Školní smlouvy s rodiči aneb zmatení jazyků

Ministerstvo školství vytáhlo včera další trumf, který posílá formou novely do školského zákona. Napříště budou školy s rodiči neposlušných dětí uzavírat smlouvy. Dělají to tak prý v Británii a osvědčilo se to. Ohlas má tahle novinka velký – že jsou děti ve škole nesnesitelné, si myslí vlastně všichni – hlas lidu v anketě Českého rozhlasu byl jednoznačný. Bohužel jinak zatím tahle debata moc racionality nepobrala a přes dobrý úmysl je to ze strany ministra Dobeše spíš plácnutí do vody. Důvody nejsou nijak složité.

 

Mají rodiče nést odpovědnost za agresivní a neslušné vystupování svých dětí ve škole,“ ptali se v anketě na webu Radiožurnálu a devadesát sedm procent hlasujících odpovědělo, že ano. Není divu, na tohle bych taky neodpověděl jinak. Zajímavější byly komentáře: Dokud nebude povolena ve škole rákoska a rodič doma další rány nepřidá, nic se nezlepší. Po škole nemůžeme chtít, aby děti vychovávala, od toho je rodina. Škola má učit, na ostatní nemá čas… doplňte si další dle vlastního uvážení, určitě se trefíte. Dokonalé babylonské zmatení jazyků. Pokud opravdu chceme s chováním dětí ve škole něco dělat, je dobré si uvědomit pár věci.

 

Nadávat na agresivní děti je problematické proto, že až na patologické případy je dětské chování vždy odrazem chování dospělých. Nejen rodičů, ale i učitelů. Bez toho, že problém nesnesitelných žáků začneme napravovat na všech třech stranách tohoto trojúhelníka, se nepohneme.

 

Není pravda, že škola se nemá starat o výchovu. Nepopírám zásadní vliv rodiny, ale do školy nechodí z dítěte jen hlava, ale i tělo a duše (nebo chcete-li vůle a emoce). Pokud s nimi učitelé nepracují, efektivita jejich práce se radikálně snižuje a mají s dětmi problém. Výchovná funkce školy a její úloha při socializaci každého dítěte naopak v moderní společnosti stále roste. Školy, kde tohle chápou, mají s chováním dětí výrazně menší problém.

 

Samotná rákoska – v doslovném i metaforickém slova smyslu – nepomůže. V celkově liberální společnosti nemůžete jít ve škole cestou represe. To jen stlačujete silou pružinu, která dříve nebo později o to silněji vystřelí. Znám školy, kde ve snaze „utáhnout šrouby“ zakázali dětem už skoro všechno – pohyb po chodbách, shlukování, hromadné návštěvy toalet – stejně to nepomáhalo a míra agresivity jen rostla. Až jim nakonec došlo, že musí jít jinou cestou.

 

Smlouvy s rodiči ve smyslu: Pojďme si říct, jaká budou pravidla našeho vzájemného chování ve škole, vůbec nejsou špatný nápad. Ale bylo by správné je uzavírat hned na začátku školní docházky se všemi rodiči a jejich dětmi (domlouváme společně pravidla) a ne jen s těmi problémovými ve chvíli, kdy jejich dítě už je nezvladatelné. To je na konsensuální řešení obvykle pozdě, rodiče jsou v tu chvíli v opozici vůči škole, smlouvu nechápou jako dohodu ale diktát a nemají vlastně ze svého úhlu pohledu důvod ji podepisovat, natož dodržovat.

 

Ostatně v této podobě už „smlouvy s rodiči“ existují, jen se jim říká „protokol z jednání výchovné komise“ a je to zápis, kde se diktuje rodičům, co mají udělat, aby jejich problémové dítě nemělo ve škole zásadní problém, který obvykle končí sérií ředitelských důtek a přeřazením do nějaké speciální školy. Takže nové smlouvy s rodiči jsou vlastně jen hezké gesto bez reálného obsahu. Pokud se chcete dozvědět víc, poslechněte si debatu Radiožurnálu na tohle téma z pondělí 4. dubna (ZDE).

 

A abych byl konstruktivní, dodám dvě doporučení, která reálně mohou situaci ve školách zlepšit a koneckonců ji už teď zlepšují. První je knížka a kurzy s názvem Respektovat a být respektován (třeba ZDE či ZDE, ale i jinde na webu). Doporučuji každému, kdo chce s dětmi dobře vycházet. Ať už s vlastními nebo s těmi ve třídě. Z té knížky pochopíte, že represe je jen nefunkční gesto zoufalství a existují daleko efektivnější způsoby, jak zajistit, aby děti byly vstřícné. Pro ty, kterým se ta knížka nechce číst (vážně škoda) shrnu to základní: stanovit jasná pravidla a jasné hranice a uvnitř těchto pravidel být velmi liberální. Vyzkoušel jsem to na svých třech dětech a funguje to velmi dobře.

 

A ve škole se osvědčili školní „psychologové“. Pozor, to není úplně totéž jako výchovný poradce. Před pár lety se z evropských peněz zkoušel zhruba na stovce škol projekt, kdy tu pracovali externí vyškolení pracovníci – obvykle profesí psychologové nebo speciální pedagogové – a řešili konfliktní situace mezi učiteli, rodiči a žáky. Abychom si rozuměli – to nebyl bič na neposlušné děti. Sem tam bylo spíš třeba umravnit učitele, když se zjistilo, že problém je v chování na straně školy nebo ve vzájemném nepochopení. Tenhle člověk měl na starosti někdy jednu školu, někdy víc a fungoval tam jako facilitátor – zprostředkovával komunikaci mezi stranami konfliktu. Opravdu to výrazně snižovalo napětí a dlouhodobé „výchovné“ působení na rodiče, učitele i děti by téměř jistě mělo výsledky. Peníze bohužel došly a ministerstvo školství další nenašlo, takže projekt skončil.

 

Pokud chce pan ministr Dobeš zlepšit agresivní atmosféru na školách (i on kdysi o zavedení školních psychologů opakovaně mluvil), tohle je cesta, byť stojí víc než list papíru rodičovské smlouvy. Její koncept, o němž zítra bude jednat vláda, to je jen takové šidítko pro nervózní veřejnost, ale reálný dopad mít nemůže.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

1 komentář k "Školní smlouvy s rodiči aneb zmatení jazyků"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Ondřej Hausenblas
5 years 2 months ago
Hodně škol u nás už s rodiči jakousi smlouvu uzavírá – při nástupu dítěte do školy rodiče podepisují „školní řád“, který ovšem není jen zastaralým a vězeňsko-kasárenským výčtem zákazů pro žáka, ale taky obsahuje závazky učitelů a školy. Problémem však není jenom ta celková politika uzavírání smlouvy s někým, kdo děti do školy musí posílat pořád ještě povinně. Otázkou je síla té smlouvy – jaké asi máte sankce? Podpisem pod takovou smlouvou toho škola ani rodič moc „nevymůže“. Z několika důvodů: Vidíme denně, jak chabé jsou u nás smlouvy obchodní, politické, mezinárodní – když si každý myslí, že se stejně… Více »
wpDiscuz