Řezník v pohledu na Mount Everest

Toto bude kratičká úvaha na téma vyhoření. Budu psát slovníkem „řezníka“ – to znamená jednoduše, přímo a rázně abych věci zdůraznil, aby byly pořádně vidět. Nemám rád, když se někdo utápí v moři vlastních slov. Nemám rád, když se z „učitele“ najednou stane „pedagog“ a místo toho, aby srozumitelně něco „řekl“ k jádru k věci, tak začne sáhodlouze „hovořit“.

Nuda a šeď: ale mozek neošidíš

Největším problémem dnešní školy není agresivita, jak se často uvádí, ale nuda. Děti se nudí hlavně proto, že se ve škole jednak nic zajímavého neděje, a taky proto, že tam nepotkáte moc zajímavých lidí. V hlavách máme stovky miliónů let starý mozek a ten se celé ty milióny let chová pořád stejně. To znamená, že se při setkání s novou informací pokaždé zeptá: bude to pro mě užitečné? Budu to moct použít v reálném životě? Ještě jednou: bude to pro mě užitečné? No, a pokud potkáme nového člověka, otázka je obdobná: je ten člověk zajímavý? Můžu se od něj něco užitečného naučit? Bohužel pro nás pro všechny, v drtivém množství případů mozky dětí v našich školách odpovídají jednoznačné NE. Podle výzkumu v rámci E.U. se zjistilo, že až 80 % informací, které se naučíme ve škole, později zapomínáme. A víte proč? Právě z tohoto důvodu: protože je v životě k ničemu nepotřebujeme. Jsou prostě k ničemu. A žádná vysoká škola, katedra pedagogiky nebo sborovna na tom svými nátlakovými nástroji (známky, zápočty, vysvědčení) nic nezmění. Buď ty informace k něčemu budou užitečné a děti se o ně budou zajímat, nebo nebudou a konec. Dalším faktem, který výrazně mění prostředí ve škole je to, že klasický „učitel“ jako předavač informací je dávno tzv. „po smrti“. Každý žák si totiž může sehnat tolik informací, kolik se mu zachce: máme k dispozici neuvířitelně obsáhlé knihovny, máme počítače, internet, mobil, televizi, rádio, CD, DVD… Podle mých zkušeností jsou v tomto směru učitelé jako zkamenělí dinosauři: absolutně ignorují to, co se děje kolem. Rádi by lineárně předávali kostrbaté informace jako za Marie Terezie. Je to přece v osnovách! Přijdu, stoupnu si do třídy a podám výklad. Už to tak učím 20 let!

Mistr a průvodce nebo figurka?

Takže děti ve škole nepotřebují předavače informací. Ony hledají někoho, kdo bude jejich průvodce, „mistr života“, někoho, kdo by je inspiroval, kdo by jim ukázal, že „umí život“. A v tomto směru je učitel hodně důležitý a absolutně nezastupitelný. Takže základní otázka zní: mám svým studentům co nabídnout jako člověk? Ano nebo ne? Je tu něco, na co by se mohli děti těšit do školy v souvislosti se mnou? Ano nebo ne? Mohu je v něčem inspirovat? Ano nebo ne? Když tyto otázky položím na začátku semináře, někteří učitelé na mě nechápavě hledí a neví, na co se to ptám. Mnoho učitelů totiž nemá co odpovědět: prostě jsou odborně i lidsky nezajímaví, šediví, průměrní. Je to jen můj odhad (nemám to podloženo žádnými výzkumy), ale podle mých zkušeností 60–70 % učitelů patří mezi nezajímavé postavičky a figurky, jejichž jediným cílem je prostě přežít. Vrcholem dne je oběd ve školní jídelně (dneska jsem měl velké maso a byl i zákusek!), prioritou týdne je být v pátek co nejdříve doma a hitem roku jsou letní prázdniny. Děti ve škole si takové učitele svými vnitřními systémy „oskenují“, bezpečně je odhalí a přestanou se o ně zajímat. Nemají jim jako lidé prostě co nabídnout.

