Dilemata spojená s povinnou četbou

6. 12. 2015
EDUin
mm-2

V poslední době se vede poměrně zajímavá debata na téma povinná četba, což jako vášnivý (a žánrově nevyhraněný) čtenář docela vítám. Maturitu už mám dávno za sebou, takže přesně nevím, co se po studentech základních a středních škol chce, aby četli, ale mohu se alespoň vyjádřit ke dvěma dilematům, která mohou, podtrhuji mohou, být s povinnou četbou spojena.

Číst či nečíst?

Terry Gilliam, bývalý člen legendární skupiny Monty Python a známý americký režisér, se svého času nechal slyšet, že si nesmírně váží spisovatelky J. K. Rowlingové za to, že díky jejím knížkám o Harry Potterovi zanechaly milióny dětí na chvíli hraní počítačových her a začaly zase číst. Musím říct, že ho úplně chápu (a dodávám, že mám Harryho Pottera kompletně přečteného).

Asi je pravda, že děti dnes čtou o poznání méně, než jsme v jejich věku četli my. A je otázkou, jestli na tom povinná četba něco změní. Když totiž člověk něco čte, protože to číst musí, nečte to vždy s velkou chutí. A může mít náhle četbu zafixovánu jako něco, co má hodně daleko k zálibě.

Pravdu ale bude mít i ten, kdo bude tvrdit, že povinná četba je prostředkem, jak vést děti k tomu, aby četly. Ale do jaké míry může být tento prostředek účinný? Nemůže více zapálených čtenářů vychovat opravdu dobrý učitel literatury?* Takový učitel, který dokáže žákům popsat zvolenou knihu natolik poutavě a barvitě, že si ji pak sami budou chtít přečíst?

Co číst?

Dodnes si vzpomínám, jak jsem si na základní škole musel vybrat, zda budu v rámci povinné četby číst Hemingwaye nebo Remarquea. Nechtělo se mi číst ani jednoho z těchto autorů, protože jsem v té době preferoval úplně jiný druh četby. Nakonec jsem sáhl po Na západní frontě klid, protože šlo o relativně tenkou knihu – a její četba pro mě tehdy byla docela utrpením. Tehdy. K Hemingwayovi jsem se odhodlal až na střední škole a vybral si jeho novelu Stařec a moře – a nedočetl ji. Dnes ale Hemingway patří k mým vůbec nejoblíbenějším autorům, mé „přátelství“ s ním má kořeny v době, kdy mi bylo kolem pětadvaceti.

Otázka zní: Dle jakých kritérií by se měly vybírat knihy, které se mají stát součástí povinné četby? Když po mě na základní škole chtěli, abych četl Remarquea, vůbec jsem z toho neměl radost. Když po mě chtěli, abych četl Marka Twaina nebo Alexandra Dumase, neměl jsem s tím problém – a Twaina měl v té době dokonce už dávno přečteného.

A další otázka: Není důležitější, zda děti vůbec čtou, než to, co vlastně čtou? Když chtějí číst Harryho Pottera, Hobita nebo romány Karla Maye (přičemž toto všechnou čtou rádi i někteří dospělí – včetně mě), měli bychom po nich za každou cenu chtít, aby četly něco jiného? A nebudou mít na Hemingwaye a podobné autory dost času, až budou starší?

Znovu opakuji, že maturitu už mám dávno za sebou, takže přesně nevím, jak to teď mají na středních školách s povinnou četbou. A už vůbec nevím, co jsou povinny číst děti na školách základních. Chtěl jsem se jen prostřednictvím svého textu zapojit do diskuse, která se na toto téma rozpoutala.

A kterou sám velmi vítám!

*Já sám jsem měl na dobré učitele literatury vždy velké štěstí.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články