Publikujeme komentář Bohumila Kartouse pro Hospodářské noviny, týkající se způsobu reformy vzdělávání a práce učitelů ve finských školách. Finské školství je často kladeno za příklad, nicméně ukazuje se, že za jeho úspěchy stojí promyšlená a desítky let vytrvale naplňovaná koncepce. Tedy něco, co českému školství zoufale chybí.
Bylo by záhodno znovu podnítit diskusi o kvalitě českých učitelů.Existují k tomu hned dva pádné důvody. Jednak je na stole stále nejistý způsob legislativní úpravy učitelské kvalifikace, jež hrozí omezit školám možnost zaměstnávat učitele bez zákonem vyžadované kvalifikace. Ti sice mohou mít kvality Komenského, leč bez potřebného glejtu jim to bude platné jako mrtvému zimník. Ministr školství prosadil částečnou výjimku, která osvobozuje dlouhodobě učící a rodilé mluvčí, což je chvályhodné, nicméně je to jen záplata, kterou může nějaký pošetilec jednoduše odpárat. Druhým důvodem k zamyšlení nad kvalitou učitelů je fakt, že se ministr dohodl na progresivním zvyšování mezd učitelů dle odučených, přesněji řečeno odsloužených let. Přidat současným učitelům dle pravidla „více zasloužilým“ je jen přiléváním vody do děravého kotle. Voda odteče bez užitku, ale bude jí o 3,5 procenta víc…
Finská učitelská realita: nejprve tvrdá pravidla, poté svoboda
Vypadá to, jako by byli lidé třímající otěže českého školství nepoučitelní. Přitom právě Marcel Chládek se po svém jmenování chlubil finským poradcem a pohádka o Finsku patří mezi jeho oblíbené. Jenže inspirace „finským zázrakem“ zatím není patrná. Ano, Finsko má, oproti jiným vyspělým zemím, vysoce kvalifikované učitele. Nestalo se tak ale ani vlivem čerstvého vzduchu, ani blahodárným působením polární záře. Došlo k tomu díky dekády trvající cílevědomé reformě, v níž hlavní roli sehrál stát. V 70. letech na tom bylo finské školství podobně jako české školství dnes. Slabé výsledky vedly k zamyšlení nad příčinami, přičemž nejpodstatnějším faktorem se jevil být stav učitelstva. Stát začal jednat. Přinutil učitele detailně se zodpovídat ze způsobu, jakým postupují při učení. Tvrdě vyžadoval dodržování centralizovaného kurikula, zavedl pravidelné inspekční kontroly. Centrálně byly schvalovány všechny učebnice. A hlavně, výrazně zvýšil nároky na učitelskou přípravu na fakultách, stejně jako na přijetí ke studiu na těchto školách. Dříve roztroušenou pedagogickou přípravu koncentroval na několika velkých univerzitách, kde bylo relativně jednodušší zajistit potřebnou kvalitu. Nic z toho se neobešlo bez kontroverzí a protestů, namítajících elitářství a omezování v přístupu k učitelskému vzdělání pro uchazeče z venkova. Nicméně finské vlády vytrvaly, aby bylo možné přejít k poslednímu kroku, který onen zázrak završil: postupnému odstraňování restrikcí, pravidel a kontrol. V současnosti nemá finské školství inspekci, testuje se sporadicky a učitelé jednají na svou vlastní odpovědnost. Mají totiž kredit a respekt. Cesta ke kvalitě je známá. Otázka zní, zdali je na ni české školství pod ministrem Chládkem, či kýmkoli jiným, schopné nastoupit.
V současnosti nemá finské školství inspekci, testuje se sporadicky a učitelé jednají na svou vlastní odpovědnost. Mají totiž kredit a respekt.
Bohumil Kartous, autor pracuje pro společnost EDUin (vyšlo v Hospodářských novinách, 12. 8. 2014)
Jenomže jednu věc jste vynechal. Někdo určitě (tedy ve Finsku) musel říci, co se vlastně po učitelích chce. Co je ta stále omílaná, ale nejasná „kvalifikovanost“ a „kvalita“. Protože co expert, konzultant, mluvčí nebo vizionář, to jiná představa. Tedy u nás. Zdá se, že cesta k finskému školství začala u důsledných a cílevědomých finských ministrů. Kde takové vzít? Ohlédněme se za tou naší ministerskou pleádou. Co s tím?