Mount Everest

Jeden z klíčových pilířů pro efektivitu učení je tzv. „atmosféra vztahů“. Zjednodušeně řečeno jde o to, jak je studentům a jejich učiteli společně ve třídí, jak se spolu cítí při společné práci: jaká tam je atmosféra. Ta pak ovlivňuje, kolik toho děti budou umět. A teď prosím čtěte pozorně: na 60 % českých škol bylo naměřeno tzv. klima „Mount Everest“. Je to nejčastější klima v českém vzdělávacím systému. Ten název je symbolický, ale vypovídající. Ano, děti se při učení ve škole cítí, jako by zdolávaly nejvyšší horu světa: je to velmi, velmi obtížné, málokdo si na to troufne, jsou tam nepříznivé podmínky, které se často mění, aniž bychom na to měli vliv, výstup vydrží jen málokdo, cestou nahoru spousta lidí „odpadne“, ze základního tábora vás drsně popohánějí vysílačkou, často vás napadne, „jaký to má vlastně vůbec smysl“… Na stění osmitisícovky taky moc nemůžete diskutovat, a je to zátěž jako hrom… no a ti vyvolení, kteří se dostanou nahoru, jsou na vrcholu většinou sami a opuštění. Charakteristická věta, která vyjadřuje klima Mount Everest, je: „Musím to vydržet“. A typické pro takové klima je to, že chybí prožitek společného úspěchu. Tak taková je atmosféra na našich školách. To je drsné, nemyslíte? A ještě jedna věc: učitelé, kteří učí v klimatu Mount Everest, se hrozně nadřou, je to pro ně náročné a musejí to energeticky dotovat. Potřebují koňské dávky energie. To se ale dá dlouhodobě vydržet jen za tzv. „vnitřních ztrát“, což znamená, že tu energii prostě odněkud musíte vzít. No a tak ji ukradnete – buď sami sobě, nebo své rodině. Takže pozornost, čas nebo vlídnost, kterou byste měli dát sobě nebo své rodině dáváte žákům ve škole. Prostě to musíte odněkud brát. Konkrétně to vypadá tak, že když učitel přijde po práci domů, tak není příjemně unavený, ale cítí se vyčerpaný. A věta, kterou má při příchodu domů v hlavě, zní spíše „prosím vás dejte mi všichni teď pokoj“ než veselé „ahoj, tak co budeme spolu dělat?“ To se dříve nebo později projeví jako neuspokojivé vztahy. A otevírá se cesta k vyhoření.

Tak to byl základní pohled, co nefunguje ve škole. Pojďme si ještí shrnout, co dále může způsobit – vyhoření:

1. Učitelé nejsou odborníci a profesionálové, ale amatéři a šmudly.

Neznají pedagogiku a psychologii a neumějí tyto obory konkrétně použít. Místo psychologie mají v hlavě tuny obecných nabiflovaných definic a pouček, které jsou v reálném životí k ničemu. Učí po selsku, intuitivně, metodou pokusu a omylu, když se jim v jedné třídě daří, nevědí proč, když se jim v jiné třídě špatně učí, zase nevědí – vždyť pořád přece učí stejně! Nevědí, jak funguje mozek, nevědí, jak funguje sociální psychologie, evoluční zákonitosti, základní lidské potřeby.

2. Učitelé jsou vnitřně nezralí: potřebují obdiv a zároveň mají touhu ovládat.

Stará pedagogická pravda říká: učitel na jedné straně neskonale touží po obdivu a uznání dětí a na straně druhé s nimi touží manipulovat a ovládat je. Někteří učitelé učí jen proto, že si vlastně vůbec netroufnou jít mezi dospělé. Proto se zavřou do třídy s malými dětmi, které je podle zákona a školního řádu prostě musí poslouchat. Kdy se vám v normálním životě stane, že vejdete do místnosti a najednou třicet lidí ztichne, postaví se a projeví vám tak automaticky úctu? Pak počkají na váš pokyn a podle něj se zase posadí. Já myslím, že v opravdovém světě už musíte sakra něco dokázat, aby vám lidé takto projevovali respekt. Ne tak ve škole. Tam děti na pokyn vstávají a sedají, na pokyn mluví a mlčí, na pokyn sedí nebo se pohybují. Na pokyn svého učitele. Vše podle toho, co požaduje malý nezralý diktátor za katedrou: ale vždyť já je mám tak rád. Dělám to pro jejich dobro! Je to rozpor, který musí někdo energeticky dotovat.

