozměrném přednáškovém sále sedělo snad tři sta lidí tak okolo třicítky, matky hromadně kojily či se rytmicky pohupovaly, aby jejich dítko uvázané v sarongu nepovykovalo, citliví otcové nosili a vodili děti okolo sálu, učili je poznávat svět a nikdy je neokřikli, ať se sápaly kamkoli. Všichni řešili bezplenkový režim, biokočárky a kupovali knížky jako Malý tyran či Proč dítě nespí. Můj hlavní dojem byl, že rodičovství je dneska mimořádně komplikovaná činnost, při níž se bez odborné podpory a soustavného studia neobejdete. Ale největším tahákem konference byla přednáška Líný rodič. Není to paradox? Vlastně není.

 

Tom Hodkinson je Angličan. Kniha a z ní odvozené přednášky Líný rodič ho velmi dobře živí (taky jsem si ji koupil). Což nejspíš znamená, že lidí, kteří prožívají své rodičovství jako úzkostnou neurózu, přibývá po celé Evropě. Hned na začátku poznamenal, že přednáška Líný rodič na konferenci o aktivním rodičovství možná působí nepatřičně, ale narvaný a napjatě naslouchající sál dával najevo, že posluchači si to rozhodně nemyslí. Mluvil přes dvě hodiny, jeho recept se dá shrnout docela dobře do jedné věty: Nechte to být. Prostě všechny ty věci jako vlídné uspávání, biostravování, kojenecké plavání a stovku dalších technologií, jak učinit svého potomka šťastnějším, vnímavějším a světu otevřenějším nesmíte brát tak doslova. Nechtějte zvládnout všechno, dejte věcem přirozený průběh.

 

Vlastně rozumný názor, jen když jsem koukal do publika, obávám se, že si tu přednášku přeložilo po svém. Hned po ní vyrazili profesionální maminky a tatínkové k místnímu knihstánku a skoupili kromě líného rodiče ještě další dvě podobné Hodkinsonovy knihy. Ty zařadí do odborné rodičovské knihovny a kromě toho, jestli je jejich dítě dostatečně nestresované, jestli má podnětné hračky a asertivně vychází s kolegy na pískovišti, budou ještě denně řešit, jestli jsou oni sami dostatečně „líní a uvolnění“ a budou o tom diskutovat s podobnými nešťastníky, kteří si udělali z výchovy a dítěte modlu a státním grantem dotovaný projekt.

 

Ta knížka je docela fajn, ale nejrozumnější užití je podložit si s ní hlavu na gauči až budete přemýšlet o tom, čím to, že se vaše tak opečovávané dítě mění v nezvladatelného fracka. Otevírat ji kvůli tomu nemusíte, i tohle je jednoduché. Tak mohutnou míru soustředěné pozornosti a výchovného nadbíhání by v psychickém zdraví neunesla žádná osobnost, natož malé dítě. Nechcete všechny ty příručky a manuály na geniálního potomka zavřít aspoň na rok do skříně? Pomohlo by vám to oběma.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

Zahajte diskuzi!

Upozorňovat mě na
avatar
wpDiscuz