„Co je mu platný, že je inžinýr! Vždycky nakonec taky záleží na povaze!“

5. 11. 2021
Josef Valenta
IMG_6598 (1) (1)

Tak nejprve omluva inženýrům, že jsem si je „vypůjčil“. Ale důvod byl ušlechtilý: Vypůjčil jsem si jejich na vejškách získávaný titul jako metaforu pro vzdělání. (I když ve vztahu k názvu blogu mne napadli hned dva konkrétní inženýři, kteří … ale ty nechme stranou.) A teď k tématu.

Tenhle blog je trochu shrnující. Mezi předchozími třiceti blogy je totiž celkem dost těch, které jsou poměrně podstatně nebo alespoň „i“ o onom titulním „vždycky nakonec taky záleží na povaze“.[1]

Takže oč tu běží? Začnu příkladem. Jedna naše doktorandka ve svém výzkumu zaznamenala stížnosti zaměstnavatelů mladých právníků, čerstvých absolventů právnických fakult. Stížnosti spočívaly v tom, že mladí juristé sice mrskali právo, ale byli hádaví, urážliví, nedokázali spolupracovat, někteří měli tendenci se flákat a býti nespolehlivými. V podtextu těch stížností bylo: „Proč jste s nimi na té škole nedělali taky něco, aby takoví nebyli?“ Laicky řečeno, zaměstnavatelé si stěžovali na některé rysy povah svých nových posil. Pokud mne zkušenost nemýlí, na vejškách jde práce „s povahami“ spíše bokem, ale nechme je být. Vraťme se na střední a základní školy.

Vzdělá(vá)ní máme poměrně dost nastavené na vědomosti. Nic proti, bez nich to nejde. „To“ znamená: skoro nic nejde. Spousta vědomostí má ale podepírat nějakou praxi, nějaké konání, dělání. Tedy podepírat i dovednosti. A učíme se i dovednostem. Různého typu. Jaksi „všeobecným“, čímž myslím např. ovládnutí řeči a jazyka. A taky „techničtějším“ či specifičtějším nebo aplikovaným: třeba onomu kritickému myšlení (kdokoliv), používání postupů formativního hodnocení (učitelé, ale i žáci), veřejnému vystupování (ti, co musejí … nebo chtějí … veřejně vystupovat) apod. Školní vzdělání nás vede do různých oblastí vědomostí a dovedností. Spousta toho, co se učíme, pak zmizí na jakémsi kognitivním smetišti. Zapomeneme to úplně nebo třeba naučené zdegeneruje do jakéhosi torza vědomostí atd.[2] Něco ale používáme, takže je to živé a přidáváme k tomu další a další. A právě tady jsme u meritu věci.

Některé „věci“ nám prostě zůstanou a nezapomeneme je proto, že jsme takoví, jací jsme (jako osobnosti). A některé používáme či nepoužíváme rovněž proto, že jsme takoví, jací jsme. A používáme je tak či onak, protože jsme, jací jsme.

Podívejte se na klíčové kompetence pro všeobecné vzdělávání: Kompetence ‒ k učení; k řešení problémů; komunikativní; sociální a personální; občanské; pracovní, resp. k podnikavosti (na gymnáziu) a nově kompetence digitální. Kompetence je předpoklad, abych se uměl pohybovat v různých životních situacích. Kompetenční sub-dovednosti (zahrnující samozřejmě i příslušné znalosti) jsou jasně definované. Stejně pro všechny. Jenže: „Sním svůj klobouk (jak říkali, tuším, kovbojové), jestli se mýlím“, že většina z nich bude mít nakonec u různých absolventů všeobecného vzdělání různou podobu nejen proto, jak s nimi zacházela škola, ale taky proto, jaký je který žák. Jakou má onu povahu. Zatímco ti šťastní, kteří ovládli trojčlenku, ji ovládají víceméně jednotně, efektivní komunikace ve veřejném prostoru má sice taky svá pravidla, ale do trojčlenky se „zlý“ člověk až tak nepromítne, zatímco do občanské komunikace (hned dvě kompetence) snadno a rychle. Nebo do řízení auta a do spousty jiných situací.[3] Jinak a „superzjednodušeně“ řečeno ‒ dobrý člověk má šanci být dobrým ve všech kompetencích, byť se je samozřejmě musí rovněž naučit ovládat „věcně, technicky, fakticky“ atd. Úspěšnost vzdělanosti v širokém slova smyslu nezávisí jen na magisterském vzdělání kantorů či počtu kompů ve škole, nezávisí zdaleka jen na tom, jestli si bude absolvent pamatovat vše o láčkovcích, ba ani ne zcela na tom, jestli je ing., ale hodně na tom, jakou má člověk povahu …