3. Učitelé mají hlad po uznání, společnost je ale nedoceňuje.

Všichni mluvíme o tom, jak je vzdělání důležité, ale když se podíváte na platy učitelů, tak společnost jasně vzkazuje: jste nedůležití, obejdeme se bez vás. Učitel si přitom každý den zažívá, že jeho práce je těžká a náročná. Z omylu ho pak pravidelně vyvede onen den v měsíci, kdy uvidí svoji výplatu. Je to velký rozpor a učitele zevnitř sžírá a štve. Výzkumy jasně prokazují, že nelze dlouhodobě pracovat pouze na základě vlastního sebeoceníní. A stejné výzkumy říkají, že pokud mi jako člověku chybí v práci ocenění od autority, kterou uznávám (ředitele, krajského úřadu, ministerstva), pak mě to energeticky vyčerpává. A zase: odněkud to musím energeticky dotovat.

4. Učitelé věří fousatým mýtům:

a) o dobrých známkách – čím lépe se dětí učí, tím bude úspěšnější v životě. Tak by se ve stručnosti dal charakterizovat jeden z největších nesmyslů, který produkuje škola. Neexistuje žádný výzkum, který by prokázal souvislost mezi dobrými výsledky ve škole a úspěchem v životí. Na známky si hrají učitelé a rodiče. Svoje děti k tomu zneužívají, a to je nečestné a nesportovní. Životní dovednosti se neznámkuji, ale projevují. Nezkouší učitel, ale životní situace.

b) o informacích – čím více toho budou vědět, tím je to lepší. Musíme to probrat! Je to v osnovách! Toto je opravdu důležité! Zažíváme takovou explozi informací jako nikdy v historii lidstva. Učitelé to ale ignorují. Místo aby učili studenty vybírat, která informace je důležitá a která ne, snaží se toho dětem do hlav nasypat co nejvíce. Škola není studnice informací, ale ohňostroj marnosti. Nastavili jsme stupidní systém, kdy se děti často učí jen proto, aby uspěly u maturity nebo u přijímacích zkoušek. Maturita je bůh. Přijímací zkoušky jsou bůh. Při starém známém pokusu absolvovala maturitní zkoušku skupina 60 středoškolských učitelů. Neprošel ani jeden. Ani jeden! Vítejte v Kocourkově.

c) že se učíme pro život – Zajímá někoho, jestli je dítě citlivé? Jestli je na něho spolehnutí? Jestli drží slovo, které někomu dalo? Jestli dotahuje věci do konce? Ne, nezajímá. Zajímají nás výkony v umělých disciplínách, které jsme si nazvali chemie, fyzika, biologie a kdovíjak ještě… Neučíme se pro život, ale pro známky. Chemie za jedna. Matematika chvalitebně. Až budu mít babičku v nemocnici a ona mi bude po čtvrté za sebou vyprávět, jak jí sestřička dala špatný obvaz…, tak je přece naprosto jasné, že mi kosinus beta nebo chemické vzorce určitě pomohou.

d) jak umíme učit – spousta učitelů si myslí, že když dětem něco odvykládá a pak je vyzkouší, takže „to je učení“. Mluvím zejména o středoškolských učitelích. Ti používají metodu výkladu jako stěžejní, málokdo z nich ale ví, že je nejméně účinná. Ověřil jsem si opakovaně, že to opravdu nevědí. Nelžu ani slovem. Učení není učení. V podání mnoha učitelů je to ztráta času.

e) o kvalitě vysokoškolských učitelů – čím lepší učitel, tím „výše“ učí. Neboli ve školce může učit kdokoli – stejně si tam s nimi akorát tak hrají, možná chodí na procházky. Ale pozor na vysoké škole, tam musí učit ti nejlepší. Toto tvrzení je holý nesmysl. Nejlepší učitelé by měli učit v mateřských školách, kdy se rozvíjí osobnost dítěte. To už objevil profesor Matějček, dodnes nejvíce citovaný český psycholog ve světí: 85% osobnosti dítěte se určuje do 6 let. Když toto téma přednáším na fakultě, zírají na mě s otevřenou pusou. Ještě pořád si mnoho učitelů naivně myslí, že mohou ve škole měnit osobnost dítěte. Kde se v nich bere ta samolibost, povýšenost? Na střední škole stejně jako na vysoké škole mohou učit vlastně bagristi a nic zvláštního se nestane. Když ale dáte do školy špatnou kantorku, takovou tu klasickou závistivou, zahořklou a nepřející nutrii, může napáchat na duši dítěte škody na celý život. Každá kvalitní učitelka MŠ by měla brát 40 000 Kč čistého měsíční a ve třídě by měla mít maximální 5-8 dětí. Víte, co by se pak stalo? Do 20 let by zmizelo 80 % kázeňských problému v celém školství. Druhá nejdůležitíjší skupina jsou učitelé na prvním stupni. A tak dále a tak dále.

 

Náčelník „Silný dech“ a další drobnosti

A nedá mi to, abych tuto úvahu nepřipepřil zarážejícími projevy všedního dne, na které jsou učitelé opravdoví mistři. Někteří učitelé totiž mají ještě pořád problémy s osobní hygienou – chodí v laciném oblečení z vietnamské tržnice, jsou neupravení… Ale hlavně, hlavně jsou cítit potem a zapáchá jim z úst. Jednomu učiteli říkali jeho žáci Náčelník Silný dech. Když jim nad sešitem radil, jak mají psát, bylo to utrpení. Dalším nešvarem, se kterým se potkávám na seminářích ve školách, je opravdu hloupý návyk: učitelé mají nastavena jiná pravidla pro děti a jiná pro ně samotné. Strašně se přitom diví, že jim nefunguje atmosféra ve třídě. A ještě jedna věc: jsou neuvěřitelní nespolehliví. Dají slovo, ale to nic neznamená. Nejčastější výmluva: mám toho hodně. A věc, která mě zaráží nejvíce: nejsou ochotni na sobě pracovat. Teploučko, smrádeček a ten obídek ve školní jídelně.

Takže suma sumárum to vychází dost bledě:

– nejsou odborníci,

– lidsky nezajímaví,

– věří mýtům,

– stěžují si, že málo vydělávají,

– projevují na sobě malou ochotu dále pracovat,

– jsou unavení a zákonitě vyhořelí.

Ze školy neodejdou. Kam by šli? Kdo by je chtěl? Takže učí dál, ale učí za tzv. vnitřních ztrát – každý den je stojí hodně energie, kterou kradou buď rodině, nebo v horším případě sami sobě – neboli každý den přispívají ke svému vyhoření.

No… tak to vypadá jako hodně katastrofický scénář, viďte? Přehnal jsem to? Trošku. Maličko. Potkal jsem samozřejmě několik vynikajících učitelů, kteří mají můj obdiv a respekt. Ale je jich málo. Patnáct procent? Je to jen můj hrubý odhad. Na ten zbytek platí charakteristika, kterou jsem napsal výše.

Jak z toho ven?

Co s tím? Jak to změnit? Cesty jsou známé už stovky let. Jednak individuální a jednak systémové. Nejprve ty individuální – neboli každý musí začít sám u sebe. Budu na sobě pracovat, prostě poctivě makat posilovat svoje silné a tlumit slabé stránky. Cíl je jasný: sebepoznání – rozumím sám sobě, jsem zajímavý jako člověk, jsem v dobrém slova smyslu čitelný a spolehlivý, mám charisma. Druhý: budu co nejlepší odborník v pedagogice a psychologii. Cíl je jasný jakbysmet: umím učit, to znamená, že umím ve třídí vybudovat zdravou atmosféru pohody a porozumění, umím pracovat s pravidly, se zpětnou vazbou, znám pyramidu lidských potřeb, vím, jak funguje lidský mozek, znám jeho procesy učení, rozumím skupinové dynamice. Třetí: jsem fakt dobrý ve svém oboru, v tom, co učím. Takže sečteno a podtrženo:

– rozumím sám sobě a jsem zajímavý pro svoje žáky jako člověk,

– znám perfektně svůj obor, vím, jak ho co nejlépe naučit,

– vím, jak funguje mozek, jak se učí, co si myslí a co ve třídě cítí moji žáci.

Jsem prostě profesionál.