Řekl jsem tedy, že výsledky vzdělávání nakonec v praxi života rozhodně ovlivňuje též naše povaha. Nebo prostě naše osobnost a její rysy a vlastnosti, naše sebepojetí, náš vztah k lidem, k hodnotám společného života atd. To nejsou neměnné veličiny. Tedy ‒ něco může být docela neměnné. Jsou např. zkušenosti, které se nám v dětství zadřou pod kůži tak, že s námi jdou celý život a mohou pomáhat i škodit. Nám i druhým. Byť by se s nimi nedalo nic dělat, je dobré o nich alespoň vědět. A pak tu je i to, co můžeme měnit. Stojí to za pozornost. Nemůže to nemít vliv na onu pověstnou „efektivitu vzdělávání“. A instrumenty na to, jak s tím pracovat, ty máme!

Proto mne těší, že při revizi RVP se počítá se zachováním kompetencí, a jako spoluautora, který vepsal do RVP ZV a G průřezové téma „osobnostní a sociální výchova“[4], mne velmi zajímá i osud „psychosociální edukace“ po revizích RVP.

Ono je možné se už ve škole věnovat sobě jako učivu. A to nejen ve spojení s výukou o láčkovcích či gerundiu, ale i samostatně. U nás se např. objevila skripta z per S. Hermochové a E. Vyskočilové obsahující sociálně psychologické aktivity pro děti už v 80. letech XX. století. Ostatně, po (západním) světě se tendence věnovat se takovému učení začala rozjíždět prakticky v stejné době.

Ano, rozmanité varianty psychosociálního učení, s nimiž se setkáváme v různých zemích, existují i pro děti a mládež již desítky let. A mohou učit jak „náhledu“ na to, jaký jsem a v čem mi to v životě pomáhá a v čem ne, tak mohou učit také změnám. Něco přibrzdit a něco nového si osvojit. Vím, že řadu kolegů takovéto úvahy popuzují. Vím, že vřadit třeba osobnostní výchovu do vyloženě „statutárního“ kurikula (tedy ne jen jako „průřez“) by znamenalo ubrat tradičním předmětům (a to, věru, je veliký problém, někdy mám pocit, že pokud jde o stavbu školního kurikula, je skoro zásadní …).

Škoda, i jiné oblasti vzdělávání by nakonec mohly na skutečném (roz. ne formálním, papírovém atd.) kurikulárním akcentu na vzdělávací oblast zabývající se soustředěně a kvalifikovaně onou „povahou“ vydělat …

 

[1] Namátkou blogy: O vzdělání a vzdělanosti; „Mantra“(?) zvaná kritické myšlení …; Píše čtenář Reflexu renomovanému českému psychiatrovi:; Emoce a volby a „psycho-vzdělání“(?); Manipulace, veřejný prostor, vzdělání aneb Safra, kdo mě asi za ten blog platí?; „Tys měl říct, že ona ti takhle nemá říkat …“ aneb O schématech na druhé; „Voda je suchá! Je to můj názor! A na ten mám právo!“ aneb Smrt expertnosti a globální narcismus a další.

[2] … byť občas operujeme s naději poskytující kategorií „zapomenuté vědomosti“, které „tam někde jsou“, jen nezvědomují …

[3] Viz blog  Zahýbání …

[4] Opět viz o ní v řadě blogů (namátkou Osobnostní a sociální výchova je povinným předmětem! [v Británii]; Vyznat se v emocích …; implicité i v dalších) , ale třeba i studie o OSV dostupná na: http://www.nuv.cz/file/3249/

josef_valenta-1
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články