Taky si myslím, že k ozdravění procesů ve škole pomůže nastavit institut „zpětné vazby“. Prostě by se učitelé měli naučit přijímat a dávat zpětnou vazbu. Pozvat si odborníky nebo kolegy k sobě do hodin, do třídy, natáčet sami sebe na kameru, debatovat o tom, jak se dá co nejlíp učit, hádat se, hledat nové postupy. A bez pardonu: zaplatit si prosím pěkně svého supervizora.

A teď systémová změna: je nutné, aby si učitelé utvořili silnou organizaci a začali lobovat za zlepšení svých podmínek. V parlamentu chybí skupina poslanců, kteří by se vážně zabývali problémy učitelů. Ne proto že by chtěli, ale proto, že by je k tomu někdo přinutil. Vítšina učitelů nadává, nebo naivně doufá, že „to přece už není možné“ nebo že „oni to přece nedopustí“. Že to „oni“ nedopustí? Ale ano, dopustí. Dokud nebudou učitelé mít silnou lobby, ani pes po nich neštěkne. A víte proč? Protože je to pro stát a politiky výhodné. Učitelé to totiž vždycky nějak udělají, oni to nakonec všechno nějak udělají, „ono jim to nedá“. A politici a veřejnost s tím počítají. Učitelé se proto musí sjednotit, nadefinovat si cíle a buď si vytvořit vlastní, nebo najmout profesionální lobby, která to dokáže prosadit. Co? Třeba toto: učitelka v mateřské škole 40 000 Kč čistého. Učitel bude mít ve třídě maximální 19 dětí. Každý sedmý rok akademické volno placené státem. Příspěvek na stravu 20 000 Kč ročně nebo stravování zdarma. 10 000 Kč ročně na knihy. 20 000 Kč na vzdělávání a samostudium. Ošatné ve výši 20 000 Kč ročně.

Zdá se vám to utopie? A proč? Viděli jste někdy seznam poslaneckých výhod? Mrkněte na internet, uvidíte třeba to, že poslanci mají příspěvek na veřejnou dopravu 33 000 čistého bez nutnosti doložit doklady…

Takže pokud si učitelé svoje požadavky neprosadí, nic se nestane. Podle mých zkušeností se ale učitelská obec velmi obtížně dohodne… buď se vůbec nejsou schopni sejít, pokud vznikne asociace, táhne ji pár nadšenců, než se časem zataví. Jiné asociace chvilku fungují a pak se rozpadnou, zakládají se nové, aby skomíraly stejně jako ty staré… Takže víte co, učitelé? Máte to, co si zasloužíte. Protože by úplně stačilo, kdyby každý učitel dal 10 korun měsíční a založila by se opravdická asociace učitelů. To by byla síla. Učitelská a volební. Do 5 let by byl nový školský zákon. Stačí se jen domluvit a tvrdě pracovat. Anebo si najmout profesionály, kterým je úplně jedno, jestli budou lobovat za nižší daně na léky, nebo za lepší podmínky pro učitele. Ale umějí dosáhnout cíle.

Tak to byla úvaha řezníka. Pravda je, že většinu věcí tvrdím hodní obecně, a proto musím poctivě přiznat, že do značné míry „hloupě“. Vždycky je nebezpečné tvrdit, že „většina“, „hodně“ nebo „všichni“. Vím o tom. Snažil jsem se ale zobecnit svoje zkušenosti: učím čtyři roky externě na fakultě v Olomouci, letos jsem začal na VŠE v Praze. 17 let lektoruji na seminářích a dílnách pro učitele, mám za sebou přibližně 300 seminářů. Rok jsem pracoval s malými dětmi ve školce a sedm let učil na gymnáziu. Já myslím, že to je slušný základ a že mí k řezničině opravňuje. A jestli jsem vás naštval? Cítili jste vztek? To je dobře, to byl cíl. Aspoň víte, že něco cítíte.

 

Bibliografický záznam:

HERMAN, Marek. Řezník v pohledu na Mount Everest. In Personální rozvoj školy KAFOMET. 1. vyd. Stařeč: INFRA, s. r. o. 2010. 1. aktualizace. OSR-002.2. ISSN 1804-0373.

Publikováno se svolením firmy INFRA, s.r.o. – www.infracz.cz

Foto: http://www.flickr.com/photos/unitopia/3089010125/sizes/s/ – pod licencí CC

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

2 komentářů k "Řezník v pohledu na Mount Everest"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz